Dnešní Ježíšova slova jsou mocná:
„Běda světu, že svádí k hříchu!“. Ježíš je realista a říká:
„Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přicházejí“. Dříve než přistoupím ke katechezi, chtěl bych jménem církve požádat o odpuštění za skandály, ke kterém došlo v poslední době jak v Římě, tak ve Vatikánu. Prosím o odpuštění.
Dnes budeme přemýšlet o velmi důležitém tématu: o slibech, které dáváme dětem. Nemám na mysli ani tak sliby, které tu a tam během dne činíme, abychom je utěšili anebo aby byly hodné (někdy možná nějakým tím nevinným trikem, slibem karamelky apod.), abychom je pobídli k nasazení ve škole nebo jim rozmluvili nějaký jejich vrtoch. Mám na mysli sliby důležitější a rozhodující pro jejich očekávání ve vztahu k životu, pro jejich důvěru ve vztazích k lidem a pro jejich schopnost chápat Boží jméno jako požehnání. Sliby, kterými se my zavazujeme jim.
My dospělí pohotově mluvíme o dětech jako o příslibech života. A snadno se dojímáme, říkáme-li mladým, že jsou naší budoucností. To je pravda. Někdy se však ptám, zda jsme stejně seriózní k jejich budoucnosti, k budoucnosti mladých! Otázka, kterou bychom si měli často klást zní: Jak jsme poctiví ve slibech, které dáváme dětem, které přivádíme na svět? Přivádíme je na svět a to je příslib. Co jim slibujeme?
Přijetí a péče, blízkost a pozornost, důvěra a naděje jsou rovněž zásadními sliby, které lze shrnout jedním slovem: láska. Slibujeme lásku, která se vyjadřuje přijetím, péčí, blízkostí, pozorností, důvěrou a nadějí. Tím největším slibem je však láska. Toto je ten nejsprávnější způsob, jak přijímat lidskou bytost přicházející na svět, a všichni si jej osvojujeme ještě dříve nežli si jej uvědomíme. Těší mne, když mezi vámi procházím a vidím tatínky a maminky, kteří mi přinášejí svoje maličké. Ptám se: kolik jim je? – Tři, čtyři týdny. A prosím Pána, aby jim žehnal. Také to je láska. Láska je slib, který muž a žena dávají každému dítěti, jehož početí jim přichází na mysl. Děti se rodí a očekávají potvrzení tohoto slibu: plně, důvěřivě a bezbranně. Stačí se na ně podívat: v každém etniku, kultuře a v každé životní situaci! Když nastane opak, jsou děti zraněny „pohoršením“, někdy nesnesitelným pohoršením, které je o to závažnější, že ho nedovedou rozšifrovat. Bůh nad tímto slibem bdí již od prvního okamžiku. Vzpomínáte, co o dětech říká Ježíš? Jejich andělé odrážejí Boží pohled a Bůh nikdy neztrácí děti ze zřetele (srov. Mt 18,10). Běda těm, kdo zradí jejich důvěru, běda! Jejich důvěřivá odevzdanost našemu slibu nás od první chvíle zavazuje a soudí.
A ještě něco bych rád dodal s velkým respektem ke všem, ale také velice otevřeně. Jejich spontánní důvěra v Boha by nikdy neměla být raněna, zvláště ne z důvodu našeho více či méně vědomého nároku nahrazovat Boha. Tajemný a něžný vztah Boha a dětské duše by nikdy neměl být zneužit. Je to reálný vztah, který Bůh chce a opatruje. Dítě je od narození připraveno vnímat, že je milováno Bohem. Je k tomu ochotné. Ještě dříve než je schopno vnímat, že je samo o sobě milováno, dítě už cítí, že existuje Bůh, který má děti rád.
Dětem, právě narozeným, se spolu s pokrmem a péčí začíná dostávat darem potvrzení duchovních kvalit lásky. Skutky lásky přicházejí s obdržením jména, sdílením řeči, v úmyslech pohledů a podnětech úsměvů. Učí se tak, že krása mezilidských vazeb míří k naší duši, hledá naši svobodu, přijímá odlišnost druhého, uznává jej a respektuje jako rovného. Druhý zázrak, druhý slib: my – tatínek a maminka – se ti dáváme, abychom ti dali sebe samého! A toto je láska, která v sobě nese jiskru Boží lásky. Vy, tatínci a maminky, tuto Boží jiskru máte a dětem ji dáváte; jste nástrojem Boží lásky a toto je krásné, moc krásné.
Jedině díváme-li se na děti Ježíšovýma očima, můžeme doopravdy pochopit, v jakém smyslu obranou rodiny chráníme lidství! Zorný úhel dětí je zorným úhlem Božího Syna. Sama církev dává ve křtu dětem velké sliby, jimiž zavazuje rodiče a celé křesťanské společenství. Svatá Ježíšova matka, skrze niž k nám Boží Syn přišel, byl milován a narodil se jako dítě, uschopňuje církev, aby ji následovala v jejím mateřství a její víře. A svatý Josef, spravedlivý muž, který přijal, chránil a odvážně ctil toto požehnání a příslib Boží, ať nás všechny uschopní a učiní hodnými přijímat Ježíše v každém dítěti, které Bůh posílá na zem.
Přeložil Milan Glaser
Převzato z
radiovaticana.cz, 15. října 2015,
článek naleznete
zde.
