Bratři a sestry,
Za chvíli s radostí otevřu Svatou bránu milosrdenství. Toto velice prosté a zároveň silně symbolické gesto konáme tak, jako jsem to učinil v Bangui, ve světle Božího Slova, které jsme vyslechli a které klade do popředí primát milosti. Několikrát se totiž v těchto čteních vyskytuje výraz, kterým se anděl Gabriel obrací k užaslé a zneklidněné dívce: „Buď zdráva (italsky doslova „Raduj se“), milostiplná“ (Lk 1,28).
Panna Maria je v první řadě povolána k radosti z toho, co v ní uskutečnil Pán. Bůh ji zahrnul milostí, která ji učinila hodnou toho, aby byla matkou Krista. Když do jejího domu vstupuje Gabriel, stává se i to nejhlubší tajemství, které překračuje veškeré schopnosti rozumu, pohnutkou radosti, víry a odevzdanosti slovu, které jí bylo zjeveno. Plnost milosti dovede proměnit srdce a uschopňuje ho vykonat skutek tak obrovský, že změní dějiny lidstva.
Slavnost Neposkvrněného Početí je výrazem velikosti Boží lásky. Bůh nejenom odpouští hřích, ale v Marii dokonce zabraňuje prvotní vině, kterou si každý člověk přináší s sebou na svět. Boží láska brání, předjímá a zachraňuje. Dějiny hříchu začínající v zahradě Eden ústí do plánu lásky, která zachraňuje. Slova knihy Geneze uvádějí do každodenní zkušenosti, kterou objevujeme ve svém osobním životě. Stále existuje pokušení neposlušnosti, která se vyjadřuje naší vůlí plánovat svůj život nezávisle na Boží vůli. Toto nepřátelství nepřetržitě útočí na život lidí a vede je k odporu proti Božímu plánu. Přece jsou však i dějiny hříchu srozumitelné jedině ve světle odpouštějící lásky. Hřích lze pochopit pouze v tomto světle.
Kdyby všechno zůstalo vázáno na hřích, byli bychom těmi nejzoufalejšími tvory, avšak příslib vítězství Kristovy lásky všechno uzavírá v Otcově milosrdenství. Boží slovo, které jsme slyšeli, nenechává na pochybách. Neposkvrněná Panna je před námi privilegovanou svědkyní tohoto příslibu i jeho naplnění.
Také tento mimořádný rok milosrdenství je darem milosti. Projít onou branou znamená objevit hloubku milosrdenství Otce, který objímá všechny a každému jde osobně v ústrety. On nás hledá a vychází nám vstříc. V tomto Roce poroste přesvědčení o milosrdenství.
Velká křivda se činí Bohu a Jeho milosti, když se nejprve tvrdí, že hříchy jsou trestány Jeho soudem, aniž by se předeslalo, že jsou odpouštěny Jeho milosrdenstvím (srov. sv. Augustin, De praedestinatione sanctorum 12,24)! Ano, je tomu právě tak. Musíme klást milosrdenství před soud a v každém případě bude Boží soud vynesen vždycky ve světle Jeho milosrdenství. Ať nám tedy průchod Svatou branou dá účast na tomto tajemství lásky a něhy. Odložme každou formu strachu a bázně, která nepřísluší tomu, kdo je milován;
prožívejme spíše radost ze setkání s milostí, která všechno proměňuje.
Projitím Svaté brány chceme dnes – zde v Římě a ve všech diecézích světa – také připomenout jinou bránu, kterou před padesáti lety otevřeli světu otcové Druhého vatikánského koncilu. Toto výročí nemůžeme připomínat pouze pro množství sepsaných dokumentů, které až do dnešní doby umožňují verifikaci velkého pokroku, který byl ve víře dosažen. Koncil byl v první řadě setkáním. Opravdovým setkáním církve s lidmi naší doby. Setkáním ve znamení moci Ducha, který přiměl církev, aby vyšla z nesnází, které ji dlouhá léta držela uzavřenou v sobě, a s nadšením se znovu vydala na misionářskou pouť. Znovu tak vykročila vstříc setkání s každým člověkem tam, kde žije: v jeho městě, v jeho bydlišti, v jeho zaměstnání… kdekoli je člověk, tam je církev povolána jej dostihnout a přinášet radost evangelia, přinášet milosrdenství a Boží odpuštění. Po těchto desetiletích se proto chápeme této misionářské pobídky znovu, se stejnou silou a nadšením.
Svatý rok nás podněcuje k otevřenosti a zavazuje, abychom neodhlíželi od onoho samaritánského ducha plynoucího z Druhého Vatikánu, jak to řekl blahoslavený Pavel VI. na závěr koncilu. Kéž nás průchod Svatou bránou přiměje k zaujetí postoje milosrdného samaritána.
