Přinášíme rozhovor s mladou praktikující katoličkou, která se i po rozvodu rozhodla zůstat věrná svému manželovi.
Kateřina (její pravé jméno neuvádíme, protože si přeje zůstat v anonymitě) je mladá žena, praktikující katolička, od níž odešel manžel, a ona zůstala sama s malým dítětem. Rozhodla se však zůstat věrná svému manželovi i po civilním rozvodu. V rozhovoru pro
Postoj říká, čím vším si prošla, i o překvapivém zvratu v jejím životě.
Máte za sebou zkušenost civilního rozvodu. Jak jste byla po této zkušenosti přijata v Církvi, ve své farnosti?
Z pohledu Církve jsem byla obětním beránkem, protože rozvod jsem nechtěla. Souhlasila jsem s civilním rozvodem, protože jsem musela. Z tohoto pohledu mě nikdo v Církvi neodsuzoval, řekla bych, že kněží mě spíše litovali. Pro mě bylo v tom celém nejdůležitější dítě, aby se ho to co nejméně dotklo.
Samozřejmě, chtěla jsem dále přistupovat ke svátostem, proto jedinou možností bylo napsat na arcibiskupský úřad žádost, ve které jsem krátce popsala důvody rozvodu a jak to cítím. Stále jsem byla přesvědčena, že naše manželství trvá a jde pouze o civilní rozvod, také jsem napsala, že neplánuji navázat žádný další vztah a zavazuji se, že budu žít dál sama.
Co bylo dál?
Arcibiskupský úřad mi dal na rok povolení přistupovat ke všem svátostem. Místní kněz se za mě zaručil. V té žádosti jsem se také zavázala, že jsem připravená manželovi odpustit.
Znamenalo to i závazek, že manžela, kdyby se rozhodl vrátit, musíte přijmout?
To ode mě nikdo nežádal, z pohledu Církve bylo důležité vyjádřit odpuštění. Šlo o to, abych si nechala otevřené srdce pro jeho případný návrat.
Za těchto podmínek jste mohla přistupovat ke všem svátostem?
Ke všem, i ke zpovědi, i k eucharistii.
Žijete v anonymním městě. V podstatě, pokud byste nedodržela podmínky, nemusela jste psát žádost a mohla jste dál chodit ke přijímání. Proč jste udělala i ty formální kroky?
Protože svědomí mi nedalo jednat jinak, bylo třeba to udělat. I více věřících se mi divili, proč je to potřeba dělat a jestli je to i v jiných zemích.
Byl to pocit omezení nebo naopak pomoci takto se zavázat?
Vůbec mi to nevadilo, ctím pravidla.
S tím odpuštěním manželovi jste to opravdu tak cítila?
Jinak bych nic takového nenapsala. Ale samozřejmě šlo tehdy o momentální stav mé mysli, neumím se zaručit, jestli bych to vydržela.
Řekla jste, že jste to podepsala jen na rok. Co bylo pak?
Pak jsem opět podepsala, že tento můj závazek platí, opět z pohledu Církve trval na jeden rok a za ten další rok jsem povolení dostala na tři roky. Kdyby uplynuly tyto tři roky, dostala bych to natrvalo.
Vím, že někteří vám navrhovali požádat o anulace manželství, abyste jednou mohla svobodně navázat nový vztah. Přemýšlela jste nad tím?
Přišlo mi to naprosto směšné, anulace byla v našem případě bezpředmětná, vlastně by znamenala, že naše manželství nikdy nevzniklo. Jenže to by byla lež, oba s manželem jsme přesně věděli, do čeho jdeme, měli jsme stejné hodnoty. Pokud mám spekulovat, tak i kdyby mi život přinesl jiného partnera, brala bych to tak, že už nebudu přistupovat ke svátostem, ale ani v takovém případě by mě nenapadlo žádat o anulaci manželství. Šla bych proti sobě.
Tématem synody o rodině jsou i případy, kdy se dva rozvedou a také kvůli dětem si najdou druhého partnera. Měli by mít podle vás takoví lidé přístup ke svátostem nebo přijmout svůj těžký úděl jako životní cestu?
Je to velmi těžká otázka. Hned co bych řekla, že nemohou přijímat svátosti, napadne mi mnoho případů, při kterých se mi to zdá až nesmyslné. Někdy opravdu jeden partner za to nemůže. Možná i to, že se vzali, byl už velký omyl.
Pokud platí, že každý hřích lze prominout, pokud tedy i vrah po litování toho, co spáchal, může z pohledu Církve vést normální svátostný život, proč to není možné i v případě takových lidí, kteří už neumí vrátit čas zpět, litují to a zároveň chtějí žít s novým partnerem? Mně se zdá, že pokud je tam lítost, mělo by přijít k odpuštění.
Námitka zní: tím se zpochybní nerozlučnost manželství, znamenalo by to, že za jistých okolností si každý může najít druhého manžela nebo manželku.
