SLAVNOST VŠECH SVATÝCH

Zamyšlení nad evangeliem slavnosti všech svatých.







Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavené jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“ (Mt5,1-12a)



Horské kázání pochopíme správně jen tehdy, když jednotlivé věty a odstavce uvedeme do velkého vztahu člověka k Bohu. Abychom pochopili, jakou duchovní revolucí je Kristovo kázání na hoře, musíme si jasně uvědomit, že Kristovo učení má tato tři hlavní těžiště:
a) Nové poznání Boha: Bůh je milujícím, nejmoudřejším a všemohoucím Otcem, jemuž se může tvor svěřit s naprostou odevzdaností. Křesťanská zbožnost tedy znamená především osobní vztah dítěte k Otci, osobně pojatou důvěru, živou intimnost modlitby i života – nikoliv snad jen formální souhlas k poselství nebe, se strachem před Všemohoucím a s materiální přináležitosti k Božímu lidu. I ve Starém Zákoně je občas Bůh nazýván Otcem; je to však vždy Otec národa jako celku nebo Otec zástupce národa – izraelského krále – nikdy však jako Otec člověka – jednotlivce.
b) Nové pojetí bohoslužby – plyne z nového poznání Boha. Křesťanská bohoslužba není pokusem lidí o získání Boží náklonnosti pro pozemské štěstí člověka, nýbrž vyjádřením úcty a touhy člověka po Bohu. Bůh je tedy středem a jedinou podstatnou pohnutkou, nikoliv člověk a jeho potřeby, strach či přání. Je skoncováno s každým zbytkem magie a pouhé rituálnosti: bohoslužba je záležitostí života a milujícího srdce. Tím se těžiště a význam bohoslužby přesouvají z vnějšího obřadu do vnitřního smýšlení.
c) Láska jako nové těžiště života a víry – proti farizejské zbožnosti, jež se pouze vyznačovala dobrými skutky, zdůrazňuje Pán přednost spravedlivého smýšlení. Jako v bohoslužbě, tak i v ostatním jednání člověka záleží především na jeho vnitřním postoji. I vnější skutky jsou nutné, křesťanství není pouze suchou teorií či sterilním idealismem a rozhodně nepopírá, že by snad odpadlík nemohl konat záslužné skutky! Spasitel také jasně zdůraznil, že žádá činy: „Ne každý, kdo mi říká „Pane“… Pán žádal dobré ovoce niterného života, dobré skutky k Boží oslavě i k pomoci bližnímu, avšak všude se zdůrazňuje, že vnitřní duchovní život musí předcházet vnějším skutkům. Základem tohoto vnitřního duchovního života je láska k bližnímu, neomezovaná žádnými rozdíly v původu, národnosti, vzdělání, stavu či věku člověka. Důvodem lásky k bližnímu je Boží láska k člověku: Bůh mě miluje odvěčnosti nekonečnou láskou a milosrdenstvím a proto jsem povinen nechat plynout tuto Boží lásku a milosrdenství skrze mne k druhým lidem. Bylo by největším hříchem sobectví chtít přerušit a přehradit tento tok Boží lásky u mne – nepatrného stvoření.



Blahoslavení chudí duchem…
chudí duchem jsou křesťané, kteří jsou pokorní před Bohem, tedy vědí, že jsou před Pánem chudí, potřební, malí a proto se cítí Božími žebráčky v každé životní situaci, ať jsou už sociálně vysoko či nízko postavení, zdraví či nemocní, učení či bez učenosti.
Cítím se jako tvor a hříšník tak pokorný před Bohem? Chudí duchem jsou též křesťané prostého životního životního nazírání, tedy lidé, kteří dosáhli vnitřní neodvislosti od majetku, cti a moci, ať jsou zase společensky významní či nikoliv, bohatí či chudí, mocní či slabí. Těžištěm tohoto blahoslavenství není tedy otázka prázdné či plné peněženky, nýbrž otázka smýšlení. Blahoslaven je tedy např. i hmotně chudý, který je spokojen s dosaženou životní úrovní a dovede se těšit z krásných věcí v Božím stvoření. Blahoslaven je však i hmotně zámožný či mocný člověk, který ví, že všechno je jen Boží půjčkou, z níž musí složit přísné účty a jedná tedy s těmito hodnotami křesťansky zodpovědně, především v dobrotě ke všem potřebným.
Snažím se o tuto vnitřní pokoru a prostotu srdce, o odpoutání své mysli od touhy po majetku, cti a moci, v duchu Pavlova: „Máme-li živobytí a oděv, budeme s tím spokojeni“

Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví Kdo však jsou tito „tiší, mírni, jemnocitní lidé“? Křesťanský rozum se jistě bude bránit představě, že by tímto blahoslavenstvím mohli být míněni ustrašení poddaní, slaboši a lidé stálých konciliantních kompromisů za každou cenu. Lidé, kteří jsou za každých okolností potichu a chtějí mít od všech pokoj; lidé s takovým nedostatkem temperamentu, že to sotva kdy stačí k pořádnému rozhorlení; dobráčci, kliďasi a flegmatici. Jistě ne! V řádu ducha a v Božím království vznikne sotva kdy něco velkého bez nadšení a rozhorlení. Tichostí je v tomto smyslu poddajnost k Boží vůli: znamená to stát se otevřenou brázdou pro Boží sémě, nikoliv zmrzlou zemí; být žíznivým mechem pro Boží rosu, nikoliv skálou; mít sice v srdci oheň pro vše dobré, ale dovést jej ovládat tím, že vyčkáme správného času a místa pro zásah; přivinout se k Otci věděním, že On obstarává podstatnou část spásy a že od nás stačí jen pokorná odpověď: „Ano, Otče!“
Snažím se, abych rostl v této ochotě plnit Boží vůli?



