Odpovídá otec Edward McNamara z Kongregace Kristových legionářů, profesor liturgiky a děkan teologické fakulty na univerzitě Regina Apostolorum.
Otázka: Na Filipínách roste úcta k sedmi archandělem s příslušnými vyobrazeními a jmény, které se kromě sv. Michala, Gabriela a Rafaela, přiřazují i zbývajícím čtyřem archandělům. V
Direktoriu Svaté Stolice o lidové zbožnosti a liturgii z roku 2001 se v odstavci 217, v bodě 2, jasně uvádí, že by "
mělo odrazovat od toho, aby se andělům - s výjimkou Gabriela, Rafaela a Michala, jejichž jména jsou zaznamenána v Písmu svatém - přidělovaly jména". Zdá se však, že se to porušuje. V mnoha katolických obchodech se totiž prodávají obrázky a modlitební brožury věnované svatému Urielovi, Barachielovi, Salatielovi a Judielovi, a lidé žádají kněze, aby tyto obrázky požehnali. Kromě toho jsou jim zasvěcené exerciční domy, duchovní střediska a katolické hřbitovy nebo jsou jejich jména a obrazy vystavovány v kostelích k veřejné úctě. Zajímalo by nás, jestli je úcta k sedmi archandělům s jejich jmény a obrazy doktrinálně povolena a jestli je schválena na úrovni oficiálního církevního Učitelského úřadu, jelikož jsou kněží, kteří ve svých kázáních a při farních pobožnostech rozšiřují jejich úctu. (věřící W.F.C., Manila, Filipíny)
Odpověď: Přesné znění textu, který náš čtenář vzpomíná, je takovéto:
"Populární úcta ke svatým andělům, která je legitimní a dobrá, může vést ik deviace:
"
A to tehdy, když - jak se někdy může stát - věřící pohltí myšlenka, že svět je předmětem demiurgického zápasu nebo ustavičného boje mezi dobrými a zlými duchy, anděly a démony, ve kterém je člověk nechán napospas vyšším silám, proti nimž je bezmocný. Taková kosmologie má jen málo společného s tím, jak se na zápas potřebný k přemožení ďábla skutečně dívá Evangelium. Tento zápas vyžaduje morální závazek, hlubokou volbu evangelia, pokoru a modlitbu.
Když se naše každodenní životní události interpretují schematicky nebo zjednodušeně, ba dokonce dětinsky, což nemá nic nebo jen málo společného s naším postupným dozráváním na cestě ke Kristu, všechny nezdary připisujeme ďáblu a všechny úspěchy andělům strážným. Mělo by se odrazovat od toho, aby se andělům - s výjimkou Gabriela, Rafaela a Michaela, jejichž jména jsou zaznamenána v Písmu svatém - přidělovala jména ".
Římskokatolická tradice obecně neuvádí jména sedmi archandělů, dokonce ani velmi nezdůrazňuje číslo sedm. Je pravda, že v Tob 12, 15 se hovoří o sedmi andělech připravených předstoupit před Boha a Zj 8, 2 se zmiňuje o čísle sedm, ale tyto texty latinský katolicismus velmi neovlivnily. Na druhé straně existuje nepřetržitá a vroucí úcta ke třem andělům, kteří se v Písmu vzpomínají se jménem (Michalovi, Gabrielovi a Rafaelovi), a k andělům strážným.
Některé větve východního pravoslaví však úctu k sedmi archandělům praktikují, i když mnohé přidávají mezi pojmenované archanděle jen Uriela. Anglikánská tradice má také modlitby ke čtvrtému archandělu se jménem Uriel.
Zdroji dalších jmen jsou apokryfní židovské spisy, které nejsou součástí Bible. Tato jména se nacházejí v první knize Henocha a další seznam je v takzvané druhé (nebo čtvrté) Ezdrášově knize. Seznamy se vždy neshodují, i když jméno Uriel je poměrně stálé. Mezi jiná jména, které tyto seznamy obsahují, patří Raguel, Sariel, Jeremiel, Juhudiel, Barachiel, Gabutelon, Beburos, Zebuleon, Aker a Arfugitonos.
Některé z těchto jmen by mohly být různými variantami téhož jména, jiné se však vyskytují pouze v daných knihách. Tyto a podobné knihy napsali židovští autoři v období mezi Starým a Novým zákonem, mnohé však pocházejí i z období, kdy již byly spisy Nového zákona napsané, tedy z období po zničení Jeruzaléma, t. j. po roce 70 po Kristu.
Podobná jména uvádí i Pseudo-Dionýsios (konec 5. až začátek 6. století) a papež Řehoř I. (540-604).
Pokud jde o pojmenovávání andělů, latinská Církev byla v tomto vždy trochu opatrná. Na synodě nebo koncilu, který se konal v roce 745 v Římě, se svatý papež Zachariáš snažil omezit tendenci uctívání andělů a zakázat používání jmen, které se neuvádějí v Písmu.
Text, který tuto synodu (nebo koncil) popisuje, se nachází v XII. svazku církevních dějin kardinála Cesareho Baronia "
Annali ecclesiastica" (publikovaný v roce 1607). Pozoruhodný a trochu drsný text této synody se zabýval údajně kacířským učením jistého kněze Adalberta žijícího v Německu. Modlitba, kterou napsal, obsahovala následující text:
"
Modlím se k vám, zapřísahám vás a pokorně vás prosím, anděli Urieli, anděli Ragueli, anděli Tubueli, anděli Michaeli, anděli Adimusi, anděli Tubuasi, anděli Sabaote, anděli Simueli."