Takto můžeme diskutovat o každém hříchu: zpochybnit ho s argumentem, že vždyť je odpustitelný. Pokud umíme každý hřích odpustit, zdá se mi, že by to mělo platit i při tomto.
Uměl vám v rámci Církvi někdo erudovaně poradit?
Určitě ano. Měla jsem zpovědníka, který znal celý můj příběh, cítila jsem povzbuzení i obdiv, že jsem se na něco takového dala. Kněží mě tak litovali, až jsem měla pocit, že už můžu udělat cokoliv a ve zpovědnici by mi bylo odpuštěno. (Smích.)
Jednou se mi stalo, že jeden konzervativnější kněz mi před adventem řekl, že oba potřebujeme milost a že nejlépe si ji mohu vysloužit tím, že se budu postit. Byla jsem tehdy od trápení vyhublá na kost, sotva jsem fungovala. (Smích.) Samozřejmě jsem ho neposlechla, šlo mi o zdraví. Ale zvolila jsem si jiné pokání.
Jsou kněží připraveni na takové situace, uměli vám psychologicky poradit?
Nejsou na to připraveni. I proto byl mým zpovědníkem řeckokatolický kněz, který je ženatý. On prostě chápal, co říkám, uměl mě velmi povzbudit, chodila jsem od něj jako obrozená. Římskokatoličtí kněží mi sami dávali najevo svou bezradnost, přiznávali, že mi neumí poradit.
Co byste zpětně poradila kněžím, za nimiž chodí zřejmě stále více lidí s podobným příběhem, na co by si měli dávat pozor, aby se člověk cítil přijatý?
Jelikož jsem neměla vysloveně negativní zkušenost, nemám jim velmi co odkazovat. Mám širokou rodinu, takže pokud mi něco důležitého neřekl kněz, řekl mi to někdo jiný. Každopádně, žila jsem s Církví intenzivně, pozorně jsem naslouchala každému kázání a hledala jsem odkazy pro sebe samotnou. Je to spíš o nastavení jednotlivce, co a jak chce přijímat, nedá se říkat kněžím, co mají říkat, jde zejména o to, co my jsme ochotni a schopni přijmout.
Navíc, když člověk chce najít kněze, který je v dané oblasti dobrý, vždy se dá k němu dostat. Pokud bych měla radu, tak lze zlepšit předmanželské přípravy, více na ně dbát.
Jak jste duchovně prožívala nejtěžší období svého života?
Je to možná paradox, ale bylo to nejsilnější duchovní období mého života. Bůh byl mým útočištěm. Namodlila jsem se do konce svého života do zásoby. (Úsměv.)
Za co jste se modlila?
Nejdříve za to, aby se stal zázrak a abychom se dali dohromady. Postupem času, když jsem se z toho uzdravovala, stále více jsem si uvědomovala, že mohu zůstat sama a přála jsem si, abych s tím byla úplně smířená. Konečně, už mě samé bylo skoro i dobře, všechno jsem nechávala na Boha.
Kolik let jste byla rozvedená?
Papírově na úřadě jsme rozvedení stále, to je však v našem případě nepodstatné. Naše svátostné manželství před Bohem se nepřerušilo. Ale byli jsme bez sebe téměř tři roky.
Jak pokračoval váš příběh?
Happyendem. Opět jsme spolu.
Když svou zkušenost zevšeobecníte, zůstala jste věrná svému muži, šla jste dále ve svém manželství bez manžela. Když se na to podívám čistě lidsky, váš závazek byl zcela nadpřirozený. Na ženských internetových fórech by vám drtivá většina radila, abyste na manžela po tom zklamání zapomněla, žila dál svůj život a byla otevřená dalšímu vztahu. Před světem jste vlastně čistý blázen ...
Já nechci ze sebe dělat hrdinku, časem jsem se opravdu cítila dobře i sama. Konečně, když manžel litoval a projevil zájem o návrat, rozhodně jsem se mu nevrhla kolem krku, hlodal ve mně červík, zda se opět vrátit do manželského vztahu. Nějaký čas to trvalo, než jsem se nově nastavila.
Váš přístup však zřejmě vycházel z pohledu svátostného chápání manželství ...
Samozřejmě, věřila jsem v to, že pokud jsme se vzali, že to nebyla náhoda a Bůh to chtěl. Ten rozchod byl pro mě šok, v tom prvním stádiu jsem si vůbec nedokázala představit, že mám žít bez něj. Takové první stádium zažívá podle mě hodně lidí, od kterých odejde manžel, bez ohledu na to, jestli jsou věřící nebo ne.
Někteří si v sobě pěstují nenávist vůči partnerovi, aby si ho zhnusili druhá možnost je věřit, že se ten člověk vrátí. Vlastně ani to není dobrá cesta, ale v tom šoku je těžké najít střední cestu. Zde mi pomohla i terapeutka, musela jsem se odpoutat od toho, že se manžel ke mně ještě vrátí. Pak jsem přešla do druhé fáze, ve které jsem si neuměla představit žít s někým jiným. Pocit, že budu žít sama, mi však už byl časem i příjemný. Nechci tedy ze sebe dělat hrdinku, že jsem jednala jaksi nadlidsky, neboť to tak docela není.
