Zamyšlení nad evangeliem 25. neděle v mezidobí.
Ježíš a jeho učedníci sestoupili s hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane.“Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich. „O čem jste cestou rozmlouvali?“Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. Ježíš se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Pak vzal dítě, postavil je před ně, objal ho a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ (Mk9,30-37)
Tajemství kříže
Není důvodu, abychom se domnívali, že opakování Kristových odpovědí o utrpení vzniklo pouze z jediného výroku Spasitele tak, že by byl obměněn několikerou tradicí; naopak je nanejvýš pravděpodobné, že Ježíš hovořil častěji o této podstatné náležitosti svého spásného díla. „Syn člověka bude lidem do rukou“ se vztahuje především jistě na vůli Otcovu, aby se Kristus obětoval za lidstvo, nikoli výslovně na čin Jidášův. Učení kříže je středem Kristova díla, nikoli však cílem: tím je zmrtvýchvstání a vykoupení.
I v mém životě musí být kříž a zmrtvýchvstání pevným středem!
Zmrtvýchvstání
je úhelným kamenem Kristova poselství. „Nevstal-li Kristus z mrtvých, marné je kázání naše, marná i víra naše… Avšak Kristus vstal z mrtvých! (1Kor 15,14.21).
Spasitel předal učedníkům nejen poselství kříže, nýbrž i zmrtvýchvstání. Apoštolové byli nejprve tak poděšení slovy o kříži, že přeslechli i „radostné poselství“ o zmrtvýchvstání; po velikonocích se však rozpomněli na slova Páně a porozuměli jim i ostatním proroctvím o zmrtvýchvstání Mesiáše.
Ani my nesmíme oddělovat ve svém životě Velký pátek od Velikonoc, nesmíme zapomínat v kříži na oslavu: „Jestliže spolu s ním trpíme, abychom s ním byli také oslaveni“.
Nové měřítko: duch nesobecké služby
Před Bohem nejsou důležití předáci, nýbrž pokorně sloužící lidé. Bylo by ovšem naprosto pochybeným zkreslením Ježíšovy myšlenky, kdyby někdo chtěl použít jeho výroku: „chceš-li být prvním…“ jako zbožného doporučení, jak se vyšplhat zdola na přední místo. Nejde o novou metodu úspěšného světského podnikání, nýbrž o nové smýšlení: tam, kde platí ve světě nadání, peníze, politická moc či určitý původ, tam staví Ježíš nové měřítko nezištné služby druhým.
Pravá a nepravá velikost
V židovské mentalitě byla výrazná snaha „být něčím“ nejen ve smyslu občanském, nýbrž i náboženském. Otázka společenské konvence byla tím vybičována až na špičku nejen při hostinách, nýbrž i v bohoslužebných shromážděních a farizeové byl stále zaměstnáni rozdělováním poct, které komu patřily. Podle sv. Matouše ptali se v podobném duchu učedníci z vlastní iniciativy Pána po měřítku velikosti v Božím království. Možná pocházela otázka ze žárlivosti učedníků Petra, kterého Pán vyznamenal pro jeho budoucí úřad. Nebylo by to divné; v každém přirozeném smýšlení dospělého člověka, zvláště muže a nejvíce muže v úředním postavení, je vitální touha po uznání, velikosti a vyvýšení. I v dějinách církve nadělalo mnoho škod velikášství, ješitnost a z toho pocházející žárlivost na druhé. Spasitel je důrazně proti duchu této ctižádosti a ješitnosti. Vyjímá se špatně vedle učení kříže, když si učedníci Páně lámou hlavu otázkami precedence mezi sebou. Údy těla pod hlavou trním korunovanou nejsou povolány ke hře na pány či k jiným marnivým titěrnostem ve vyznamenáních, osloveních a poklonkách. Tyto směšné přežitky, zděděné ze starověkých dvorů císařských a středověkých světských dvorů papežských, nečiní zrovna věrohodnými služebníky pokorného Mistra ani Boží lid demokratické doby. Pastýř je pro stádo a farář je pro farníky., nikoliv naopak; jde o ducha služby, nikoliv ctižádostivého hledání sebe.
Proti falešné touze po velikosti a úspěchu před lidmi stojí v Písmě správná touha po velikosti před Bohem, o niž má usilovat každý křesťan podle slov Páně: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“.
Nikdo tedy nesmí stavět proti tomuto ideálu dokonalosti prostřednost a průměrnost jako dostatečný cíl; naopak, sotva je možná náboženská životnost, mravní síla a duchovní pokrok tam, kde nestojí před duchovním zrakem vysoký cíl Páně.
Je však jistě jasné každému člověku, jak se propastně liší smýšlení touhy po vnitřní dokonalosti Božího dítěte od marnivé lidské ctižádosti.
Význam „bezvýznamných“
ukazuje druhá polovina perikopy. Dítě bylo v antice znamením bezvýznamnosti a podřazenosti. Kristus Pán jedná provokativně opačně: objímá dítě a staví se tím na stranu malých, slabých, neprivilegovaných. „Mne přijímá“ znamená především řečnický výraz nejzazší Kristovy účasti na osudu nepatrných, odstrčených lidí a příslib lásky k nim. Závaznost této výzvy evangelia k lidské solidaritě přes všechny sociální a kulturně – dějinné přehrady je zdůrazněna posledním veršem: „Kdo přijme mne… přijímá toho, který mě poslal“. Tím je uzavřen myšlenkový kruh: Kdo pomůže slabému a potřebnému k lidsky důstojnému životu, jedná v duchu Kristově a tím v duchu Božím. Ježíš je prostředníkem a uskutečnitelem Boží dobroty vůči všem lidem, zvláště malým, potřebným a společensky bezvýznamným.
Protože jsme organismem tajemného těla Kristova, jehož on je hlavou, nelze přehlédnout smysl mystické identifikace Páně s jeho „nejmenšími bratry“. to platí jistě o ochotném přijetí dítěte rodiči jako úkolu předání života dalším generacím Božích dětí; podobně to platí jistě o adopci dětí – sirotků, o námaze všech křesťansky smýšlejících pracovníků s mládeží a dětmi ve školách, družinách, spolcích, internátech, skautských či sportovních oddílech a o každém skutku křesťanské lásky k malým či potřebným.
Jsem si dobře vědom své zodpovědnosti za malé, slabé a potřebné v mém okolí?
Vševědoucnost Páně
Pán věděl ze své Božské vševědoucnosti, o čem hovořili apoštolové na cestě, i o jejich přílišné ctižádosti.
Pán zná i mé tajné myšlenky a přání; obstojím u něho?
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
