Bůh nás stvořil z určitého důvodu. Jeho láska je naším životním posláním. Toto poslání nám umožňuje, abychom našli naši pravou identitu. Pokud si osvojíme toto poslání, získáme na mnoho věcí - včetně rodiny - nový pohled. Žít poslání domácí církve znamená počítat s tím, že katolické rodiny - s hodnotami odlišnými od prostředí a kultury, která je obklopuje - budou v menšině. Naše poslání lásky vyžaduje odvahu a statečnost. Ježíš nás volá a my můžeme odpovědět tím, že si vybereme život víry, naděje a lásky, radosti, služby a poslání.
Naše poslání na celý život
189. Tyto katecheze jsme začali poukazem na to, že Bůh nás stvořil z určitého důvodu a pro určité
poslání. Bůh, se kterým se setkáváme v Ježíši Kristu, nás miluje a volá nás, abychom milovali tak, jak miluje On. Pokud pochopíme, že naším posláním v manželství, v rodině, při dětech a ve farnosti je láska, pak jsme si osvojili základní pravdu, která bude formovat všechny další oblasti našeho života.
190. Tak například, pokud věrnost smlouvě vyžaduje sebeovládání a pokud naše tělo a materiální svět jsou prostředky Boží milosti, pak budeme přistupovat k ekologickým, technologickým a medicínským otázkám s obnovenou pokorou. A také, pokud si uvědomíme, že Boží věrnost vůči smlouvě lásky je větší než utrpení, pak máme nový důvod k tomu, abychom byli solidární s těmi, kteří truchlí nebo jsou zranění. Pokud pochopíme, že Boží obraz, a tedy
lidská důstojnost, je zakořeněna mnohem hlouběji než jakákoli náhodná lidská schopnost či výdobytek, pak pochopíme, proč má Církev tak velkou lásku k mladým, starým, postiženým a ke všem těm, kteří jsou při své každodenní péči odkázáni na druhé.
191. Teď už chápeme, že katecheze o rodině jsou vlastně katechezí
o celém lidském životě. Jak řekl papež František,
"hlásání evangelia se ve skutečnosti děje nejprve v rodině a pak v různých sférách každodenního života". [1] [170] Pokud jsme se naučili hledět na naše rodiny jako na domácí církve, pokud si uvědomujeme, že morální individualismus není správným přístupem k přijetí katolického učení, pak jsme si osvojili pohled, který změní celou naši identitu.
Žít život jako kreativní menšina
192. Katolická perspektiva smyslu života a stylu, jak žít dobrý život, nepřesvědčí každého v této době. Období "křesťanství", když jsme mohli na Západě předpokládat alespoň určitou
shodu mezi veřejnými a katolickými hodnotami, je pryč. Katolíci na Západě se v této postkřesťanské době naučili žít tak, jak žijí křesťané v mnoha jiných částech světa - v Africe, v Asii, kde nikdy nebyli ve většině.
193. Menšinové postavení v kultuře neznamená být na okraji nebo být bezvýznamný. Když Katechismus Katolické církve učí o našem povolání k účasti na životě ve společnosti, cituje křesťanský list napsaný v době, kdy ještě Církev nebyla společensky uznávána nebo zvýhodněna. Bylo tehdy opravdu lákavé uzavřít se do sebe, ale v dopise se říká:
"Nežite jen sobě, uzavření sami do sebe, jak byste již byli ospravedlněni, ale když se scházíte, hledejte to, co je k prospěchu všem." [2] [171] Tento pohled zaměřen ven ze sebe, tento duch služby má dokonce ještě starší původ. Prorok Jeremiáš adresuje Židům v babylonském zajetí následující slova, přestože byli v situaci, kdy Babyloňané vyplenili Jeruzalém a odvlekli židovské zajatce:
"Usilujte o blaho města, kam jsem vás poslal do zajetí, a modlete se za ně k Pánu, protože v jeho pokoji je i vaše blaho."(Jer 29, 7).
194. Žít ve světě jako
kreativní věřící menšina znamená vyznačovat se duchovní disciplínou. V knize proroka Daniela se popisuje, jak Daniel a jeho židovští přátelé byli ochotni sloužit na dvoře babylónského krále, Tito Židé šli tak daleko, že sloužili pohanskému králi, což bylo neobvyklé. Byli však králi nápomocni jen do té míry, nakolik zůstávali pravověrnými Židy.
