Ve středu života celé Církve stojí eucharistie. Proč je eucharistie tak významná? Proč je tolik oslavována? Proč ji Bůh dosvědčil mnoha zázraky? Je to proto, že eucharistie je samotným Kristem, přítomným, obětovaným a přijímaným pod způsobami chleba a vína.
Eucharistický zázrak v Bolseně
Píše se rok 1263. Jeden český kněz jménem Petr koná pouť do Věčného města Říma. Co je důvodem této jeho pouti? Sužují ho pochybnosti, zda je v eucharistii pod způsobami bílé hostie a vína skutečně přítomen náš Pán Ježíš Kristus, a chce se tudíž na hrobě svatých apoštolských knížat Petra a Pavla modlit za upevnění své víry. Na zpáteční cestě se zastavuje v městě
Bolseně ve střední Itálii, kde ve starobylé bazilice svaté Kristiny brzy ráno slaví mši svatou.
Když na oltáři v katakombách, nedaleko od hrobu svaté Kristiny, křesťanské dívky, která byla umučena v 3. století v době pronásledování za císaře Diokleciána, pronáší konsekrační slova
nad chlebem a vínem, je znovu trýznivě přepaden pochybnostmi. Avšak ve chvíli, kdy láme Tělo Páně, vytryskne z něho krev, která zbarví do ruda části korporálu i oltářních pláten. Lidé volají: „Zázrak!“ a samotný kněz Petr utíká do blízkého města Orvieta, kde v té době sídlí se svým
dvorem papež Urban IV.: vše mu vyznává a papež vysílá do Bolseny orvietského biskupa
Jakuba.
Ten na místě vše prozkoumá a odnáší v průvodu do Orvieta spolu s Tělem Páně i korporál a oltářní plátna s krvavými skvrnami. Papež nečeká, až průvod dorazí do Orvieta, ale jde mu naproti a setkává se s ním na jednom mostě v blízkosti města.
Ustanovení svátku Božího těla
Urban IV., než se stal papežem, byl arcijáhnem ve vlámském městě Lutychu, a tak zde mohl být svědkem svátku Božího těla, neboť v lutyšské diecézi byl tento svátek zaveden nejprve: v roce 1246 na základě soukromého zjevení augustiniánské řeholnice, svaté Juliáně z Cornillonu.
A Urban IV. již jako papež vážně přemýšlí o tom, že by tento svátek rozšířil na celou Církev. V zázraku v Bolseně vidí jakési poslední „ťuknutí“ z nebe, a tak svou bulou
Transiturus z roku 1264 skutečně ustanovuje, aby se svátek Božího těla slavil v celé Církvi.
V Orvietu tehdy „náhodou“ pobývá a učí svatý Tomáš Akvinský, a tak tohoto „nejučenějšího
ze svatých a nejsvětějšího z učenců“, jak bývá svatý Tomáš Akvinský někdy nazýván, pověří, aby pro nový svátek připravil liturgické texty.
Stopy bolsenského zázraku přetrvávají až do dnešní doby: v orvietské katedrále se uchovává relikviář s korporálem s krvavými skvrnami – ten se v Orvietě nosí v průvodu Božího těla vedle monstrance s Tělem Páně – a v bazilice svaté Kristiny v Bolseně mají oltářní kameny s krvavými skvrnami – a i ty se nosí v průvodu Božího těla v Bolseně.
Eucharistické zázraky dosvědčují
reálnou přítomnost Krista
Bolsenský zázrak není určitě jediným: kolik se jich na různých místech světa událo před tím a po něm, a to až do současnosti! K jednomu takovému zázraku došlo např. nedávno v Buenos Aires v Argentině, v době, kdy tam byl arcibiskupem kard. Jorge Maria Bergoglio, tedy budoucí papež František.
Proč vlastně Bůh tyto zázraky koná?
Působí je proto, aby potvrzovaly pravdivost mnohem většího zázraku – opravdového „zázraku všech zázraků“(1) –, avšak zároveň skrytějšího zázraku, a tím je skutečná, reálná přítomnost Pána Ježíše Krista v eucharistii. Eucharistie je skutečně „zázrak všech zázraků“, neboli, jak
řekl otec biskup Josef Hrdlička ve svém slavnostním kázání o svátku Božího těla letos v Olomouci, „dar všech darů“ a „poklad všech pokladů“.
A obdobně se vyjadřuje již jmenovaný svatý Tomáš Akvinský, eucharistický učitel a světec,
když ve své Teologické sumě píše, že v Nejsvětější svátosti je podstatně obsaženo „
obecné duchovní dobro celé Církve“.(2)
Jedině víra nám odkrývá tajemství eucharistie.
