Zamyšlení nad evangeliem 28. neděle v mezidobí.
Když se Ježíš vydal na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu odpověděl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce a matku.“ On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Ježíš na něj pohlédl s láskou a řekl mu: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“
On proto slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníci žasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: „Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno.“ Tu mu řekl Petr: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou.“ Ježíš odpověděl: „Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti a pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný. (Mk 10,17-30)
Pozvání do zvláštní služby Kristovy
tedy do užšího kruhu učedníků a apoštolů, bylo vždy spojeno s radikálním opuštěním dosavadního způsobu života. Co Kristus nežádal od jiných učedníků, vyžadoval Pán energeticky od apoštolů, totiž naprostou oddanost a služební disponibilitu. Pán Ježíš se sám staral o jejich lidské zaopatření a mohl si dát tedy od nich potvrdit na konci pozemského života, že jim nic nechybělo.
Zde nabídl Pán Ježíš ideálnímu mladému muži takový vysoký úkol ve svém následování (apoštolský úřád) a žádal důsledně i od něho opuštění dosavadního způsobu života a světských statků. Mladý muž toto pozvání Páně nepřijal, ať z nepochopení pro velikost nabídky, ať z vnitřní upoutanosti k majetku!
Kristus Pán ho rozhodně neodsoudil. Varovná slova Páně o nebezpečí bohatství pro spásu, která Spasitel po odchodu mládence říká učedníkům, platí všem lidem všech časů. Nevidím důvod, proč bychom je měli vztahovat výhradně na člověka, jehož pravou zbožnost sám Pán uznal laskavým pohledem. Bohatý jinoch byl zbožným Izraelitou, který ze srdce plnil přikázání, zvláště přikázání blíženské lásky. Byl ovšem vychován v duchu starozákonním, v němž platilo bohatství, zdraví, početná rodina a jiné pozemské statky za důkaz Božího požehnání. Nikdo z nás nedovedeme zvážit a roztřídit vlivy, které vedly mládence k jeho odmítnutí; nikdo též nemůže rozumně tvrdit, že odmítnutí vyššího povolání ke službě v Církvi by bylo ztrátou osobní spásy. Přesto jsem zarmoucen, že tento mladý člověk pozvání Božího Syna nepochopil či nechtěl pochopit…, ač vím, že jednám leckdy opětovně jako bohatý mladý muž.
I mě zve Bůh stále znovu k vyšším formám dobroty, pravdivosti a spravedlnosti; kolikrát „nepřijímám“ toto pozvání a „odcházím“, dokonce i „bez zarmoucení“…?
Kristův pohled
se zalíbením byl potvrzením pravdivosti slov mladého muže, že se snažil vždy o poctivé plnění Božího řádu. Bůh znal srdce a život mládencův;
On zná i mé smýšlení a celý můj život leží otevřeně před Ním – jako otevřená kniha! Vidí Pán mou dobrou vůli?
Boží moc a lidská mdloba
jsou zde postaveny do protikladu: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno“ . Člověk je bezmocný a ubožák, je-li odkázán sám na sebe, i když je zdravý, zdatný a bohatý. Bůh však umožňuje věřícímu člověku i to, co je lidsky nemožné: ve věcech víry to Bůh výslovně slíbil těm, kteří o to prosí.
Bohatství a chudoba
nejsou položeny biblicky proti sobě jako nectnost a ctnost, nýbrž jako dvě životní situace, které různě ztěžuji či ulehčují přístup ke spáse. Hmotná chudoba tedy není sama o sobě ctností, ale ulehčuje ve spojení s prostotou srdce důvěru v Boží prozřetelnost a vůbec oddanost k Bohu životem bez pohodlnosti. Chudoba může být nadto jednou z forem víry. V dobrovolném zřeknutí se majetku vzdáváme se budoucího zajištění stejně jako se ve víře oddáváme bohu bez hmatatelných záruk. Volání po „chudé Církvi“, která se distancuje více než dosud od pozemských pozic, není pouze reklamním požadavkem nepřátel Církve, nýbrž i jednou formou víry.
Nejužitečnější a nejsympatičtější je chudoba ve smyslu prostého, nenáročného života, tedy vnitřní nezávislosti na majetku; tento životní sloh je opravdu v duchu křesťanství a vede k životu z lásky, životu pro druhé: byl to životní styl Páně a první Církve. Hmotné bohatství není samo o sobě zlem, nýbrž jedním z darů svěřených Bohem.
Tvůrčí následování Krista,
nikoliv strnulé formy jsou křesťanským ideálem. Nikdo nemá připravený návod pro každou životní situaci, nýbrž ve stálých obměnách životních úkolů je třeba použít zdravé fantasie a stále znovu uskutečňovat v poslušnosti vůči Boží vůli novým způsobem úkoly lásky. Přitom je nutná opravdová skromnost vědomí, že Bůh volá, hledá i najde člověka – nikoliv naopak! Lidské činy dobroty či askeze jsou jen odpovědí na toto Boží volání a vnějším znamením vnitřního přijetí Boží milosti a volání.
Bůh volá člověka k sobě především v obvyklých rozměrech denního života: zdraví či nemoci, majetku či chudoby, radosti či zármutku, práce či odpočinku, mládí či stáří, samoty či nějakého milého společenství. Proto je třeba vidět svět a život ve spojení s Bohem, takřka Božím pohledem – a to se děje
modlitbou.
Od světa odezírat pomáhá v tomto smyslu málo, ještě méně užitečné je zírat na svět strnulým pohledem; kdo však si osvojí umění, vidět modlitbou svět v Bohu, žije v Boží blízkosti a vše mu pomáhá ke spáse. Tato celoživotní úloha je v praxi často tak těžká, že ji označujeme v naší slabosti za nemožnou. Pán na to odpovídá:
„U lidí je to nemožné, ale ne u Boha“. Bůh tedy dává podle slov Spasitelových nejen §kol, nýbrž i sílu lásky a svobody k uskutečnění dobra.
Zaslíbená odměna
za důvěru v Boha a za pohotovost k radikální cestě evangelijních rad, je jednoznačně vysoká:
„stokrát víc“, „Věčný život“. To
„stokrát víc“ je ovšem biblickou mírou, která znamená nepoměr veliké hodnoty (100) k nepatrné věci (1), především v ohledu kvalitativním, nikoliv jen kvantitativním. Podle slov Spasitelových dostane tedy člověk už zde na zemi daleko vyšší hodnoty (pokoj srdce, jasnost o smyslu života, osvobození od strachu před smrtí, svobodu od otročení nízkým vášním aj.) než jsou ty, kterých se dobrovolně vzdal kvůli oddané službě Bohu.
Největší odměnou je však Bůh sám, dárce věčného pokoje a štěstí. Člověk dává věci pozemské, hmotné, pomíjející a získává nebeské, duchovní, věčné. Slovo
„odměna“ však neznamená biblicky jen mzdu, sociálně spravedlivý plat, nýbrž především
nezasloužený Boží dar.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
