„Máš ho ještě? Ten růženec, který ti dala tvoje matka? Ten růženec, který jsi nesl k prvnímu svatému přijímání? Ten růženec, který by ti měli dát do rukou, až tě budou klást do rakve a ponesou ke hrobu? Máš ho ještě? To není žádná sentimentální otázka! Růženec je přece velký symbol. Ty perly jsou růže okolo Mariina obrazu. Okolo obrazu Matky Boží.
Hlubokou úctu a lásku k Matce Boží mají společnou římští katolíci spolu s ortodoxními Rusy. Ona je nejstarším vlastnictvím církve. Má to hluboký smysl, že na našich oltářích stojí ideální obraz Ženy, která porodila Krista ze svého lidského těla a smí být nazývána Boží Matkou. Ona je Matkou
nejušlechtilejšího, nejnábožnějšího, nejbožštějšího ze všech lidí: Krista! Bylo snad v nějakém jiném náboženství vymezeno ženě takové postavení? V Marii uctíváme ženu a matku. Nade všechnu
vroucnost, nade všechnu lyriku romantiků, nade všechnu vizi Goetha nebo Danta. Vezmi svůj růženec zase do ruky. Jdi do svého kostela! Na růžencovou pobožnost v měsíci říjnu!“
Ten kněz, od něhož pocházejí uvedené řádky, prožil nouzi a strach své doby jako málokdo. Nezakusil je jenom mlčky, ne, on zasáhl rázně, aby zmírnil utrpení a bídu, pomohl tisícům lidí. Do jeho kanceláře přicházelo v průměru padesát návštěvníků denně. Přicházeli k němu v mnoha záležitostech. V některých dnech to bylo i sto a více lidí, kteří mu přednášeli své starosti. Jenom něco přes deset let (1918–1929) pobýval v hlavním městě Německa, ve velkoměstě Berlíně. V této krátké době si vysloužil titul „apoštola Berlína“. Tento muž se jmenoval
Carl Sonnenschein. Jeho jméno se dá přeložit jako „sluneční svit“. Skutečně, šířil všude sluneční svit, rozsvítil kalné všední dny opravdu mnoha lidem.
Berlíňané ho nazývali jednoduše svým „doktorem“, protože za svých studií v Římě získal dva tituly doktora – filosofie a teologie. Tenkrát v Římě se také rozhodl postavit celý svůj život do služeb lásky
k bližním.
V Düsseldorfu, v katolickém Porýní, kde přišel na svět 15. července 1876, stála jeho kolébka. O svátku Všech svatých, 1. listopadu 1900, přijal kněžské svěcení. Svou kněžskou službu zahájil v Cáchách, Kolíně a Elberfeldu. Vyvrcholením jeho už tenkrát udivující sociální angažovanosti bylo v roce 1907 založení „Sekretariátu sociální studentské práce“ (SSS), později zvaného jednodušeji „Sonnenscheinův kroužek“. Získal pro něj tisíce mladých lidí. Během první světové války posílalo toto sdružení miliony tištěných dopisů vojákům na všech frontách. Odpovědí bylo 70 000 děkovných
dopisů. Sonnenscheinova slova udělala už tenkrát dojem.
V roce 1918 po prohrané válce se vypravil Sonnenschein, mezitím 42letý, na cestu do Berlína. Oficiálně jako „duchovní studentů“. Nesčetným studentům se stal ve velkoměstě morální a duchovní
oporou. Jeho pomoc se rozšířila do všech oblastí. Jemu vděčí mnozí, že nezahynuli v močálu ciziny. Ale jeho snaha se rozšířila i mimo mladé lidi: Carl Sonnenschein chtěl být apoštolem pro všechny.
Kartotéka v jeho legendárním úřadě zaujímala na sklonku jeho života kolem 100 000 jmen, všech opatřených poznámkami. Všichni tito lidé s ním někdy a někde vstoupili do kontaktu (v závěti nařídil, aby se po jeho smrti kartotéka zničila, což se pak také stalo).
