Zamyšlení nad evangeliem 27. neděle v mezidobí.
Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim: „Co vám přikazuje Mojžíš?“ Řekli: „Mojžíš dovolil vystavit ji rozlukový list a rozvést se.“ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však Bůh učinil lidi jako muže a ženu. Proto opustí muž otce a matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ni cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.“
Matky přinášely k Ježíši děti, aby jim žehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim. (Mk 10,2-16)
Manželství je Božím zřízením,
daným člověku k mnoha krásným cílům. Na prvém místě bych uvedl, že manželství vede k rozvoji charakteru celého člověka. Bůh nestvořil člověka samotného, nýbrž jako manželský pár. Duševní a tělesná odlišnost ženy a muže vede i k odlišnosti náklonnosti a tím podporuje doplnění myšlenkových pochodů, výměnu životních názorů a kulturní růst.
Muž a žena mají sice různé úkoly, ale stejnou důstojnost Božích tvorů a dětí: hlava a srdce mají různé funkce, ale stejnou důležitost. Muž staví rodinný krb, dům, loď a žena vytvoří z domu domov, obstará oheň v krbu a rozděluje jídlo na lodi života. Jak moudře Bůh rozdělil úlohy mezi ženu a muže! Oč by bylo lidstvo ochuzeno, kdyby všichni byli jen „srdce“ nebo naopak jen „hlava“! Tělesné manželské společenství bylo bohužel po mnoho staletí ovlivněno nekřesťanskými vlivy dualismu a manichejismu a je na čase, aby se křesťané osvobodili od primitivního posuzování manželské lásky jako něčeho nízkého či hříšného. Potvrzení jednoty duší tělesným spojením patří jistě k největším a nejkrásnějším Božím darům lidem na přirozené rovině a tento názor by měl být samozřejmý u každého dospělého křesťana. Leckterá krize v manželství a pravděpodobně i extrémy dnešní novopohanské sexuality a hédonismu by byly zbytečné, kdybychom se byli v minulosti vyvarovali falešnému studu ve věcech, které se nám neostýchal darovat Stvořitel, a o nichž hovořil se svatou samozřejmostí Spasitel.
Boží zřízení manželství má výslovně trvalý charakter, především společenstvím srdcí, tedy myšlenek a citů, trvalým sebeodevzdáním celého „já“ celému „ty“. Tělesný manželský výraz této jednoty srdcí je uschopněn od Stvořitele dát a za určitých okolností předat tělesný život dítěti. Tento vztah zodpovědnosti za dítě má výrazný znak trvalosti. Nejhlubším tajemstvím Božího manželského zřízení a principem trvalosti je jeho místo v záležitosti spásy: Manželství je pro největší část lidstva místem, na němž křesťan přijímá Boží nabídku spásy a musí se osvědčit v této úloze jako učedník Kristův – jinak se octne v nebezpečí věčného ztroskotání. Jde tedy o trojúhelník úkolu mezi Bohem, ženou a mužem, o jehož pevnosti Kristus Pán řekl:
„Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Boží zákony, jsou zákony života, a kdo jich nedbá, potrestá se sám. Proto je absolutně nutná dobrá příprava na tento nejdůležitější životní stav většiny lidí; protože dřívější příprava ve vlastní rodině dnes není prakticky uskutečnitelná a dostatečná, musí duchovní zpráva zavést povinné kurzy snoubenců.
Manželství není soukromou občanskou záležitostí, kterou by si mohl každý člověk uspořádat po svém. I když je biblické vyprávění o prvních manželech v ráji nevyčerpatelným zdrojem přihlouplých vtipů, nezmění to nic na skutečnosti, že Bůh je původcem a strážcem manželství jako trvalé instituce věrnosti a lásky k dobru lidí. Kde chybí toto nadpřirozené chápání manželství, tam začnou brzy pokusy o útěk z „vězení“ – není nic lehčího než najít k tomu nesčetné důvody!
Kdo neuzná svou zodpovědnost za manžela před Bohem, ten rozbije brzy i základnu manželské spokojenosti, totiž věrnou lásku.
Celoživotní úsilí o výstavbu manželského společenství potřebuje mnoho
trpělivosti mezi manžely; dochází k mnoha zbytečně zostřeným krizím tam, kde chybí toto poznání a kde chtějí partneři dosáhnout všeho najednou. Zmíněná trpělivost se musí ukázat ve snášení chyb druhého, v ochotě být stále posledním v braní a prvním v dávání i odpuštění. O tomto hrdinství všedního dne manželství nestojí nic v módních písních a románech; tam se nehovoří o ochotě přijímat druhého s jeho slabostmi jako daný úkol od Boha, bez vůle jej zlomit či podrobit; písničky z vysněných či vylhaných rájů lásky hovoří jen o hotovém balíčku štěstí: „Teď tě mám pro své štěstí“… Znám pravdivější píseň o lásce a štěstí – přečti si ji ve třinácté kapitole prvního listu Pavlova křesťanům v Korintě a zamysli se častěji nad ní; nápěv složil Duch Svatý a slova k ní napsal jistý Pavel, výrobce stanů v Tarsu.
