Šachový velmistr Ján Markoš vypráví, jaké to je hrát tři hodiny s vědomím, že jste na začátku udělali chybu.
Se šachy jste začal jako dítě. To je asi podmínka, aby to člověk mohl hrát vrcholově.
Není to nutně pravda. Jsou šachisté, kteří začali i mnohem starší, například i velmistr Lubomír Ftáčnik začal až jako patnáctiletý. Šachy nejsou jako atletika. Při některých sportech je důležité začít tehdy, když je tělo v určitém stádiu vývoje, abyste ho uměli dostat do jisté formy. Když toto stadium zmeškáte, už to nedohoníte. U šachu to neplatí, není žádné stadium mozku, které musíte stihnout, abyste se stali dobrým šachistou. Ale zhruba platí, že šachisté jsou nejvýkonnější, když mají kolem pětadvaceti let.
Jak se učí děti hrát šachy?
Dá se říci, že mladý šachista si sám na sobě nově prožívá celou historii šachového myšlení, podobně jako se na každém lidském děťátku v mámině bříšku nově odehrává celá evoluce života. Když se učíte hrát na housle, nejprve se musíte naučit, jak držet nástroj a smyčec, až potom můžete hrát řekněme Beethovena. Tak je to i v šachu - děti se nejdříve učí jednodušší herní činnosti, například jak matovat jednotlivými figurkami, útočit na soupeřova krále a podobně. Teprve později mohou nahlédnout do tajů manévrování nebo pozičnízda poziční hry.
Šachy jsou hra, ve které jde o to, kdo dokáže myslet alespoň o jeden tah dál než soupeř. Pokud je to tak, znamenalo by to, že s počítači už šachy skončily.
S tímto názorem se setkávám často, ale není pravdivý. Šachy nejsou jen jakási matematická disciplína, nejde v něm o to, kdo dokáže myslet více dopředu. Jde spíše o to, vidět do hloubky, mít intuici a odhad. Často hraji takzvané simultánky, kde proti mně hraje najednou například deset lidí a já chodím postupně od jednoho k druhému. Zde nemáte čas pokaždé počítat hodně tahů předem, na každý tah máte pouze pár vteřin, musíte hrát zejména intuitivně. Ale počítače zasáhly do šachu velmi výrazným způsobem. Existují obrovské databáze partií, mnoho věcí je už definitivně vyřešených.
Například mnohé otevření a jednoduché koncovky jsou v zásadě vyřešeny. Pokud se řekněme dostanete do pozice, kde je na šachovnici jen pět kamenů, umíte si najít na internetu, jak ta partie při ideální hře obou stran dopadne, žádnou jinou možnost již neobjevíte. Osobně si myslím, že počítače nejsou přínosem pro to umělecké v šachu. Zmenšují prostor ke tvořivosti, a tím, že hledají pravdu v šachu, šachy zabíjejí.
Znamená to, že i taková logická hra, jako jsou šachy, je o intuici?
Intuice je velmi důležitá. Může se vám například stát, že v určité pozici se nedokážete dopočítat k žádné konkrétní výhodě. Ale zároveň máte intuitivní pocit, že v postavení je něco víc. Jako zkušený zloděj, který přijde do domu, vidí drahý nábytek a zlaté kliky, ale nedokáže najít nikde schované peníze, i když se podíval do zásuvek a do sejfu, na všechna standardní místa. I on intuitivně ví, že ty peníze někde v domě musí být, a tak z něj neodchází, ale hledá dál.
Když vidíte proti sobě člověka, kterého jste ještě neviděl, po pár tazích už asi víte, jestli bude hrát na útok či na obranu, jaký bude mít styl?
Taková setkání se mi stávají málokdy, protože šachisté se na partie pečlivě připravují. Když zasednu proti soupeři, tak většinou vím, kdo to je. Na Slovensku je nás na vrcholové úrovni jen pár. Taková situace, jakou jste popsal, se může stát s výrazně slabšími soupeři, a tehdy je v zásadě dost jedno, jaký mají styl.
