Po ukončení ženevského zasedání Rady pro lidská práva (angl. Zkr. HRC), byl před pár týdny vydaný k připomínkování první návrh nového "
obecného komentáře".
Rada pro lidská práva je sice většinou neznámý, ale zato vlivný výbor OSN, který zkoumá a zaznamenává zavádění
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (angl. Zkr. ICCPR). Tento pakt patří mezi dvě základní úmluvy OSN o lidských právech. Tím druhým je
Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Plné znění návrhu Obecného komentáře 36 bylo v době psaní tohoto článku možné nalézt
zde. Níže nabízím své poznámky a postřehy.
Jak se očekávalo, výbor OSN prohlásil, že ženy mají právo na tzv. "
Terapeutický" potrat. Také mají údajně
právo na potrat v případě znásilnění, incestu a v případě, že je nenarozené dítě postižené. Zašel však ještě dál a uvedl, že
státy mají pozitivní závazek potrat umožnit. Tak se má zabránit "
nebezpečným potratům". Také se nemají předepisovat "
dlouhé" povinné čekací lhůty před podstoupením potratu. Říká také, že
adolescenti musí být informováni o svých právech na ukončení "nežádoucího těhotenství".
Je však třeba podotknout, že
tento druh dokumentu naštěstí v sobě nemá sílu zákona a není pro smluvní státy závazný. Výbory OSN říkají, že tyto připomínky obsahují "
autoritativní interpretaci" paktu. To je však výmysl. Jejich váha je o několik stupňů menší. Spíše bychom je měli popsat jako
doporučení. A i to platí pouze tehdy, pokud jsou vytvořeny desky; čili tehdy, pokud výbor OSN interpretuje pakt nestranně a objektivně, přičemž uplatňuje základní zásady pro interpretace smluv, které jsou závazné pro všechny státy a které jsou zakotveny ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu. Vždy, když orgány OSN, které se zabývají úmluvami o lidských právech, prostupují tuto smlouvu, mělo by se takové jejich jednání považovat za jednání ultra vires, čili za jednání, které
přesahuje jejich pravomoci.
Je znepokojující, že Rada při výkladu tohoto paktu použila
dvojí metr. Říká, že
nenarozené děti mezinárodní právo nechrání, protože úmluva mlčí o právu na život nenarozených dětí. Totéž by se však dalo říci o potratu. Smlouva nikde nezmiňuje potrat. Smlouva neobsahuje jakoukoli výslovnou či implicitní zmínku o právu na potrat - a to za žádných okolností. Toto vysvětlují
Články ze San Jose. Co se týče práva na život nenarozeného dítěte, je to přesně naopak.
Smlouva vychází z toho, že státy budou (nebo by měly) chránit nenarozený život. V paktu to například naznačuje článek 6.5. Ten
zakazuje používání trestu smrti těhotných žen. Na to existuje jediné vysvětlení: že dítě v děloze je nevinné a že jeho / její právo na život se matčiným trestným činem neruší. Kromě toho, smlouva se uzavírala
na počátku 60. let. Tehdy zakazovaly potrat dokonce i ty země, které dnes zabíjení nenarozených dětí povolují. To jsou důležité právní faktory, které by výkladu této smlouvy měly dát směrování.
Pokud se tedy uvažuje nad změnou tohoto zákona, mělo by se nad ním uvažovat v intencích ochrany nenarozeného života, a nikoli v intencích jeho ničení. My však nepřipouštíme, že by byla Rada oprávněna posuzovat tento vývoj. Tak, jako například nemá národní soud nárok posuzovat Úmluvu, která vstoupila v platnost automaticky (ve státech, kde právní systém takové soudní povolení umožňuje).
Níže je příslušná část návrhu komentáře, která se týká potratu:
..............................................
7. Na rozdíl od Americké úmluvy o lidských právech, pakt se výslovně nezmiňuje o právech nenarozených dětí, a to se týká i jejich práva na život. Jelikož není pozdějších smluv týkajících se začlenění práv nenarozených do článku 6 a ani jednotné státní praxe, která by stanovovala takové následné smlouvy,
Rada se nedomnívá, že článek 6 ukládá státům povinnost uznat právo na život nenarozených dětí. Přesto se smluvní státy mohou rozhodnout přijmout opatření na ochranu života, ochranu potenciálního lidského života nebo na ochranu důstojnosti nenarozených dětí.