Zvýšení sebevědomí katolíků v diaspoře považoval Carl Sonnenschein za vznešený úkol. Katolíci německého hlavního města se měli stát světlem a kvasem pro celou zemi. Na „pastoraci města“ záleželo všechno. Od té doby, kdy Sonnenschein převzal redakci „Církevních listů“ (Kirchenblattes), mohl rozšiřovat svoje požadavky mezi širokou veřejnost. Kromě S.S.S. založil Sonnenschein také A.A.A. (akademický pracovní úřad). Nouze akademiků byla v Berlíně často nevýslovně velká. Svými oznámeními v „Církevních listech“ mohl odstraňovat velkou část nezaměstnanosti. Okruh spolupracovníků (označovaný jako „tiskový apoštolát“) se staral o co největší rozšíření „Listů“.
Ti přinášeli Listy nejenom 60 000 pravidelným odběratelům, ale nosili přiměřený počet výtisků do každé nemocnice, do domovů a věznic. Tak se stal Sonnenschein nejvlivnějším „reklamním odborníkem“ Božím v hlavním městě.
Od Sonnenscheina pochází také „Akademická čítárna“ Berlína (typ knihovny) a „Katolická lidová univerzita“. Obě zařízení přitahovala mnoho návštěvníků, byla velkým požehnáním pro město. Byl
přítomen také při založení „Dějepisného spolku Braniborské marky“, jehož vedení převzal slavný konvertita Karl Heinrich Schäfer (přišel o život 29. ledna 1945 v koncentračním táboře v Sachsenhausenu). Aby se Berlíňané naučili vážit si svojí katolické minulosti a milovat ji, podnikal
spolek o nedělích výlety do Braniborské marky. Sonnenschein se jich často účastnil, skoro vždycky bral s sebou hosty: lidi, kteří ještě v Berlíně nezapustili kořeny, kteří se na těchto setkáváních
seznamovali a uzavírali známosti a přátelství. Na to měl Sonnenschein cvičené oko. O takových nedělích se stávali z cizích lidí bratři a sestry.
Stejnému účelu sloužily „Vodní sporty marky“. První člun byl pokřtěn na „Contra torrentem“ (Proti proudu). Dříve než byly Sonnenscheinovy čluny v neděli spuštěny na vodu, slavil mši svatou
pro všechny účastníky. Nemálo studentů slyšelo tak po letech poprvé šťavnaté kázání. Na turistických vycházkách nebo na vyjížďkách na loďkách působil Sonnenschein jako „prostředník Boží“, zaměřoval
mysl mládeže k Nekonečnému. Každoročně vycházející „Kalendář pro marku“, jeden z jeho dalších zakladatelských činů, prohluboval lásku ke kdysi katolické Braniborské marce.
Dalším Sonnenscheinovým zakladatelským počinem bylo sdružení rodáků „Katolické vesnice“. „Josefovo sídlo“ a „Mariina zahrádka“ byly další úspěšné podniky té doby. Originální byla také roční setkávání mládeže, která se nazývala „Rozloučení maturantů“. Všichni katoličtí maturanti hlavního města dostali pozvání. Nějaká známá osobnost veřejného života přednášela maturantům, kteří se dosud nikdy neviděli, potom všichni ještě dlouho příjemně poseděli. Při tom byla opět navázána přátelství, která trvala často po celý život. Byl to výborný způsob, jak spojit berlínské katolíky do jedné rodiny.
Pro své „Církevní listy“ psal Sonnenschein bezpočet krátkých životopisů slavných berlínských katolíků. K zemřelým měl kněz Sonnenschein zvláštní, živý vztah. V jednom vydání přinesl jména 23 zemřelých s uvedením jejich míst narození a dat narození. Aby mohli lidé navštívit jejich hroby, uvedl berlínské hřbitovy a polohu jejich hrobů. Sonnenschein věřil pevně v existenci a působení „společenství svatých“. Hroby na katolickém hřbitově sv. Hedviky znal zvláště dobře, lépe než správa hřbitova, jak se dočteme v některém z jeho životopisů.
