"Mé drahé děti! Prosím vás, modlete se ... Ani nevíte, jak moc vám to pomůže. Máte tak málo času! Moji drazí, staňte se dětmi, neboť jen děti budou vědět, co je modlitba."(Neposkvrněná Čistota, Hora Zvir, 8. listopad 1992)
Čas spásy
Vstávej, nebo zmeškáš! Nestíhám. No, do tohoto se pustím, až když ... Jsem časově nadupaný! Čas jsou peníze ... Je za 5 minut dvanáct! A konečně - ovšem zítra je také den. S takovými větami se dnes v životě setkáváme až příliš často. Doba se zrychluje. Hádáme a hledáme, kde je chyba. Doslova padáme na nos, ale když máme možnost chviličku se zastavit a popřemýšlet, chytá nás děs. A tak honíme čas. Vyplňujeme ho mnohými nesmysly, jen abychom ho zachránili, a abychom ho nakonec - definitivně ztratili.
Čas je životní prvek, který si uvědomujeme, až když ho nemáme. Pro ty, kteří to zjistí, je velmi často pozdě. Pro ty, pro které ještě pozdě není - si času nevšímají. A tak existuje jen skupinka lidí, kteří cenu času zjistí včas.
Když Panna Maria říká "
máte tak málo času!" - určitě nemyslí na naše běžné aktivity. Její čas je pojímán dramatičtěji.
Jde o čas tvé spásy. Proč máme "tak málo času?" Protože Panna Maria na Hoře Zvir řekla nakonec i to, že "
přichází doba, která je už tady." Spojíme-li tyto dvě věty, dávají dokonalý soulad a smysl: "
Máte tak málo času! Přichází doba, která je už tady .. "
Přátelé, ani poplašný zvon nezní jasněji! Tento čas, čas spásy a milosrdenství, je ještě tady. A pokud si řekneš - pro mě existuje jen dnes - tak si cenu tohoto času pochopil, protože pojem zítra - se stane pojmem - nikdy.
Anton Selecký
III. Fatimské tajemství
Kongregace pro nauku víry dne 26. června roku 2 000 zveřejnila Třetí část tajemství zjeveného 13. července 1917 v Iria-Fatima, tak jak ho napsala sestra Lucie 3. ledna 1944:
"Píšu vázaná poslušností vůči vám, můj Bože, který mi to přikazujete, prostřednictvím úctyhodné excelence pana biskupa z Leiria a vaší a mé nejsvětější Matky.
Po dvou částech, které jsem již vysvětlila, viděli jsme po levé straně naší Paní, trochu výše, anděla s ohnivým mečem v levé ruce. Kmitajíc vydával plameny, zdálo se, jako by měly zapálit svět. Ale plameny zhasly při dotyku záře, kterou Naše Paní vydávala pravou rukou vůči němu: Anděl, pravou rukou ukazujíc na zem, silným hlasem řekl:
Pokání, Pokání, Pokání.
A v obrovském světle, zářícím z Boha, jsme viděli: Cosi podobného, jako se vidí lidé v zrcadle, když před ním procházejí. Biskup byl oblečený v bílém. Měli jsme předtuchu, že by to měl být Svatý otec. Jiní biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice, stoupali na strmý vrch, na jehož vrcholu byl velký kříž ze surových kmenů, jakoby z neotesaného korku.
Svatý Otec, dřív než vystoupil na horu, prošel velkým, napůlzbořeným městem, a chvějíc se, kolísavým krokem, sužován bolestí a zármutkem, modlil se za mrtvé, které potkával po silnici. Když přišel na vrchol, poklekl na kolena u nohou velkého Kříže. Tehdy ho skupina vojáků zabila několika střelnými ranami a šípy a stejným způsobem zemřeli jeden po druhém všichni biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice jakož i jiné světské osoby, muži a ženy z různých skupin a postavení. Pod dvěma rameny kříže stáli dva andělé, každý držel v ruce křišťálovou nádobu, do které sbírali krev mučedníků a ní kropili duše, které se blížily k Bohu".
(Oficiálně zveřejněný text papežem Janem Pavlem II.)
V původním článku -
ZDE naleznete videa o FATIMĚ.
Převzato z
www.magnificat.sk, 13. 10. 2015