Je tomu tak skutečně? Je skutečně eucharistie „zázrak všech zázraků“, „dar všech darů“, „poklad všech pokladů“ a „obecné duchovní dobro celé Církve“?
Vždyť ta konsekrovaná bílá hostie (nebo řečeno přesněji: její způsoby) je tak nepatrná a na první pohled tak bezvýznamná, až se takřka vedle jiných, zdánlivě mnohem velkolepějších skutečností ztrácí! Vždyť ji musíme umísťovat do monstrance, aby alespoň trochu vynikla!
Jistě, k tomu, abychom viděli nesmírnou velikost a vznešenost eucharistie, nestačí tělesné oči – svatý Tomáš Akvinský ve svém známém hymnu
Klaním se ti vroucně (Adoro te devote) zpívá: „
zrakem, hmatem, chutí tebe nevnímám“ –, ale jsou zapotřebí oči víry, které „vidí“ neviditelné: hymnus proto pokračuje slovy: „
a jen sluchem svým tě jistě poznávám. Věřím vše, co hlásal světu Kristus Pán, v něm je základ pravdy lidstvu všemu dán.“
Sluchem totiž nasloucháme Božímu slovu, které pak přijímáme vírou, a tato víra je tou jedinou, která nám odkrývá tajemství eucharistie: odkrývá, že za způsobami chleba a vína,
nepatrnými a takřka přehlédnutelnými, které vnímáme tělesnýma očima a případně jinými smysly, je „
pravdivě, skutečně a podstatně“ (3) přítomen Ježíš Kristus.
Ustanovení eucharistie
při poslední večeři
Pokusme se alespoň trochu poodhrnout závěs tohoto velikého tajemství. V synoptických evangeliích a v 1. listu svatého Pavla Korinťanům nacházíme zprávu o ustanovení eucharistie. Uvádí se zde, že
Pán Ježíš při poslední večeři vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával svým učedníkům se slovy: „
To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!“
(Lk 22,19; srov. Mt 26,26; Mk 14,22;
1 Kor 11,24)
Nesmíme zapomínat na to, že ten, kdo pronáší tato slova, není nikdo jiný a menší než samotný Bůh, samotný vtělený Boží Syn Ježíš Kristus. Proto jsou tato slova božsky účinná a to, co říkají, ihned uskutečňují: ihned působí, že chléb přestává být chlebem a stává se skutečným Kristovým tělem. Z původního chleba zůstávají zachovány jen jeho způsoby, které skrývají Kristovo tělo a zároveň
na něho ukazují.
Totéž se opakuje o něco později, kdy Pán Ježíš bere do rukou kalich s vínem, vzdává díky, podává jej svým učedníkům a říká: „
To je má krev, krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé.“ (Mk 14,24; srov. Mt 26,28; Lk 22,20; 1 Kor 11,25)
I v tomto případě jeho božsky účinná slova působí, že víno přestává být vínem a stává se skutečnou Kristovou krví. Z původního vína zůstávají zachovány jen jeho způsoby, které skrývají Kristovu krev a zároveň na ni ukazují.
Přepodstatnění chleba a vína
při mši svaté
A totéž se z Kristova ustanovení – z jeho ustanovení slovy: „
To čiňte na mou památku“
(1 Kor 11,24–25; srov. Lk 22,19) – opakuje při mši svaté. Ve chvíli, kdy kněz pronáší slova: „
toto je mé tělo, které se za vás vydává“, a pak slova: „
toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná“, chléb se stává Kristovým tělem a víno Kristovou krví. Vždyť kněz nepronáší tato slova vlastním jménem, ale v Kristově jménu a v Kristově moci – takřka propůjčuje svá ústa Kristu –; neříká: „Toto je Kristovo tělo“, nýbrž: „Toto je moje tělo“; neříká: „Toto je kalich Kristovy krve“, nýbrž: „Toto je kalich mé krve“.
Tudíž samotný Kristus pronáší tato slova v osobě svého kněze – ústy svého kněze –, a proto není divu, že působí totéž, co při poslední večeři, a že zde opět máme Kristovo tělo pod způsobou chleba, bílé hostie, a Kristovu krev pod způsobou vína.