Carl Sonnenschein měl nejenom rád chudé, on sám žil vědomě chudě. Uměl být velmi hrubý, když ho chtěl někdo odradit od jeho ideální chudoby. To zakusili např. představený a alumni, když zjistili,
že jeho boty jsou tak špatné a sešlapané – podpatky byly našikmo a tak sešlapané, že se v nich už nedalo chodit. Představený se postaral o zbrusu nové boty a vyměnil je v noci s těmi doktorovými
obnošenými. Ráno si „postižený“ všiml té příhody. Začal zuřit a křičet, běžel v ponožkách ven na zápraží a chtěl zpátky svoje staré boty. Konečně je dostal. „A tyto nové holínky mi pečlivě zabalte, vezmu je s sebou do Berlína.“ Když se to stalo, doktor se zase uklidnil. Dobré věci chtěl jenom pro chudé, ale ne pro sebe.
Onen představený z Trevíru se jmenoval Nikolaus Bares a stal se v roce 1933 (čtyři roky po Sonnenscheinově smrti) berlínským biskupem. Byl druhým biskupem v biskupství, založeném v roce 1930. Podobnou zkušenost udělali mnozí jiní, také obě sestry boromejky, sestra Huberta a sestra Filomena, které pečovaly o doktora v jeho poslední těžké nemoci v berlínské nemocnici sv. Hedviky.
Proud návštěvníků tehdy nebral konce, mnozí přinášeli dárky. Sonnenschein je ale odmítal. Sestra Huberta obstarala doktorovi pár teplých pantoflí, protože jeho nohy byly nateklé a plné ran. Netrvalo
dlouho a pantofle zmizely. Byly darovány! Druhý pokus selhal stejně. Pantofle dostala jedna paní, která ho ještě pozdě večer navštívila. Od dalších pokusů sestry upustily.
Jinak se v této těžké nemoci Sonnenschein staral, aby bylo v kuchyni stále připraveno teplé kakao v konvici. Žádný z jeho návštěvníků neměl odtud odejít neodměněný. O ostatní lidi se staral stále, sám ale byl nenáročný, zanedbával se a zapomínal na vlastní potřeby.
Byl Carl Sonnenschein svatý? Málokdo to popírá. Ale všichni se shodují v jednom: Byl „veliký“, jeden z největších, které znal katolický Berlín. Sám sebe nešetřil, nešetřil ale ani svoje spolupracovníky a přátele. Od nich požadoval všechno. Před odevzdáním „Církevních listů“ do tisku se pracovalo celou noc, všichni museli spolupracovat.
Jeho návštěvy u bohatých a dobře situovaných lidí byly obávané. Mohl se vynořit i v pozdních večerních hodinách, náhle a neočekávaně se zástupem zbídačených postav, které potřebovaly nakrmit
a ubytovat.
Neúnavný a nenáročný žebrák pro chudé byl hluboce zbožný. Denně sloužil mši svatou pro vnitřní povznesení všech zúčastněných. Oddal bezpočet snoubenců, proto ho stále navštěvovali mladí lidé.
Svoje mimofarní funkce vykonával většinou v kostele Panny Marie Vítězné (v roce 1938 byl ze stavebních důvodů zbourán). Byl také často volán, aby doprovodil na poslední cestě někoho ze svého velkého okruhu známých (ztroskotanců, bezdomovců, nezaměstnaných atd.).
Bez příbuzných zemřeli mnozí v cizině. Sonnenschein jim byl otcem, matkou, bratrem, sestrou. Kolik jich podporoval, když v berlínské metropoli ztroskotali! I když Sonnenschein v Berlíně neměl svoji vlastní farnost, nebyl cizí v žádném berlínském kostele. Berlín vděčí jemu a jeho „Církevním listům“, za „naplněné kostely v tehdejší době“ – tak je možné číst v jednom z jeho životopisů.
(Pokračování)
Z Maria heute 5/2015 přeložil -mp-
Převzato z časopisu
SVĚTO 42/2015, 18. 10. 2015, str. 6 - 7
Archív periodika Světlo, rok 2015