Jaké mají povahy
Když toto člověk poslouchá, napadne ho, jestli jsou šachy víc hra nebo studium. Například fotbalisté tolik nestudují.
Na vrcholové úrovni jsou všechny lidské činnosti těžké. Vzpomínáte, jak jsme jako děti hrávali hru, ve které máte méně židlí než dětí, děcka chodí kolem, dokud hraje hudba, a když skončí, úkolem je nezůstat bez židle? V první desítce chtějí být tisíce šachistů a jsou ochotni proto tvrdě pracovat. Fotbalisté to mají podobné, méně sice studují, ale musí například více naběhat, pokud chtějí být ve špičce. Já si raději vyberu studium před během.
Je nějaký typ preferovaných nebo častěji zastoupených povah mezi šachisty? Nebo je to jedno, jestli jste flegmatik nebo cholerik?
Znám člověka, který reprezentoval Island v témže roce jako šachový velmistr i jako fotbalový brankář. Znám šachistku - úspěšnou modelku, znám šachisty alkoholiky. Ale i člověka, který byl hlavou hedžového fondu v London City a obracel denně velké peníze. Mezi šachisty najdete všelikoho, nemají nějaký společný charakterový rys. Pravda, jeden by se našel - šachisté jsou většinou muži.
Proč?
Poměr šachistů vůči šachistkám je přibližně deset ku jedné. Z nějakého důvodu je tato hra víc baví. I když malé holčičky rády hrají, kolem puberty si zvolí většinou jinou cestu. V mužském vrcholovém šachu je i násobně více peněz než v tom ženském.
Je to jen kulturní věc nebo je to přirozené?
V něčem se muži a ženy jistě odlišují. Tak jako muži rychleji běhají, tak se zdá, že lépe hrají i šachy. Nechci se pouštět do toho, s čím vším tato skutečnost souvisí, je to genderově citlivá záležitost, takže ji už raději nechám bez komentáře, ale je to statistický, holý fakt. Diplomatická odpověď by byla, že šachy jsou ve své podstatě tak trochu blbost a ženy na to většinou přijdou spíš než chlapi.
Není to ten klasický problém, že když je málo žen na vstupu, tak potom je ani není vidět na vrcholu?
Celkem to tak není, neboť zatímco na vstupu je ten poměr jedna k deseti, na výstupu je to jedna k tisíci. Ani ty nejlepší hráčky prostě nejsou schopny se dostat do nejlepší mužské desítky, dnes je ve světové stovce možná jedna. Judit Polgar dokázala úspěšně hrát i s nejlepšími muži, ale to byl fenomén, jaký se vyskytl za posledních sedmdesát let jedinkrát.
Kopíruje povaha hráče jeho styl hry?
To se nedá říct. Já se považuji za poměrně ustrašeného nekonfliktního člověka, určitě ne nějakého přehnaně odvážného nebo agresivního, ale šachy hraji extrémně agresivní. Takových příkladů je mnoho, lidé, co váží padesát kilo i s botami a vystupují velmi jemně, se za šachovnicí chovají jako ďáblové.
Jsou šachy adrenalinový sport?
Jsou. V šachu pracujete několik hodin pod enormním stresem, musíte se vyrovnat s tím, že hra se nevyvíjí, jak jste chtěli, vyrovnat se se zklamáním, nečekaným překvapením, s euforií. V šachu může být podle mého názoru dokonce více pociťovaného adrenalinu než například ve fotbale. Je to proto, že ho nesmíte projevit a ani ho vyběhat, nemůžete začít skákat u šachovnice. Když dá fotbalista gól, tak se zablbne, vyječí a za dvě minuty je ok, tělo je opět v rovnováze. Druhý důvod, proč jsou šachy adrenalinovejší než fotbal, se skrývá ve způsobu, jakým se rozdávají body.
Pokud uděláte chybu v basketbalu, dostanete jeden koš a za minutu se začíná od nuly. Ve fotbale má již chyba větší váhu - gólů prostě padá poměrně málo. A v šachu má chyba největší váhu - několik hodin se bojuje o jediný bod. Pokud tedy udělám chybu po půlhodině hry, budu další řekněme tři hodiny trpět a přesto partii už možná nezachráním. Říká se, že partii rozhoduje nejslabší tah, podobně jako je pevnost řetězu určena nejslabším okem.
