Zamyšlení nad evangeliem slavnosti Ježíše Krista Krále.
Pilát řekl Ježíšovi: „Ty jsi židovský král?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?“ Pilát odpověděl: „Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?“ Ježíš na to řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud.“ Pilát se ho zeptal: „Ty jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“
(Jan 1 8,33b–37)
Kristus Král
Ráz jeho panování je ovšem zcela jiný než světská moc, sláva a nádhera. „Mé království není z tohoto světa“: to je odsouzení světských mocenských praktik, vojenských přehlídek s nejnovějšími zbraněmi, politické prolhané propagandy, politických soudních procesů apod. Bůh je stále skrytý za oponou světa, mlčí až do hodiny soudu. I moc Kristovy vlády je stále zahalena záclonou jeho obětovaného lidství. Nezapomeňme, že svátek vládní důstojnosti Páně a jeho proklamace se má vlastně slavit na Velký pátek! V tento den se Ježíš veřejně prohlásil za krále světa, nikdy jindy; lotr po pravici a setník pod křížem musí být vzorem pro nás, abychom pochopili, v čem spočívá opravdu vládní důstojnost Spasitelova. Tito dva svědci Ježíšova umírání prohlédli skrze mlhu Kristova potu, krve a mdloby k jeho skryté důstojnosti a moci královské: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš se svým královstvím“. „Tento člověk byl opravdu Syn Boží“.
Kristus je
bezbranný král, a to je jeho úmyslnou životní cestou. Kde svět žádal činy, tam Pán mlčel a nedělal nic. Nespojoval se s mocnými tohoto světa, nýbrž věnoval se povětšině „obyčejnému“ lidu, nemocným, dětem, ztroskotaným existencím, opovrhovaným celníkům a prostitutkám.
Nelze tedy mnoho očekávat od Pána ve hmotných otázkách; on bude dále mlčet, jako u Piláta, nevystoupí na barikády ani proti sociálním utlačovatelům ani proti cizím okupantům, neprotlačí vyšší mzdové požadavky, nevyzve ke generální stávce a nebude platit stávkové platy. On nemá zájem na světských úspěších; to ukázal v pokušení na poušti, při nabízeném království. Nezjeví svou nádheru ani Pilátovi, ani Herodovi, ani veleradě, ani lidovým masám na chrámovém nádvoří; nepřijme laciné triumfy nad nepřáteli ani oslnivé úspěchy ve světě. Jaké je to poučení pro nás, kteří usilujeme úzkostlivě o vnější úspěchy církevních institucí i o osobní prospěch. Nechci tím říci, že bychom neměli usilovat ve zdravé míře o prolnutí společnosti křesťanským smýšlením, tedy např. v zákonodárství, ve školách, v tisku v rozhlasu i televizi, ve filmu a ve spolcích – to je jistě nutné; nesmíme však přitom zapomínat, že to jsou jen vnější kroky:
Kristu Králi šlo však vždy především o srdce, nikoliv jen o instituce a úspěšné statistiky. Jeho království není z tohoto světa, on chce být králem srdcí.
Královská důstojnost Kristova má souvislost s koncem lidských dějin: „Pán je cílem lidských dějin, bodem, k němuž směřují všechny snahy dějin a kultury, střediskem lidstva, radosti všech srdcí a naplněním jejich tužeb…. Oživeni a sjednoceni jeho duchem, kráčíme vstříc naplnění lidských dějin, jež je shodné s plánem jeho lásky: „Sjednotit všechno v Kristu jako hlavě, co je na nebi a na zemi“.
My se musíme stále znovu rozhodovat mezi táborem Kristovým a táborem ďáblovým.
Postava Krista – Krále musí být pro nás vždy, především liturgickým svátkem na konci církevního roku, důvodem, abychom zpytovali svědomí, kde jsme se octli na cestě k Bohu. Tím bude tento svátek přípravou k hodině soudu a zároveň novou možností ke spolupráci na spáse, dokud je den je den, buď lítostí nad pohodlnou lhostejností a chybějící adventní nadějí nebo posilou existující horlivosti v práci pro Boží království.
Slaví-li Církev na konci liturgického roku tento svátek, vyznává tím znovu svou velikonoční víru: Ježíš je od svého zmrtvýchvstání Pánem soudcem světa a sedí po pravici Boží. Boží poselství je sice ve světě odmítáno a trpí násilí, jeho úspěch však není závislý na libovůli vlád, generálů a hospodářských mocností, nýbrž vede k vítězství a k věčnému životu. Věřící tím vědí, že Kristus je už nyní skutečným Pánem světa.
Jsme často netrpěliví při skrytém království Kristově ve světě; myslím však, že Kristus není v pozemském životě jinak myslitelný než jako „přesto-král“. Narodil se ve stáji, místo na zámku, ale přesto je král; ležel v jeslích a přesto se mu klaněli mudrci, neměl korunu ani žezlo a přesto ho poslechly vlny a bouře; neměl vlastnictví a přesto nasycoval hravě několika skývami pět tisíc muži s jejich příslušníky; neměl vojáky a přesto bojují za jeho pravdu statisíce misionářů, řeholníků, kněží a laiků; neměl trůn a přesto „je mu dána všechna moc na nebo i na zemi“; „neměl postavy ani krásy“ a přesto „jsme viděli jeho slávu jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“.
Boží království vycestovalo z nebe do exilu světa a jeho král stojí nyní před Pilátem: Bude korunován, ale jen trním; bude vyvýšen, ale jen na kříž; zemře a bude pohřben, jeho hrob bude Pilátem zapečetěn – ale právě zde příjde konečná, slavná odpověď na Pilátovu otázku: „Ty jsi přece král?“ Tato odpověď zní: „Když přešla sobota, na úsvitu prvního dne v týdnu, přišla Marie Magdalská a druhá Marie podívat se na hrob. V tom nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něj…
Anděl promluvil k ženám: Vy se nebojte: Vím, že hledáte ukřižovaného Ježíše. Není tady; byl vzkříšen, jak řekl.“ Zde, v tajemství velikonočních událostí, je konečná odpověď:
Kristus je přesto král; je král přes kříž a smrt, protože je Bůh a vykupitel světa.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
