Nedávno jsem četla jeden rozhovor s Mons. Giovanni Coppou. Uchvátila mě tam jedna skutečnost, která se týká celibátu kněžského povolání a proto bych se o tuto myšlenku s vámi chtěla podělit.
Kněžství kněze latinského obřadu je totální odevzdání sebe Kristu vykonané z lásky. A kněz miluje Krista, aby mohl patřit všem: dětem, chlapcům, děvčatům – a to ne proto, že je to pro něho příjemná zábava – otcům a matkám rodin, opuštěným lidem, nemocným, vězňům.
Dobrodružství celibátního kněžství je to nejkrásnější dobrodružství, jaké člověk může prožít. Vzpomínám na to, jaké důvěrnosti mi sdělovali muži i ženy, především mladí, kteří mě vyhledávali, aby mě požádali o radu: zcela určitě by mě to nesdělovali, kdybych byl ženatý. A pak, jak by mohl kněz vyžadovat od laiků, ve jménu evangelia, někdy i hrdinskou věrnost v určitých situacích jejich mravního života, kdyby on jako první nebyl úplně věrný této lásce, která ho uchvátila už od jeho mládí?
