_Carl_Sonnenschein.jpg "Gedenktafel am Haus,CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org")
Dr. Carl Sonnenschein (1876–1929), katolický kněz, byl známý svým vystupováním mezi dělníky. Jeho pohřbu se zúčastnilo mnoho tisíc lidí. Jeho dlouholetý sekretář Wilhelm Deling se výstižně vyjádřil, když řekl: „
Sonnenschein žil jako žebrák a zemřel jako král.“
P. Paul H. Schmidt
1. část najdete zde.
Pravidelně mířil Carl Sonnenschein v sobotu večer ke kostelu sv. Ludvíka (ve čtvrti Wilmersdorf).
Tam přednášel své „výklady k nedělnímu evangeliu“ nebo dával pokyny pro vandr o následující neděli. Farní sál naplnilo několik stovek účastníků. Akademikové tam seděli spolu s dělníky, zde se také uzavíraly mnohé důležité známosti a životní přátelství.
Sonnenscheinova oblast působení sahala daleko za hranice Berlína. Stále znovu ho zvali na přednášky, debaty a kázání, všude ho chtěli slyšet. Snad nebylo žádného většího města v Německu, kde by nepozvedl svůj hlas ke cti Boží a ke spáse lidí. Oficiálně byl duchovním pro všechny Italy v Berlíně. On, který mluvil plynně italsky, se staral o asi 2000 cizinců, kteří přišli ze všech oblastí této jižní země. Přípravy na první zpověď a na první svaté přijímání prováděl doktor sám. Na západě a severu Berlína sloužil pravidelně italské bohoslužby. Také zřizoval pro Italy sociální zařízení.
Sonnenschein byl „knězem podle Srdce Ježíšova“, řekla jeho úzká spolupracovnice a životopiskyně Maria Groteová (poprvé se setkali v železničním kupé nočního vlaku). Stejně tak byl knězem podle srdce Matky Boží. „
Podivuhodná katolická církvi, která jsi připevnila na milníky našeho života tvář Bolestné Matky!“ zvolal občas. „
Vynes také moji bolest k výšinám Golgoty a k výšině velikonočního dne!“
Na Pietu často obracel pozornost lidí zkoušených utrpením. „
Ona není Matkou pozemských záležitostí. Její duše je svázána s věčností. Její oči hledí přes lidský osud daleko dopředu… Vy ale, vy matky, které jste nějak ztratily své syny, vložte je do rukou Božích a ne do pesimismu této země!“
Ve svých pastýřských listech vyzývá k účasti na mariánské pobožnosti (např. 3. 5. 1925): „
V kostelech světového města Berlína se konají májové pobožnosti!… Kdyby katolická církev nekonala nic, než pěstovala mariánskou úctu, už to by bylo krásné. Královsky jedinečné! Nikde nezažijete
tak silně úder křídel Ducha jako v dechu světového města, v němž žijeme. Cožpak to není pro vás ohromující, kteří jste ještě nepoznali čistotu, ještě ji neznáte v symbolu Neposkvrněného početí, neholdujete jí, nepozdravujete ji, nejste v ní zakotveni? Katolíci! Pomyslete na svoji Matku! Vzdávejte čest Nejčistší Panně! Zasvěťte máj svého života. Jestliže jste máj zmeškali, pak jí věnujte září, říjen! Proste o čistotu. Proste o blaženou hodinu smrti pro sebe! Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás nyní i v hodinu smrti naší. Amen!“
Smrt přišla pro „nevysvěceného biskupa Berlína“ dříve, než by se čekalo. Dožil se jenom 53 let, z toho deset let patřilo hlavnímu městu Německa, Berlínu. Tento neúnavně činný člověk nechtěl vnímat svůj
blížící se konec. Uprchl, vzdálil se svévolně z nemocnice sv. Hedviky, chtěl zpátky do své kanceláře, kde na něho čekala kartotéka se 100 000 jmény. Nadarmo! Byl velmi brzo unavený.
