Ráda bych se s vámi rozdělila o jednu zkušenost s Boží prozřetelností, kterou jsem udělala před pár dny.
Pro někoho to možná bude běžná věc, ale mě to oslovilo natolik, že jsem nad tím musela ještě hodně dlouho přemýšlet.
Prožívala jsem týden dovolené v Jeníkově na faře. A jak už je to u mě zvykem, byl tento týden naplněn především prací. Navíc se neplánovaně rozhodla do Jeníkova jet i moje kamarádka se dvěma malými dětmi a asi tak trochu očekávala i moji pomoc s těmito malými capartíky. Já jsem nedokázala říci ne, ale cítila jsem, že to narušilo zase všechny moje plány a představy o poklidné dovolené, ale co už. Vyrazily jsme tedy v pondělí do Jeníkova a já se snažila dělat svoji naplánovanou práci a pak taky občas pomoc s hlídáním nebo tím, co bylo potřeba. Jednotlivé dny běžely velmi rychle a já kromě práce na faře jsem nestíhala nic jiného. V pátek už jsem se cítila dost unavená, a když jsem ještě večer šla zalívat zahradu, ucítila jsem velkou bolest v zádech. A to byl impuls, kdy jsem si řekla – „už dost“, zítra odjíždím domů a je mi všechno jedno! Na sobotu jsem však měla ještě domluveného jednoho kamaráda, který mi měl přijet pomoc ještě s nějakou prací na faře. Už dlouho dopředu jsme byli na sobotu domluveni, ale já jsem v ten pátek večer v sobě začala mít nechuť k jakékoliv práci a už jsem se spíše viděla doma, než ještě v Jeníkově na faře a tak jsem ještě večer poslala svému kamarádu sms, že domluvenou pomoc na sobotu ruším, že jsem unavená a že už bych stejně nebyla schopna mu nějak moc při jeho práci pomoci. Sms jsem odeslala jako vždycky a pak jsem šla spát. Doufala jsem, že to kamarád pochopí a že přivítá i to, že může být v sobotu se svoji rodinou.
Když jsem se ale v sobotu ráno probudila, čekala jsem, že na moji sms alespoň nějak zareaguje, ale ono nic. Šla jsem se tedy do kostela pomodlit a pak jsem se nasnídala a v tu chvíli jsem si začala říkat, že to včera asi byla přehnaná reakce ta moje naštvanost a že by snad přeci jen mohl můj kamarád přijet. A tak jsem s napětím očekávala osmou hodinu ranní, kdy jsme byli domluveni, že Jirka přijede. A když pak už bylo 8:05 hodin a Jirka nikde, smířila jsem se s tím, že nepřijede a šla jsem se pomalu začít balit, že pojedu domů. A v tom mě zvoní mobil, kde mě volá Jirka. Podívala jsem se z okna a před branou do zahrady stojí jeho auto. Šla jsem mu otevřít a neubránila jsem se otázce, zda dostal moji sms, kterou jsem mu večer posílala. On se podíval na svůj mobil, ale moji sms tam nenašel. Nemohla jsem tomu uvěřit a začala jsem o tom více přemýšlet, jak je to možné. Šli jsme na faru a krátce jsme posnídali a už ani nevím v jaké souvisloti mi najednou Jirka říká, že to byla Boží prozřetelnost. A mě to najednou celé došlo. Ano, Boží prozřetelnost bylo to, že moje sms se někde ztratila, protože Bůh věděl, že je mě v Jeníkově ještě potřeba a že by bylo špatné, kdybych od rozdělané práce jen tak odjela. A tak i přesto, že jsem se cítila unavená, dostala jsem najednou sílu k tomu, abychom ještě společně zasázely na zahradě thuje a vyskládali ven dřevo, které nám v kůlně plesnivělo. Moje představy o poklidné sobotě se sice rozplynuly, ale když jsem večer z Jeníkova odjížděla, věděla jsem, že celý den byl prožit naplno a užitečně a že Bůh mi dal dost síly k tomu, abych vše ještě zvládla.
Možná je to pro někoho hloupost nebo obyčejná věc, ale mě to zase trochu více přivedlo k zamyšlení a také k tomu, abych Pánu Bohu poděkovala, že mi dal sílu prožít tento den užitečně a že jsem spolu s Jirkou mohla zase něco dobrého vykonat.