Přesto se smluvní státy mohou rozhodnout přijmout opatření na ochranu života, ochranu potenciálního lidského života nebo na ochranu důstojnosti nenarozených dětí. Mimo jiné tak mohou učinit prostřednictvím uznání jejich schopnosti uplatňovat své právo na život za předpokladu, že takové uznání nebude mít za následek porušení jiných práv v rámci paktu, včetně práva na život těhotné matky a také včetně zákazu, který by matku vystavil krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Případné právní omezení možnosti žen jít na potrat nesmí tedy ohrozit jejich život a nesmí je vystavit ani velké fyzické nebo duševní bolest nebo takovému utrpení. Zúčastněné státy, jejichž zákony zakazují dobrovolné ukončení těhotenství obecně, musí dodržet právní výjimky pro terapeutické potraty nutné k ochraně života matek, aby je mimo jiné nevystavily vážným zdravotním rizikům a situacím, ve kterých by donošení až do termínu porodu matce způsobilo velké duševní utrpení. Jde například o případy, kdy je těhotenství důsledkem znásilnění nebo incestu nebo tehdy, když plod trpí fatálními abnormalitami. Smluvní státy by navíc neměly vytvořit takovou legislativu ve věci těhotenství či potratu, kterou by ženy nutily k tomu, aby vyhledávaly tajné nelegální potraty, které by mohly ohrozit jejich život. Neměly by ani kriminalizovat těhotenství svobodných žen, ani uvalovat trestní sankce na ženy podstupující potrat ani na lékaře, kteří jim přitom pomáhají. Zúčastněné státy by rovněž neměly zavádět ani nadměrně tíživé nebo ponižující požadavky na ženy, které se snaží získat povolení k potratu. Mezi takové věci patří i zavádění povinných dlouhých čekacích lhůt před provedením legálního potratu. Povinnost chránit život žen před zdravotními riziky, které se spojují s ukončením nežádoucího těhotenství vyžaduje, aby smluvní státy ženám - a zejména dospívajícím - poskytly informace o reprodukčních možnostech, přístup k antikoncepci a k adekvátní prenatální zdravotní péči.
..............................................
Výbor pak rozvíjí nesouvislou interpretaci článku 6. 5 tohoto paktu, který zakazuje používání trestu smrti na těhotných ženách. Říká, že nenarozené děti skutečně mají práva, i když neuvádí, jestli mají právo na život. Lze předpokládat, že výbor se snaží oddělit právo na život od jiných zákonných práv, například od jejich práva dědit.
Ocitáme se tedy v absurdní situaci: děti mohou mít vlastnická práva a práva podléhající právu občanskoprávních deliktů, ba dokonce požívají i ochranu trestního práva, nemají však právo na život! A tady si výbor protiřečí:
Článek 50, odstavec 5 zakazuje použití trestu smrti u nezletilých osob a těhotných žen. Zatímco u nezletilých se ustanovení vztahuje jak na dobu spáchání trestného činu, jakož i na dobu, ve které má být vykonán trest, u těhotných žen se to týká pouze doby provedení trestu. Speciální ochrana (CCPR / C / GC / R.36 / Rev. 2 12), která se uděluje nezletilým, vyplývá z uznání jejich omezených možností bránit se, z uznání jejich umenšené morální viny a snížené schopnosti pochopit důvody trestu, což je zaviněno jejich nezralostí. Odráží také obavy z přílišné přísnosti, ke které by došlo, kdyby byla zbytku života zbavena nezletilá osoba.
Zvláštní ochrana udělena těhotným ženám pramení ze zájmu o ochranu práv a zájmů dotčených rodinných příslušníků, včetně nenarozeného plodu a jeho otce.
Rada má co říci i k počátečním fázím lidského života:
..............................................
8. Z důvodů podobných těm, které jsou uvedeny v odstavci 7, pakt přímo neusměrňuje otázky týkající se práva na život zmrazených embryí, vajíček či spermií, kmenových buněk nebo lidských klonů. Zúčastněné státy mohou regulovat ochranu těchto forem života nebo potenciálního života při respektování jejich dalších závazků vyplývajících z paktu.
..............................................