Proud návštěvníků k jeho lůžku nebral konce a těžce nemocnému to ještě přitěžovalo. Také papežský nuncius Eugenio Pacelli (pozdější papež Pius XII.), který si ho velmi vážil, ho navštívil a mluvil s ním
půl hodiny. Ještě častěji se u něho objevoval sekretář nuncia, P. Leibar SJ. „
Pokaždé ho nacházel bez ustání v modlitbě,“ dosvědčuje P. Leibar.
Ráno 20. února 1929 už umíral. Levou rukou objímal nabízený kříž. Položili před něho na bílou pokrývku relikvii sv. Terezie (dárek spisovatelky Elisabeth Schmidt-Pauli). V 11.30 hodin skonal. Ten člověk věčně bez odpočinku vešel do věčného klidu Božího.
Sestra Filomena a ostatní hledali růženec zemřelého, ale nenašli jej. Proto dostal do hrobu jiný růženec. Když sestra Filomena pak postel přestýlala, objevil se hledaný růženec. Byl skrytý pod poduškou. Pozorně jej vyzvedla.
Uplynulo 10 let. Tehdy Maria Groteová ukončila psaní jeho životopisu. Mluvila také se sestrou Filomenou a dověděla se o existenci růžence. Pocházel z Lurd. Sestra Filomena darovala tuto cennou relikvii Marii Groteové. Vyprávěla potom s dojetím řádovým sestrám, jak jí jednou Carl Sonnenschein
dal jako vánoční dárek knihu Svatý růženec (od Romana Guardiniho).
Asi 10 000 lidí doprovodilo „apoštola Berlína“, další tisíce stály po obou stranách silnice, když procházel smuteční průvod od Sonnenscheinovy kanceláře na hřbitov sv. Hedviky. Stovku korouhví a praporů nesli před vozem s rakví zemřelého. V pohřební řeči se studijní rada Dr. Menzel vyjádřil: „
Od tohoto hrobu budou vycházet dějiny. Protože on žil lidský život ve světle víry v Boha v nejčistší vůli… Odtud vychází do tohoto města vzdáleného od Boha zvolání: Jakou sílu dává Bůh těm,
kdo ho milují!“
br>
* * *
Zde je několik myšlenek současníků Dr. Carla Sonnenscheina:
„
Člověk se mohl někde potkat s Dr. Sonnenscheinem v docela obyčejné záležitosti a rozhovor sám o sobě přešel na poslední a nejsvětější věci… Dr. Sonnenschein se nikdy nebál nekompromisně zastávat své katolictví… Nějak byl stále sjednocen s Bohem.“
(Friedrich Muckermann SJ)
„
Jeho život nebyl boj, ale láska.“
(Wilhelm Sollmann)
„
Sonnenschein byl tak přísně věřící jako nějaký farář v odlehlé vesnici Horního Slezska nebo bavorských hor. Ve velkých otázkách neznal žádné ústupky nebo kompromisy. Nikdo neuměl například tak stroze hájit manželskou poslušnost, jak to stále dělal on. Byl až do konce přesvědčen
o samospasitelném poslání církve… Proto byl moderním člověkem.“
(Felix Hirsch)
„
Dr. Sonnenschein je mrtev… Žádné jméno se nestalo do té míry ideálem uskutečnění katolické víry v naší době... Pak přišel do Berlína, do města, které se nám a našemu národu (německému – pozn. překl.)