Blahoslavení milosrdní…
První čtyři blahoslavenství se týkají především poměru křesťana k Bohu. Je to obraz nového člověka, jenž je si vědom své chudoby a hříšnosti a cítí smutek nad svým stavem i nad mocí zla ve světě. Proto se s důvěrou obrací k Bohu, poddává se Boží vůli a touží po posvěcení sebe i světa. Další čtyři blahoslavenství se týkají spíše poměru člověka k bližnímu: Křesťan projevuje vůči druhým lidem dobré srdce a čisté úmysly, usiluje o mír a nediví se, je-limu odpláceno nevděkem, ba pronásledováním. V blahoslavenství jde především o smýšlení lásky k bližnímu na rozdíl od sobectví; jde o soucit s potřebnými na rozdíl od zatvrzelosti srdce; jde o to, vidět i druhé, nejen sebe. Z takového smýšlení vznikne i správné jednání v duchu křesťanské lásky v různých životních situacích; i v naší době vede toto smýšlení k tolika dobrým velkým činům – častěji, než si toho všimneme.
A důvod k milosrdenství? „Oni dojdou milosrdenství“; tedy milosrdenství Boží ke mně je důvodem, abych i já byl dobrý druhým – a naopak má dobrota k bližním vyslouží Boží milosrdenství pro mne. Pro své hříchy a nedostatky bych nemohl obstát před přísným Soudcem; existuje však Boží zaslíbení spásy pro ty, kteří jsou sami milosrdní k bližnímu. Kdo by nechtěl využít tohoto jedinečného Božího zaslíbení?

Blahoslavení čistého srdce…
myslím, že je to vlastně dvojí požadavek Páně: aby měl křesťan vůbec citlivé srdce a pak čisté srdce. To první není v dnešní době docela samozřejmé, neboť se zdá, že platí jen intelektuální schopnosti a rafinovanost vůle. Křesťan ví, že srdečnost a dobrota jsou pro opravdového člověka stejně nutné jako silná vůle a schopnost myslit. Bez srdce by byl člověk jen robotem, bezcitným počítacím strojem a konec konců barbarem. Křesťan musí pěstovat kulturu srdce, kterou Pán označuje slovem „čistota“. Kristus Pán žádá tedy srdce bez pletich a tajných sobeckých cílů, bez úskoku a temných intrik, jasná rozhodnutí bez úmyslné nejasnosti. Pán odsuzuje osnování piklů, dvojznačnost řeči s pohodlnými kompromisy v zásadních věcech; odsuzuje smýšlení plné vypočítavosti a neupřímnosti, žárlivosti, lsti a podezřívavosti; srdce plné zmatku, nepořádku lajdáctví, rozryté nenávistí, závistí a zlovůlí… Co však máme dělat, když v meditaci zjišťujeme, že jsme souzeni tímto blahoslavenstvím a uznáni vinnými? Ztrácíme naději, že budeme „vidět Boha“? Dokud křesťan žije, musí mít naději. „Vidět Boha“ znamená asi v první stupnici hodnot už přirozené požehnání vidět Boží stvoření čistými brýlemi – tak jako asi sv. František z Assisi viděl ve všem Boží dar a bratry, i ve slunci a větru a vodě. I to je blaženost čistého srdce a vede k Bohu: vědět sice o peklu a jeho pozemských propastech či deformacích, ale hledět především na vše krásné a dobré ve světě.



Blahoslavení pokojní… Nejprve si musíme všimnout, že Písmo nehovoří pouze o pokojných lidech, kteří jsou svou přirozenou povahou klidní a nenároční, ani o těch, kteří milují mír: mír miluje každý normální člověk – mírumilovnost není ctnost, nýbrž samozřejmost. Pán zde hovoří výslovně o tvůrcích míru; o lidech, kteří se činem zasazují o pokoj mezi lidmi, sousedy, konkurenty, lidskými třídami a mezi národy. Předpokladem míru na světě je tedy především mír s Bohem, snaha o život podle vůle Boží, život Božích dětí. Ovocem takové spravedlnosti je pak i mír s lidmi, tj. respektování práv druhých lidí a bratrské smýšlení mezi Božími dětmi. Blahoslavenství vyjadřuje tedy nejen budoucnost, nýbrž i přítomnost. V blahoslavenství nejde tedy jen o sladký pocit pod vánočním stromečkem, nýbrž o pokojné vlastnictví všeho, co je dobré, k čemu patří národní existence stejně jako uznávané hranice mezi sousedy. V tomto ohledu je hříchem proti Boží vůli nejen podporování rasové, národnostní, stavovské, sousedské, konkurenční či jiné nenávisti.



Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl autor: Josef Hrbata rok vyd.: 1991 vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín ISBN: 80-900746-1-8