Pod obojí způsobou je přítomen
celý Kristus
Je však pod způsobou chleba přítomno jen Kristovo tělo a pod způsobou vína jen Kristova krev? Nikoli, vždyť se jedná o živé Kristovo tělo a o živou Kristovu krev. Pod způsobou chleba je tak přítomno Kristovo tělo a zároveň jeho krev, jeho lidská duše a jeho božství. Obdobně pod způsobou vína je přítomna Kristova krev a zároveň jeho tělo, jeho lidská duše a jeho božství. Pod obojí způsobou
chleba a vína je tak přítomen „
sám Kristus, živý a oslavený“:(4) Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk.
Otec Armando Bandera OP, velký španělský teolog 20. století, to vyjádřil prostě, stručně a hluboce,
když napsal: „
když říkáme eucharistie, to, co říkáme ve skutečnosti, je Ježíš.“ (5)
Je-li eucharistie samotným Ježíšem Kristem, přítomným, obětovaným a přijímaným pod způsobami chleba a vína, je pak jasné, že není přehnané, ale naopak zcela pravdivé, když ji nazýváme „zázrakem
všech zázraků“, „darem všech darů“, „pokladem všech pokladů“ a „obecným duchovním dobrem celé Církve“.
Spojení s Kristem
jako hlavní plod
svatého přijímání
Kristus je také tím nejlepším darem eucharistie. Když
Katechismus katolické církve mluví o „ovoci přijímání“, o plodech svatého přijímání, vypočítává mnohé: uchování, rozmnožení a obnovení milosti přijaté při křtu čili naší účasti na Božím životě, na Boží přirozenosti; zahlazení všedních, lehkých hříchů; ochranu před smrtelnými, těžkými hříchy; spojení věřících v jedno mystické
tělo Církve; záruku budoucí nebeské slávy. (6)
Všem těmto plodům svatého přijímání však předesílá první a nejdůležitější: „
Přijímáním vzrůstá naše spojení s Kristem. Přijímat tělo Páně přináší jako hlavní plod spojení s Ježíšem Kristem.“ (7)
Pro toto spojení s Ježíšem Kristem má vedle svatého přijímání jistě velkou důležitost úcta k eucharistii mimo mši svatou, tedy eucharistické průvody, eucharistická adorace a návštěva Pána Ježíše ve svatostánku, kdy se mu můžeme klanět, chválit ho, děkovat mu a prosit ho; kdy s ním můžeme mluvit od srdce k srdci, zcela upřímně a otevřeně, jako se svým nejlepším přítelem.
Na závěr nemůžeme nevzpomenout na svatého Jana Pavla II., velkého eucharistického papeže, který zemřel uprostřed Roku eucharistie, jejž sám vyhlásil. Ještě předtím, v roce 1996, když se slavilo
750. výročí ustanovení svátku Božího těla, poslal svůj list lutyšskému biskupovi, v němž právě vyzdvihuje důležitost eucharistické adorace pro spojení s Kristem.
Slova tohoto listu budou tak tou nejlepší pečetí naší úvahy: „
Když setrváváme v tichosti před Nejsvětější svátostí, je to Kristus, zcela a skutečně přítomný, kterého objevujeme, kterému se klaníme a s kterým navazujeme vztah.“ (8)
P. Štěpán Maria M. Filip OP
Poznámky k textu:
(1) Svatý Tomáš Akvinský kráčí ve stopách církevních Otců a označuje za „
zázrak zázraků“ („
miraculum miraculorum“) in
sensu stricto tajemství vtělení Božího Syna (srov. např.
De potentia,q. 6, a. 2, ad 9). Můžeme však toto označení přeneseně použít i na tajemství eucharistie, neboť je s tajemstvím vtělení tak úzce propojeno.
(2)
Summa theologiae III, q. 65, a. 3, ad 1.
(3) Tridentský koncil: 13. zasedání (11. 10. 1551):
Dekret o nejsvětější svátosti eucharistie, kán. 1. In:
Dokumenty Tridentského koncilu. Přel. Ignác Antonín Hrdina. Praha: Krystal OP, 2015, s. 91: „
vere, realiter, et substantialiter".
(4)
Katechismus katolické církve, č. 1413.
(5)
La Virgen e los Sacramentos. Madrid: Rialp, 1978, s. 141: „
al decir eucaristía, lo que en realidad decimos es Jesús.“
(6) Srov.
Katechismus katolické církve, č. 1392ss.
(7) Tamtéž, č. 1391.
(8) Apoštolský list
En 1246, č. 3. In: AAS, 89 (1997), s. 49
Převzato z: RC MONITOR č. 23; 6. 12. 2015, , str. 7 - 9.
časopis najdete na těchto odkazech:
http://rcmonitor.cz/download/MONITOR-2015-23.pdf
Také na:
http://rcmonitor.cz/periodika-rc/?f=389