Zamyšlení nad evangeliem 26. neděle v mezidobí.
Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže tak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu. Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.
Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne.“ (Mk 9,38-43.45.47-48)
Malicherná žárlivost
velmi škodí každé společné činnosti i apoštolské práci. Vzorem nám musí být vedle napomenutí Páně i příklad sv. Pavla: „Jen, když se hlásá Kristus“. Zvláště úřední pracovníci v Božím lidu musí se mít na pozoru před ďábelskými osidly žárlivosti! V Božím království je dost místa pro všechny metody a všechny pracovníky s dobrým úmyslem.
Chci se snažit o opravdu přátelskou spolupráci v duchu velkodušnosti a přejícnosti mezi laiky, řeholníky i kněžími.
Fanatismus pracovních kroužků
je vždy znamením vnitřní nejistoty nebo vnější slabosti; obě se skrývají za ostrým separatismem navenek a za vyvyšováním malicherných skupinových zájmů uvnitř. Pán se obrací dvěma svými výroky proti žárlivé nesnášenlivosti skupinové morálky: Kdo se dovolává Pána při své dobročinnosti, jistě nebude pomlouvat Spasitelovu práci; mimoto má každý křesťan vždy tolerantně uznávat na základě všeobecné zásady věcnosti a lidskosti každou dobrou iniciativu.
Chci být spravedlivý i k protivníkům jako osobám, ač musím odmítnout některé jejich činy či myšlenky; chci být snášenlivý ke všem lidem, i když musím někdy vystoupit proti omylům, nepravdě či zlu.
Nepřipustím – pokud to bude záviset na mně – řevnivost mezi jednotlivými lidmi, kroužky či skupinami.
Příklad alegorického výkladu
jehož se běžně užívá a jenž – přes dobrý úmysl – zkresluje Boží slovo, máme na tomto místě. Tělesné orgány jsou obrazy lidí, věcí a míst, které jsou člověku drahé jako údy těla a přece se jich musí člověk zříci, aby neupadl do těžké mravní viny. Není pochyby, že je tato asketická myšlenka sama o sobě správná a je v duchu celého poselství Páně o ceně spásy, avšak není vlastním smyslem tohoto výroku Páně a je proto neplatné dovolávat se ho jako přímého potvrzení uvedené asketické myšlenky.
Docela mylně chápali naopak někteří křesťané ve staré Církvi slovo Páně jako výzvu k sebezmrzačení „pro Boží království“; ztráta údu není lékem proti zlé žádostivosti, jejímž pramenem je především duše!
Noha, ruka a oko nejsou zde vypočítávány jako pramen „pohoršení“, tedy popud k možnému hříchu, nýbrž jako příklad nezbytných tělesných orgánů; čím silněji je tak zdůrazněna vyšší cena spásy než jsou i nejdůležitější údy těla, tím více vyniká poučení Páně o „jednom potřebném“: Ježíš chce zde tedy podtrhnout nadřazenost duše nad vším ostatním; z této pravdy pak plyne naprostá nutnost varovat se každé těžké viny.
Alegorickým výkladem se sice nemění základní tendence Kristova slova, avšak zeslabuje se jím neúprosnost požadavku Páně.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