Překvapivým zvratem je však to, že
Rada vynechala jakýkoli odkaz na takzvané "právo na smrt", který byl dříve součástí navrhovaného seznamu věcí, o kterých se mělo diskutovat. [Toto právo] bylo zahrnuto i ve všeobecném komentáři. Vzhledem k dosavadní diskusi o této otázce, je přístup Rady evidentně konzervativní, protože
jednoznačně odsuzuje eutanazii. I tak je však pochybný. Jako operativní princip pro zastavení léčby potřebné na záchranu života, totiž stanoví fakt, že "
někdo chce důstojně zemřít". Nedefinuje však, jakou "
léčbu potřebnou na záchranu života" lze odmítnout. To by se dalo vykládat tak, že dovoluje smrt podáním sedativ, vyhladověním a dehydratací, které jsou měkkými formami eutanazie. Kvůli tomu, že se Rada nevyjadřuje přesně, se tato poznámka vysvětluje velmi široce. A tak se takové eutanazie provádějí i tam, kde eutanazie jako taková není zakotvena v zákoně. Dalším pozitivem je, že [Rada] kategoricky vylučuje, aby tuto "
důstojnou" smrt podstupovaly děti (Hanba ti, Belgie!). HRC se o "
důstojné smrti" vyjádřilo takto:
..............................................
5. Zbavení života představuje úmyslné zranění nebo újmu, která ukončí lidský život a která se dala předvídat nebo se jí dalo předejít. Rovněž sem patří zranění, které převyšuje lehké poškození zdraví, tělesné integrity nebo kvality života. Příklady zbavení života upravuje článek 6 Mezinárodního paktu OSN o občanských a politických právech. Patří sem i takové případy jako vykonání trestu smrti, mimosoudní popravy, vraždy, úmrtí v dopravním provozu, úmrtí v důsledku zanedbání lékařské péče, asistované sebevraždy, eutanazie a zabíjení novorozenců. Pod zbavením života také rozumíme vážnější útok na život jednotlivce než je obecná hrozba, tak útoky namířené proti osobní bezpečnosti. A konečně, z titulu článku 6 lze od smluvních států vyžadovat, aby se zabývaly i případy ohrožení života či újmy nebo zranění ohrožujícího život, i když neměly za následek ztráty na životech.
9. Pakt nedefinuje okamžik smrti. Obzvláště nedefinuje to, jestli by mělo o konci lidského života rozhodovat podle kardiovaskulární nebo mozkové aktivity. Podle názoru Rady by takové rozhodnutí měli provést odborní lékaři na základě dostupných vědeckých údajů a na základě platných etických úvah.
10. I když platí obecný respekt vůči osobní autonomii a volné uplatňování práv, v rámci paktu se považuje za důležité, že smluvní státy by měly předpokládat, že jedinci, kteří plánují nebo se pokoušejí spáchat sebevraždu, mohou procházet dočasnou krizí, která hatí jejich schopnost provést racionální rozhodnutí s dlouhodobými důsledky. Měly by proto přijmout příslušná opatření, kterými by zabránily páchání sebevražd a to zejména mezi ohroženými skupinami obyvatelstva, ovšem aniž by porušily jiné povinnosti, které jim ze smlouvy vyplývají. Měly by například omezit jedincům se sebevražednými sklony přístup ke střelným zbraním. Zúčastněné státy mohou také dát zdravotníkům pravomoc případ od případu posoudit, zda těmto lidem lze vyhovět.
To se však má dít jen velmi výjimečně a pouze jako způsob poslední instance. [Musí jít o] explicitní, jednoznačnou, svobodnou a uvědomělou žádost o ukončení života nebo o zastavení život prodlužující léčby. Toto rozhodnutí musí udělat smrtelně zraněný nebo nevyléčitelně nemocný člověk v dospělém věku, který trpí neúnosnými bolestmi, prožívá utrpení a chce důstojně zemřít. Posuzování těchto žádostí musí být založeno na lékařských, psychologických a etických aspektech a jakékoliv přijaté rozhodnutí musí být podrobeno solidním právním a institucionálním zárukám, jejichž prostřednictvím by se zabránilo nátlaku nebo zneužívání.
..............................................
Zdroj:
C-Fam, 21. 10. 2015
Převzato z
www.lifenews.sk//,
článek z 2. 12. 2015 naleznete
zde.