stávalo místem velkých rozhodnutí… Jeho modernost nespočívala nikdy v přizpůsobování se duchu doby, nýbrž v postavení se čelem k ní... Jeho katolická lidová univerzita udržovala živé vědomí, že naše víra se může prosazovat také ještě dnes ve všech oblastech života, konečně on sám to dosvědčil.“
(Heinrich Bachman)
„
Jak byl proniknut přesvědčením o vítěznosti své víry, jak věřil v lidskou dobrotu jinak smýšlejících, jak stále objevoval v lidech vůli k dobru! Stavěl nade všechnu organizaci sesterství a bratrství, celistvost katolického člověka.“
(Heinz Menzel)
„
Dr. Sonnenschein poznal dobu. Jak řekl před 20 lety a jak věci předpověděl, tak se staly. Mnohé věci se nemusely stát, kdybychom měli více mužů s jasným pohledem a iniciativu, jakou měl zemřelý… Sonnenschein vedl své přívržence, aby se učili vidět.“
(Dr. Joseph Treffert)
* * *
Aby podnítil zdravou mariánskou úctu, vydal Carl Sonnenschein v roce 1928, rok před svou smrtí, knihu s titulem
Madonnen (
Madony). Je v ní popsáno 104 Mariiných obrazů. Dr. Sonnenschein v předmluvě napsal: „
Jaké planetárium zářivých obrazů! Vždy znovu ta stejná! Panna! Matka! Královna! Shlíží dolů ze svého byzantinského trůnu! Vzhlíží za jásotu oblaků! Ona
sní, Dítě na klíně, obklopena růžemi! Jak mám tyto Madony rád! Jak stojím před každou nadšený!…
Za plností těchto obrazů stojí dogma plné pedagogiky. Nikdy, ani v antice nebyla žena tak slavně povýšena jako v obrazu Matky Boží. Ona rodí světu Slovo. Na tomto činu má věčný podíl. Nikdy nestála pozemská dívka tolik v zorném poli světových dějin. Tak stojí teď všechno mužské, všechno sebevědomé na této zemi v rytířské úctě před vznešenou ženou. V ní je každá žena královnou. Nade všechnu sexualitu je Neposkvrněná!“
Ano, opravdová a zdravá úcta k Marii, to byla srdeční záležitost Carla Sonnenscheina. Stavěl se také proti sentimentálnímu vánočnímu povyku, který už tenkrát byl obvyklý. „
Vánoce jsou náboženský svátek. Když zhasneme betlémskou hvězdu, když přehlušíme zpěv andělů gramofonovými deskami, když panenskou Boží Matku a zamyšleného svatého Josefa zahalíme do sentimentální pohádky, co pak ještě zůstane? Vraťme se k pramenům! Dopřejme si tichou hodinku! Poklekni před jesle, kde hoří svíce, mezi pastýře a ovce. Nechej svět za sebou zmizet. Všechno ostatní přece nemá smysl!“
Co podnítilo takového citlivého a zbožného kněze, který se svými dvěma doktoráty byl tak vzdělaný a učený, aby se vydal zcele do služby bližním? Zcela jednoduše: Smýšlel totožně jako apoštol Pavel: „
Láska Kristova na nás naléhá!“
On věděl velmi dobře, že nesčetnému počtu lidí je uzavřen pohled a cesta ke Spasiteli a Madoně vlastní nebo cizí vinou. Na to se nemohl Carl Sonnenschein dívat nečinně. Dne 31. srpna 1924 uveřejnil v Germanii výzvu „
Volání hodiny“, v níž se říká: „
Ne všichni se stávají pohany proto, že by nechtěli být křesťany. Mnohé utlačuje bída života. Chtěli by být křesťany. Ale ti,
kteří by jim to měli ukazovat, jsou jenom chladnými ukazateli a dřevěnými prkny se zarážkou. Existují lékařské recepty, na něž nejsou peníze! Existují kuchařské knihy ve výkladní skříni: »Berte si!« Ale odkud se má vzít? Tito lidé chtějí mít děti. Tito lidé souhlasí v nitru s křesťanským manželstvím
a mají ušlechtilý pocit, jak krásná je něžnost kultury, která se vznáší nad obrazem nějaké gotické Madony. Ale tato Madona stojí v muzeu a nepřijde k nim. Zotročení denní prací rozbije každý Madonin
sen. Šedá poušť jejich nájemních kasáren zardousí každou modrou květinku, která by se opovážila vyrůst u jejich oken nebo v jejich duších. Je to přesně takové, jaké malovala Käte Kollwitzová domy a dvory. Stydím se na tomto severu a severovýchodě Berlína kázat desatero přikázání, když nepomohu v neúnavné odevzdanosti, aby se mohla splnit.“
Z Maria heute 6/2015 přeložil -mp
Převzato z časopisu Světlo 43, 25. 10. 2015, str. 4 - 5
Archív periodika Světlo, rok 2015
_Carl_Sonnenschein.jpg "Gedenktafel am Haus,CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org")