Jak se provokuje šachista
Když hrajete pětihodinovou partii a po hodině uděláte špatný tah, ještě na něj myslíte po dalších dvou hodinách?
Myšlení "co by bylo, kdybych něco udělal jinak", nepomáhá v šachu ani v životě. Pokud šachista může, bojuje proti tomu, ale ne vždy se to dá. Někteří po prohraných partiích večer ani nedokážou usnout. Já se snažím na chyby rychle zapomenout.
Dá se to ještě během partie?
Snažím se. Horší je, pokud se v pozici naskytne taktická možnost, kterou se dá vyhrát partie, ale nevšimne si ji ani hráč ani soupeř. Nějaká dobrá duše v sále si ji však všimne a o několik tahů později vám o ní řekne. Nemůže hned, aby nešlo o radění při partii. Tehdy si pomyslíte - a nemohl mi to říct až po partii? Takto se s tím musím psychicky poprat už nyní.
Mohou si šachisté během partie povídat?
Šachisté mezi sebou mohou trochu mluvit, i když hrají. Ne se soupeřem a nikoli na nejvyšší úrovni, ale při jiných zápasech se to dá, protože diváci jsou většinou také složení ze šachistů. Akorát není dovoleno rozebírat aktuální pozici. Při hře na vysoké úrovni ne. Dokonce, pokud soupeř opakovaně nabízí remízu, která již byla odmítnuta, považuje se to za neetické, za otravování, vyrušování. Ale po partii si hodně povídáme, analyzujeme naši společnou partii.
Když se hráči zacyklí v nějakých opakovaných tazích, jak se to rozsoudí?
Pokud třikrát nastane stejná pozice se stejným člověkem na tahu, je možné u rozhodčího reklamovat remízu. Podobně existuje takzvaná remíza věčným šachem, když můžete dávat soupeři neustále šach, ale nedokážete mu dát mat. Jinak byste hráli do soudného dne, pokud by vás nezrušil svatý Petr.
Provokují se šachisté během hry? Například nenápadným klepáním?
To se nesmí. Ale můžete dát soupeři najevo, že jím pohrdáte. Například tím, že použijete otevření, které není dokonalé, ale je provokativní, je z něj vidět, že ho považujete za slabého hráče. Z tahů na šachovnici jsou cítit emoce a rozhodnutí. A vidíte je i z obličeje, málokdo je schopen držet poker face celou dobu.
Používají to někteří i jako taktiku na znervóznění, že začnou hrát, jakoby hráli se slabým hráčem?
Někdy to můžete udělat, ale ne často, protože v šachu neexistuje až tak velký prostor na úmyslnou chybu. Slovem, pokud chcete mít výsledky, musíte hrát většinou tak dobře, jak dokážete. Ale pokud je tah legální, nemůže být neslušný. Nic takového jako neslušný tah neexistuje.
Nadávají šachisté, když je zaplaví adrenalin?
Jednou nebo dvakrát se mi stalo v kariéře, že mi soupeř vynadal po partii, že jsem hrál slabě. Samozřejmě, stalo se to jen v situaci, kdy prohrál. Ale to se může přihodit, když je člověk plný emocí - například jeden z nich se mi druhý den omluvil a dodnes jsme přátelé. Tím, že šachový svět je převážně mužské prostředí, tak je posunuté k drsnějšímu vyjadřování, ale u hokejistů je to asi horší.
Musí se šachisté učit mentálně se hecovat?
Musíte se umět přinutit, i když si stojíte špatně a bráníte se už řekněme čtyři hodiny. To se dá naučit vnitřní prací na sobě. Je to těžké, někdy už po hodině víte, že vaše šance zachránit partii je řekněme třicet procent, a víte, že pravděpodobně i tak prohrajete a bude to trvat ještě třeba dvě hodiny. Tehdy máte chuť odejít. Ale víte, že i takové beznadějné pozice musíte dohrát s veškerou svou energií, neboť pokud to budete dělat pravidelně, tak občas i z takových pozic získáte body. No a tyto body mohou znamenat v žebříčku řekněme rozdíl mezi světovou stovkou a desítkou.