Své rozhodnutí a závazek zůstat sama jste si však zvolila kvůli možnosti přijímat svátosti, nebo ne?
Lhala bych, kdybych řekla, že jen kvůli tomu. To bylo pro mě samozřejmě velmi důležité, ale současně jsem si neuměla představit, že bych ještě žila s nějakým mužem a ještě s ním měla dokonce dítě. Ale samozřejmě nevím, co by bylo, kdybychom se s manželem opět nenašli, jestli bych se časem nezamilovala.
Silné však bylo, že jste mu dokázala odpustit.
Odpustila jsem mu vlastně hned, na začátku to možná ještě nebylo zralé odpuštění, spíše podobné dítěti, kterému vzali hračku a chce ji stůj co stůj zpět. Pak ve mně uzrálo, jak důležitý je akt odpuštění pro mě, pro můj vnitřní pocit, proto, abych manželovi nepřála nic špatného ani tehdy, kdyby šel svou cestou.
Ani neumím říct, kdy jsem došla do této vyzrálé fáze, ale trochu to trvalo. Občas se samozřejmě objevily chvíle, kdy jsem k němu cítila hněv.
A dnes?
>
Jsme spolu už téměř dva roky, samozřejmě, občas mě něco napadne a rýpnu do něj. (Úsměv.) V procesu jeho návratu jsem měla spoustu otázek, na které mi musel odpovídat, abych v sobě červíka pochybností odstranila. Už nešlo o odpuštění, spíše šlo o to, znovu najít důvěru, což nebylo jednoduché. Ale pokud člověku odpustíš a máš ho rád, věříš v jeho dobro.
Začali jste chodit do kostela opět spolu jako rodina. Jaké to bylo?
Těšila jsem se. Pro manžela to bylo znovuzrození, spadl mu kámen ze srdce. Tím, že žijeme ve velkém městě, nebylo to tak, že by na nás zírali. A ti, co nás znali, se z toho upřímně těšili.
AUTOR: Zuzana Hanusová
Převzato z
www.postoj.sk,
článek naleznete
zde.
Z diskuse pod článkem:
* grinvalsky • pred 2 dňami
V kvetinovom záhone silného príbehu sú ukryté míny manipulácie. Napríklad v slovách "Ak platí, že každý hriech možno odpustiť, ak teda aj vrah po oľutovaní toho, čo spáchal, môže z pohľadu Cirkvi viesť normálny sviatostný život, prečo to nie je možné aj v prípade takýchto ľudí, ktorí už nevedia vrátiť čas späť, ľutujú to a zároveň chcú žiť s novým partnerom? Mne sa zdá, že ak je tam ľútosť, malo by prísť k odpusteniu." Žiť s novým partnerom je hriech cudzoložstva - oľutujem a budem cudzoložiť ďalej? Vrah oľutuje, bude ďalej vraždiť a viesť normálny sviatostný život?
* Strapaty Strapaty •
tak ale asi zakladny problem nie je vo velkosti hriechu ... ale aby mohol byt hriech odpusteny (a obnoveny vstah s bohom ) musi byt hriech olutovany ... musi byt predsavzatie viac nehresit a musi hriech odcinit ..(napravit pripadne vykonat pokutu) ... a to je pri rozchode partnerov zasadny problem ... tym ze sa odlucia a nechcu sa vratit k sebe odmietaju prestat hresit... ci uz neschopnostou odpustenia alebo cudzolozstva s inym... keby clovek nieco ukradol a mienil by kradnut dalej spoved je neplatna ... ak ukradnute nevrati alebo nenahradi spoved je neplatna.. ak to v srdci nelutuje a neuvedomuje si co zle spravil spoved je neplatna... spoved(sviatost zmierenia) je znovu obnovenie vstahu s bohom bez akejkolvek prekazky skrz knaza ... inac je to len nezmyselny ukon
* Rob99 • pred 2 dňami
Tato zena je rozhodne "vzacna" zena, ten jej neverny muz by sa mal "zblaznit" od radosti aku ma zenu. Ukazala inym zenam a aj muzovi, co to znamena verit. Takyto pripad s happyendom je dnes velmi vzacny, nech im to klape teraz az do smrti...
Len tie priklady o odpusteni kazdeho hriechu nesedia, ano kazdy hriech je odpustitelny, ale v pripade noveho vztahu alebo manzelstva sa tento hriech neustale opakuje, kedze ani jeden z manzelov nezaruci, ze uz sa to nebude opakovat.Nakolko sexualny pud je velmi silny... Je to akoby vrah povedal, ze lutuje, ale v skutocnosti nelutuje, pretoze chce znova zabijat. Chyba tu ta prava lutost..., kedze vieme, ze sa "to" urcite bude opakovat, kedze zijeme spolu a spime v jednej posteli...
