Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle adventní.
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifaše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův. Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“ (Lk 3,1-6)
O druhé i třetí neděli adventní se v liturgii setkáváme vždy s osobou Jana Křtitele. Jeho vystoupení probudilo vzpomínky na období milosti: na návrat z Babylonu, na východ z Egypta. Jan však přináší víc než vzpomínku na události vysvobození. Ohlašuje novou éru, ve které se předobrazy minulosti naplní úžasným způsobem. Bůh sám přijde a vysvobodí.
Ne třtina, ale dub
Texty Písma o Janovi ukazují na jeho poslání, které v pokoře přijal a plnil. V tom je jeho velikost. Je nazýván prorokem, Nejvyššího, tím, který svědčí o Světle, poslem před Ježíšovou tváří. Je však podřízen Synu Nejvyššího už před narozením. On není Mesiáš, on křtí jen vodou, je jen hlasem, je služebníkem a otrokem, dokonce ještě méně (Lk3,16).
Měl dvojí úkol:
připravit cestu a ukázat na Krista.
Cestu připravoval voláním k obrácení. Křtem měli lidé možnost dokázat svou ochotu k obrácení. Janovo kázání mělo nesporně úspěch. Podnítilo hromadný křest lidu – s výjimkou farizeů a zákoníků. Čím toho Jan dosáhl?
Jeho hlásání bylo věrohodné, autentické. Byl tím, čím je, byl sám sebou. „To, co jsi, křičí tak hlasitě, že neslyším, co říkáš.“ (Emmeson). Janova řeč byla: ano, ano, ne, ne. „Není ti dovoleno…“ Jan nebyl třtinou, která se dá zlomit. Byl dubem, a ten lze jedině skácet. Doba, která neprožívá už mravní krizi, ale takřka mravní rozklad, borcení charakterů, potřebuje také jasné, osvobozující slovo. Aby lež byla nazvána lží, přetvářka přetvářkou, pravda pravdou. Nebude-li v tom křesťan důsledný, jak může svědčit o světle, jak může být prorokem? Bude, ale falešným.
Boží pozvání a iniciativa
Janovo kázání (později i Ježíšovo) se liší od kázání židovských učitelů. Ti kázali: obraťte se, očistěte se, aby přišlo Boží království. Bůh odpoví na vaše úsilí, vy ho svým výkonem donutíte, aby přišel.
Jan přenáší akcenty zcela na druhý pól: obraťte se, protože se přiblížilo Boží království. Toto poselství je opravdu radostná zvěst. Nechce po člověku, aby svými mravními výkony a úsilím přinutil Boha k jednání. Nedělá z Boha obchodního partnera. Janovo volání je zvěst o Boží iniciativě. Kdo toto poselství přijme a otevře se mu, uvolní v sobě množství energie pro dobro, lásku. Nekoná o nic méně než zbožný farizej, který svou askezí chce vynutit příchod Božího království. Ale koná vše z nového motivu.
Dělá to proto, protože chce radostně odpovědět na Boží nabídku. „Ne že my jme milovali Boha, ale on si zamiloval nás…“ Ne tedy askeze pro askezi; ne askeze, aby… ale askeze, protože… protože přišlo Boží království. Ne moralizovat, ale ukázat Boží spásu.
Jak kladně vyznívá první čtení z proroka Barucha: „Svleč roucho žalosti, obleč se v ozdobu věčné slávy, přioděj se rouchem spravedlnosti, postav se na výšinu, raduj se z toho, že Bůh a tebe pamatoval, raduj se ve světle jeho velebnosti.“
Ano, svleč se, člověče, ale proto, abys byl oblečen v něco krásnějšího, co ti připravil Bůh. Když někomu ukážeme nové šaty, nemusíme mu příliš domlouvat, aby se zbavil starých. Když ho budeme jen nutit, aby svlékl staré, neposlechne nás, protože se nemá do čeho obléci.
Je třeba ukázat na Krista, kázat radostnou zvěst o Bohu, který s námi svobodně sdílí svou lásku, a pak vnitřní obrácení přinese plody.
Podobám se Janovu: připravovat cestu a ukázat na Krista? V horských oblastech ještě dnes vidíme cestáře, který pečuje o silnici, udržuje krajnice, aby se dalo bezpečně projet. Když projíždí auto, často je postříkán blátem. Jeho poslání a odměna je v tom, že řidiči mohou rychleji kupředu.
Buďme také připravovateli cest! Důležité je, aby Pán mohl projet. Můžeme být přitom zapomenuti, postříkání nevšímavostí, zabláceni nepochopením. Jen když Pán bude moci rychleji k lidským srdcím a bude v nich růst. My se musíme menšit.
Tomu nás dnes učí muž, který připravoval cestu a ukázal na Krista, Božího Beránka.