Na radiu vatikán mě zaujal článek s názvem -"Je papež katolik? Odpověď na otázku, která by neměla existovat.
Chci se o tento článek podělit i s vámi.
Je papež katolík?, ptá se italský list Tempi (11.10.2015), aby si mohl vzápětí odpovědět jinou tázací větou: „Co je to za otázku?“ Provokativní obálka magazínu Newsweek, která nese tentýž dotaz a šla do tisku před papežovým příjezdem do Spojených států amerických (18.9.2015), vyvolala řadu reakcí v italském a nejenom katolickém tisku.
„Znepokojení bylo pečlivě a systematicky rozséváno předchozími mediálními útoky a nyní se projevuje v této konečné otázce, která by neměla existovat“, soudí autor italského listu Tempi a pokračuje: „Za samolibé podpory těch, kdo drží mediální otěže papežova obrazu, převládá názor, že s Františkem se pevnost Petrovy skály změnila na tekuté milosrdenství, že se vytratila podstata pravdy a zřetelné rozlišování dobra a zla. Už se nejedná o osamělé kritiky určitého jednání nebo zanedbání – kupříkladu výtky, že Bergoglio na Kubě nepřijal disidenty, stejně jako se Wojtylovi vyčítalo objetí s Arafatem anebo přijetí u Pinocheta. Je to útok na podstatu Františkova poslání“.
Publicista Renato Farina, který se vyznává ze synovské lásky k Janu Pavlu II., nabízí svou odpověď, přestože, jak podotýká, nebude mít v mediálním tyglíku velkou platnost:
„Ano, František je papež. Je to nádherný ženich zbloudilého lidu své doby. Velice se podobá Janu XXIII. – svým vystupováním, téměř násilným zjednodušováním otázek a předstíráním nevědomosti, zatímco ve skutečnosti má dostatečně bystrou mysl. Jeho milosrdenství je skalnatě něžné. Má tutéž lidovou víru našich babiček, která se sytí úctou k bílým růžím svaté Terezičky a v nesnázích prosí o pomoc svatého Josefa.
Avšak dělá to až poté, co strhnul vrata do dílny nazaretského řemeslníka, protože je přesvědčen, že klienty je dnes třeba hledat na náměstí, a to i v pět hodin odpoledne, když se začíná stmívat a přichází chuť zavřít se do pevnosti. Je přesvědčen, že poklad víry je tak silný a nezničitelný, že se má šířit mezi všechny lidi. (…)
Stejně jako Jan XXIII. užívá papež František slova „pohlazení“. Vyslovil je sedmdesátkrát. Podařilo se mu odsoudit potrat tím, že dobře mluvil o dětech, které se staly obětí skartační kultury. Na Kubě řekl řeholníkům a řeholnicím: „Kolik z vás stravuje – a opakuji stravuje – svůj život tím, že hladí odpadový „materiál“. Hladí ty, které svět odepisuje, pohrdá jimi, byl by raději, aby neexistovali. (…) Mladá dívka, plná očekávání, začíná svůj zasvěcený život tím, že svým milosrdenstvím zpřítomňuje Boží něhu. Někdy ani neví o tom, jak je pro Boha krásný a kolik dobra může přinést úsměv ochrnutého, který ani neví, jak se usmát, a při polibku poslintá celý obličej. (…) Takové stravování života se skartovaným „materiálem“ nevypovídá jen o člověku, nýbrž mluví o Ježíši, který se z čirého Božího milosrdenství ponížil a stal ničím“ (katedrála v Havaně,20.9.2015).
Ze spontánní promluvy papeže Františka ke kubánským řeholníkům by se dalo citovat mnohem obsáhleji. Podle mínění italského novináře však právě v tomto úryvku vystupuje František v celistvosti Ježíše Krista a církve tak, jak učila odjakživa, církve, která se neustále obnovuje.