Baroniův text říká: "
A když byla tato svatokrádežná modlitba přečtena až do konce, svatý papež Zachariáš řekl: 'Jak svatí bratři na to zareagujete?' Svatí biskupové a ctihodní kněží odpověděli: 'Co je ještě třeba k tomu, aby se všechno to, co bylo v naší přítomnosti přečtené, spálilo v plamenech ohně a aby se jejich autor vrhl do okovů exkomunikace? A to kvůli osmi jménům andělů, které Adalbert ve své modlitbě vzýval a které - s výjimkou jména Michael - nejsou jmény andělů, ale spíše démonů, jejichž pomoci se dovolává. Ale my (jak nás učil svatý sbor apoštolů) a jak nám to předala božská autorita, neuznáváme jiná jména než jména tří andělů, kterými jsou Michael, Gabriel a Rafael. Tak říkají otcové. Díky nim si uvědomujeme, že knihu, kterou Vulgata nazývá Čtvrtou Ezdrášovou a v níž jsou časté zmínky o andělu Urielovi, Římská církev odmítá a zcela zakazuje.'"
V tomto textu je základní nauka o omezení se na tři biblická jména jasná. Na silná slova týkající se možné démonické povahy dalších jmen, je třeba vidět v kontextu konkrétního odsouzení Adalbertovy doktríny, a ne jako na nějaké absolutní prohlášení. Není jasné, kdy byl tento dokument sepsán, a mohl být redigován i dlouhá léta po konání synody. V roce 789, tedy o 44 let později, synoda v Aix-la-Chapelle vyhláškou z Charlemagne také odsoudila pojmenovávání andělů.
V této věci však máme i formálnější vyjádření. Dekret Kongregace pro nauku víry z roku 1992 zakázal pojmenovávání nebo používání jmen andělů. Tento dekret se však v první řadě týkal údajných soukromých zjevení konkrétní osoby a nevztahuje se přímo na náš případ. Tato slova však lze přiřadit ke slovům Direktoria o lidové zbožnosti, které od pojmenování andělů odrazují.
Na druhé straně, bez ohledu na obecné zdráhání se ze strany Církve, je občas možné vidět malby zobrazující sedm andělů. Takovou je například freska v římské bazilice sv. Marie od Andělů, kde Marii obklopuje sedm andělů. V roce 1720 bylo zase jistému kostelu v Německu povoleno, aby byl každý ze sedmi oltářů zasvěcený jednomu andělovi.
Takové schválení však nelze chápat jako něco doktrinálního. Podle obecně uznávaných zásad teologického výkladu, souhlas Církve s nějakou liturgií nebo svátkem založeným na mimobiblických tradicích nrbo legendách nelze používat jako důkaz jejich historické autenticity. Církev jen uznává konkrétní náboženskou tradici, která by mohla mít pro věřící nějaký duchovní přínos.
V tomto smyslu není samo o sobě zakázáno používání jmen převzatých z apokryfních zdrojů. Církev například z apokryfních křesťanských spisů přijala jména tří mudrců, jména rodičů Panny Marie nebo svátek obětování Panny Marie v chrámu. Tato praxe však neznamená, že Církev dává těmto knihám historickou věrohodnost, ale pouze potvrzuje, že odrážejí dlouhou tradici.
Tak například nesčetné obrazy a kostely zasvěcené Obětování Panny Marie v chrámě nemají svědčit o historické pravdě zbožných legend týkajících se jejích let strávených v této budově, nebo toho, že někdy v Jeruzalémském chrámu existovala skupina panen. Tato slavnost potvrzuje základní pravdu o naprosté oddanosti Panny Marie Bohu již od počátku jejího života. A právě ta je zachycena v apokryfních evangeliích napsaných několik století po Kristu.
Podobně i fakt, že se občas několik maleb a kostelů zasvětilo sedmi archandělům, znamená jen uznání nějaké místní úcty a tradice. V drtivé většině případů duchovní praxe latinské církve prokazovala velkou úctu třem archandělům a přitom prakticky ignorovala ostatní čtyři duchy uvedené v knize Tobiáš a v knize Zjevení. A pokud jde o archanděly s jinými jmény, nic jistého nelze říci ani o jejich údajných vlastnostech, ani o jejich symbolech nebo konkrétních oblastech, nad kterými by měli mít patronát.
Proto bych řekl, že
pokud Církev sama oficiálně odrazuje od šíření spirituality založené na pojmenovávání jiných andělů než tří tradičních a andělů strážných, latinští katolíci by se toho měli zdržet, i když to není, přísně vzato, zakázáno. Je jasné, že latinská církev se domnívá, že se z kráčení po této cestě nedá vytěžit velké duchovní dobro. Spíše si myslí, že není uchráněna od jistých nebezpečí.
Vystavování ikon k veřejnému uctívání nebo zasvěcení budovy či kaple jinému andělovi než Michaelovi, Gabrielovi, Rafaelovi nebo andělům strážným (jako celku) vyžaduje speciální povolení. A biskup by neměl povolit požehnání nebo zasvěcení čehokoliv osobnosti, kterou aktuální univerzální kalendář neuznává jako anděla nebo světce.
To se týká především latinského křesťanství. Ortodoxní a anglikánská praxe je - v rámci jejich vlastních duchovních tradic - legitimní.
* * *
Čtenáři mohou posílat dotazy na
zenit.liturgy@gmail.com. Prosím, abyste do políčka předmětu zadali slovo "Liturgy" (Liturgie). Text by měl obsahovat vaše iniciály, vaše město a váš stát, provincii nebo zemi. Otec McNamara může odpovědět jen na malý výběr z velkého množství otázek, které od vás přicházejí.
Zdroj:
ZENIT, 1. 9. 2015
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
