Svatá Terezka z Lisieux o oběti říká
:,, Kdybyste věděli, jakou hodnotu má v Ježíšových očích malé zřeknutí, snažili byste se o něj jako lakomec, který se honí za poklady." Cílem duchovního doprovázení dítěte je pomoci mu poznávat, milovat a následovat Ježíše Krista. Pokud jsme přesvědčeni o tom, že zřeknutí z lásky mají obrovskou hodnotu pro Boží království, pak je samozřejmé, že bychom měli naše děti vést k tomu, aby se dokázaly zříkat.
Oběť je třeba dítěti nabídnout, ne přikázat
Učit dítě obětovat se je důležité. A malému Miškovi děláme velkou službu, když ho pravidelně vyzýváme k tomu, aby se něčeho vzdal. Nevím, jestli to platí obecně, ale pro mě dětství bylo nejjednodušší období - bez starostí, o vše důležité bylo postaráno. Myslím si, že je dobré, aby rodiče stavěli před děti překážky a učili je přijímat výzvy a poprat se s nimi. Nabízet jim možnost zříkání a oběti je důležitá součást
"základního školního systému duchovního života".
Oběť však má svou hodnotu pouze pokud nevznikne z donucení a hrozby. Jistě, někdy musíme být přísní a něco poručit, ale to není ten druh oběti, o které se bavíme, to bychom spíše mluvili na téma poslušnosti. Je třeba si dávat pozor, abychom nebyli nespravedliví. Zejména při více dětech v rodině - nemůžeme učit dítě obětovat se tím způsobem, že ho budeme stále žádat o to, aby ustupovalo mladšímu sourozenci. A už vůbec nemáme zaobalit do Boží vůle to, že se žádostí o zřeknutí snažíme vlastně jen ulehčit si život a ušetřit nervy, které nám způsobuje například pláč mladšího dítěte.
Oběti malé Terezky
Naučit dítě vzdát se něčeho můžeme tak, že mu tuto možnost nabídneme. A za tuto jeho oběť je třeba slíbit odměnu.
Když byla učitelka církve, svatá Terezie z Lisieux, ještě malá a byla "jen" malá Terezka Martinová, spolu se sestrami sbírala perličky do své nebeské princeznovské koruny. Každé zřeknutí se byla jedna perla, která přibyla do jejího pokladu v nebi. Měla malé počítadlo - korálky na šňůrce - které postupně přesouvala z jedné strany na druhou poté, když udělala nějakou oběť a těšila se, když se korálky rychle přemisťovaly.
Dítě je schopno vzdát se, pokud vidí ve zřeknutí smysl. Není to tak i s námi dospělými? Člověk je schopen trpět, pokud zná smysl utrpení. Jsme schopni zříkat se, pokud víme proč a pro koho, u dětí to není jinak.
Něco za něco?
"
Můžeme si dát zmrzlinu. Můžeme se jí ale společně vzdát a nedáme si ji. Můžeme říci malému Ježíškovi, že mu ji darujeme. Pán Ježíš se bude velmi těšit. A víš co? Penízky, které by stála zmrzlina, můžeme dát někomu, kdo je velmi potřebuje, kdo by byl hladový, kdyby mu někdo nepomohl a nedaroval nějaké penízky. Můžeme mu je darovat my, místo toho, abychom je dnes utratili na zmrzlinu. Souhlasíš?"
Mohli bychom mít obavu, že tímto způsobem vybudujeme v dítěti systém "
něco za něco", tedy že se budou zříkat něčeho, jen pokud za tuto oběť něco na oplátku dostanou (odměnu od Pána Ježíše, pochvalu rodičů a okolí). Kdyby se víra nevyvíjela, kdyby zůstala na této úrovni, nepochybně by takový život nebyl dobrý. Boha je třeba milovat pro něj samého a v něm každého člověka. Můžeme se bát, že když bude dítě dospělé, bude si nadále sbírat bodíky a myslet si, že si nebe svou snahou zaslouží. Pokud by to zůstalo na tomto bodě, nebylo by to dobré.
Jenže děti potřebují mít pocit odměny, zadostiučinění, potřebují vědět, co ze své oběti budou mít. Myslím, že vzhledem k tomu, že jsou to děti, je to normální. Také si myslím, že naučit se vzdát se něčeho s tím, že za to budou mít nějakou odměnu (např. pochvalu rodičů a "perličku do koruny") je mnohem lepší než vůbec děti neučit obětem a odříkání. I na svaté Terezii od dítěte Ježíš (z Lisieux) vidíme, že její dětské oběti postupně přerostly do nezištného sebedarování se Bohu a lidem.
,, Jestliže se malí ptáčci naučí zpívat pouze z poslechu svých rodičů, tak si i děti osvojí ctnosti, pouze pokud slyší vznešený zpěv lásky k Bohu od těch, kteří mají povinnost připravit je na život." Terezie z Lisieux
Autor: Diana Hricová
Převzato ze
zastolom.sk, 10. listopadu 2015,
článek naleznete
zde.