Manželství je pro ženaté zkušebním kamenem víry
Za otázkou farizejů: „může se člověk s manželkou rozvést pro libovolný důvod?“ se skrývá nejen otázka různých bohosloveckých škol či znuděnost manželů, nýbrž i všelidská slabost, která se ráda vyhýbá povinnostem ze svobodně převzatého závazku. Tento závazek je však v manželství trvalou osobní úlohou a nelze jej splnit ani chováním pouze podle právních předpisů ani nějakým činem jednoho hrdinného dne…
Svobodné sebeodevzdání jednoho manžela druhému partneru vyžaduje vedle lásky též stálost a věrnost. Prorok Ozeáš líčí dějiny spásy mezi Bohem a člověkem v obrazu neustálého zápasu manžela o lásku nevěrné a nestálé ženy. Pán Ježíš obnovil svým slovem manželství jako zkoušku osobní zodpovědnosti v celoživotním úsilí o získání a udržení vzájemné důvěry, věrnosti a lásky ze svobodně převzatého závazku. Žádný svatební pár nedostane u oltáře záruční list na „velkou výhru“ a na trvalé štěstí; téměř žádné manželství není bez krizí a těžkostí. Zvláště nebezpečné konflikty ovšem vznikají tam, kde od počátku chybělo správné pochopení manželství jako Boží instituce a Bohem daného úkolu; kde na sebe narážejí velmi nezralé osobnosti; kde chtěl člověk uzavřít společenství s vysněným ideálem či andělem; kde se chtěl stát člověk šťastným, místo aby chtěl udělat šťastným nejprve partnera; kde byl jeden nebo oba manželé v mylném přesvědčení, že milovat je lehké; kde v sobě partneři nedokázali vzbudit vzájemnou důvěru v dobru a nesobeckou vůli k sobě navzájem.
Jistě vznikají i těžkosti i mezi opravdu věřícími a zduchovnělými osobami v manželství; jsou-li však oba partneři uvědomělými křesťany, nemůže je přivést nuda, zklamání, ztráta lidské přitažlivosti, poklesek partnera, vlivy zvenčí a ostatní možné příčiny krizí až do katastrofy; všechny tyto potíže jsou pro ně jen zkouškou, v níž se upevní láska a věrnost.
O manželské nerozlučnosti
Požadavek pevnosti manželského svazku zní jistě tvrdě a je v některých konkrétních případech uskutečnitelný jen za cenu nesmírných obětí. Je to však jasný a všeobecný požadavek Kristův a každý křesťan musí převzít osobně zodpovědnost před vševědoucím Bohem, jestliže neměl sílu k naplnění tohoto požadavku. Mám však za to, že máme jako křesťané či duchovní správci povinnost jít jen na hranice této osobní zodpovědnosti a nemáme ani právo ani povinnost jít dál: nejsem proto nakloněn odsuzovat jednotlivce, kteří – často opravdu v tragických okolnostech – nedovedli uskutečnit požadavek Páně a uzavřeli civilní rodinné společenství, zvláště tam, kde je manžel zlomyslně opustil a sám uzavřel civilní sňatek. Je jistě velkou vinou rozbít manželství; když však jeden z manželů tuto vinu vzal na sebe a nechal druhého v neštěstí, nedovedu osobně vystoupit, odsuzovat opuštěného manželským partnerem, který si hledal nové společenství – to bude soudit Bůh a jeho dobrotivá vševědoucnost. Ve všech církevních grémiích zastávám zásadu, že je nutno být i rozumově dobrotivým v právních otázkách, zvláště otázce přístupu ke svátostem pro ty, kteří chtějí v této situaci jít Boží cestou.
Bůh může žádat od člověka všechno, každou oběť, my však nedovedeme jako lidé posoudit, co Bůh skutečně od tohoto určitého člověka v této konkrétní situaci bezpodmínečně žádá a proto nesmíme být tvrdými soudci nad jednotlivci.
Pán smetl ze stolu morálku zadních dvířek a starozákonní pokryteckou kazuistiku. Pán Ježíš obnovil svým voláním po vysokém ideálu trvalého a věrného manželského společenství jako dílo a obraz Boží.
Zatím co se farizeové ptají po dovolenosti rozluky, ptá se Kristus Pán po podstatě manželství, a ta spočívá v trvalé lásce se zodpovědností za manžela.
Ježíš je větší než Mojžíš,
vyvolený Boží vůdce starozákonní Církve, tedy je Bůh sám – to je důsledkem z rozjímání o této perikopě:
„Mojžíš vám dovolil… já však vám říkám…“. Bylo nejen odvážným činem Páně, postavit se v důležité věci proti autoritě Mojžíšově před tehdejšími Izraelity, bylo to i sebe zjevením Páně jako vyššího zákonodárce než byl Boží prorok a posel starozákonní, totiž jako samého Božího Syna.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8