Přežít jako šachista
Dá se šachem uživit?
Při slovenském standardu životní úrovně se u nás uživí relativně dost lidí, i když ne každý velmistr. Celkem jde možná o dvacet lidí. Ale život šachisty je o cestování a střídání hotelů, což například člověka s mladou rodinou nemůže velmi lákat. Řekněme, že na úrovni boháčů se uživí sto šachistů na světě.
Když někdo hrává šachy tak dobře jako vy, mohl by asi být i fenomenální IT analytik či IT designér a vydělávat víc.
IT mi nic neříká, slovo je mi bližší než číslo. Navíc dělám práci, kterou mám velmi rád. Co by bylo kdyby, tak já nepřemýšlím.
Učíte hrát i mladé lidi, jak jsou na tom? Přece jen, prostředí se za posledních patnáct let změnilo více než dříve za třicet.
Já mám třicet, takže ten odstup mezi mnou a mými svěřenci není až tak velký. Ale je důležité si uvědomit, s jakými aktivitami šachy u mladých lidí soutěží. Když mladý kluk hraje šachy, tak fotbal či judo ho asi neodlákají.
Jsou to zejména počítačové hry a poker, tedy aktivity, které pro lidi v době mého mládí až tak přístupné nebyly. Jeden výzkum říká, že současný Brit většinu času svého bdělého dne stráví za obrazovkou, ať už počítače, mobilu, tabletu nebo televizoru. To je situace, která tu před patnácti lety nebyla.
Ohrožuje takový masivní konzum informací schopnost se koncentrovat?
U šachistů, které trénuji, se mi to nezdá být výrazným faktorem. Tento jev jsem spatřil spíše jako učitel na střední škole. Učil jsem na jednom pokrokovém gymnáziu, kde se ve třídě setkali talentovaní teenageři a nové učební postupy. Tam jsem zpozoroval, že pouštění obrazovky na ně působí jako sedativum. Měl jsem pocit, že kdybych se doma natočil a na hodině sám sebe pustil z projektoru, tak by mě možná poslouchali víc. Celkově však počet lidí hrajících šachy díky internetu stoupá, i když v klubovnách to není poznat, protože šachy se hrají zejména z pohodlí bytu v online prostoru. Skutečný boom se však momentálně odehrává v Asii.
Proč jste šel studovat teologii?
Když jsem měl osmnáct, věděl jsem, že šachy mě nějak uživí, kdyby bylo zle, takže si mohu dovolit ten luxus věnovat se tomu, co mě baví. A moje motivace - chtěl jsem zjistit, jak to s tím světem je. Proto jsem se dal na filozofii a teologii, a obě školy jsem i vystudoval.
A co jste zjistil?
Samozřejmě, nezjistil jsem nějakou konečnou pravdu o světě. Ale zjistil jsem, že některé naše problémy již lidé řešili za ty tisíce let západního myšlení mnohokrát, takže si umím představit, co by se ještě mohlo stát, jak budou lidé přemýšlet. Často mi moji přátelé říkali, že jsem takovým výběrem školy vlastně spáchal kariérní harakiri, že mě nikde nezaměstnají. Já si však myslím, že vystudovat nějaký "praktický" obor na některých Slovenských vysokých školách je mnohem větší kariérní harakiri, než vystudovat filozofii na dobré univerzitě.
Ján Markoš (30) je slovenský šachový reprezentant, v současnosti působí v organizaci Živice, kde vede Sokratův institut. Bydlí v Devínské Nové Vsi, je ženatý, má jedno dítě. Byl mistrem Evropy juniorů do 16 let, hrál za Slovensko na čtyřech olympiádách, v roce 2007 získal titul šachového velmistra a druhý nejvyšší rating na Slovensku. Pravidelně publikuje, můžete ho sledovat například na šachovém serveru HrajSach.sk.
Převzato z www.postoj.sk/,
článek ze 7. 12. 2015 naleznete
zde.