195. Oplývali moudrostí, kterou neměli královi čarodějové, a to proto, že své životy podřizovali víře v jediného pravého Boha. Modlili se [3] a dodržovali židovské předpisy (např. týkající se pokrmů [4]). Byli kvasem v pohanském paláci, protože věděli, kdo jsou. Dokázali
žít v dané společnosti, ale nebyli její součástí. Věděli také, že nemohou dělat kompromisy; ba věděli i to, že náboženská identita je bude někdy stát draho: raději přijali lví jámu a ohnivou pec, než zradu svého Boha a klanění se modlám.
196. Katolíci totiž mají své způsoby a tradici jak žít víru ve světě, který ji nechápe nebo s nimi nesouhlasí. Ačkoliv se způsob života křesťana odlišuje od světského života, přesto má křesťan pevnou naději a jasnou mysl - má "větší plán, než jsou jeho vlastní projekty, plán, který nás podpírá a umožňuje darovat milované osobě celou budoucnost." [5] [174 ] Máme
pevný základ, abychom byli nezávislí na destrukčních silách ve společnosti a kultuře, a je to tentýž základ, který nás orientuje k lásce a zapojení se do společnosti a kultury. "Láska, která čelí dočasnému omezení sluncem a dalšími hvězdami", [6] [175] láska, která stvořila a posiluje vše, je to ta samá láska, která oživuje a oduševňuje naše manželství, naše domovy a naši Církev. Můžeme si být jisti, že když budeme následovat tuto lásku, dokonce až na kříž, naše utrpení nás bude dělat reálnějšími, autentičtějšími, lidštějšími; nakonec přijde vzkříšení i odměna, protože následujeme věrného Pána. Tato láska nám dá sílu žít odlišným způsobem a být solí země. [7] [176]
Všichni jsme misionáři
197. Svatý Jan Pavel II. nás povzbuzuje:
"Rodino, staň se tím, čím jsi!" [8] [177] a tato jeho slova neztratila nic na své aktuálnosti. Jejich naléhavost se pouze zintenzivnila tváří v tvář všem výzvám, které dnes rodiny zakoušejí. Podle Jana Pavla II. poslání rodiny vychází z její identity v Božím plánu. "
Jelikož podle Božího plánu rodina je 'důvěrné společenství života a lásky', má za úkol se stále více stávat tím, čím je, čili společenstvím života a lásky, a to v takovém úsilí, které ... najde své dovršení v Božím království." [9 ] [178] Proto podle Jana Pavla II. základním posláním rodiny je "střežit, projevovat a zprostředkovávat lásku", tedy poslání být
"živou ozvěnou a skutečnou účastí na Boží lásce k lidskému pokolení a na lásce Krista Pána k Církvi, jeho nevěstě." [10] [179] Když rodina přijímá svou
misionářskou identitu, stává se tím, čím měla vždy být.
198. Toto poslání však není vyhrazeno jen pro některé výjimečné. Ani to neznamená, že rodiny přestanou být samy sebou, nebo se budou usilovat o nějakou nedosažitelnou dokonalost proto, aby mohly svědčit o evangeliu. Křesťanská rodina je povolána k tomu, aby prohloubila, uvažovala a svědčila
o lásce a životě, které jsou základem toho, co znamená být rodinou.
199. Rodina je
společenstvím lásky, založené na vzájemném sebedarování, ve kterém se dva stávají jedním tělem, společenstvím osob - manžela a manželky. Je nerozlučným společenstvím manžela a manželky ustanoveném pro dobro celé rodiny jako opravdové společenství osob. [11] Právě v rodině se člověk učí lásce jako daru, daru nejprve přijatého dítětem od otce a matky a pak vráceného a sdíleného s jinými. Rodina je místem, kde se člověk učí hodnotě společenství, kde se formuje základ pro jednotu ve společnosti. Tímto způsobem nabízejí manželství a rodiny, které usilují milovat v jednotě a věrnosti, živé svědectví ve svých domovech, okolí, farnostech, místních společenstvích a všude tam, kam jdou, kde slouží, pracují či působí.
Domácí církev nachází své naplnění v poslání univerzální Církve
200. Církev byla vždy blízko rodině. Samotný Kristus se narodil, rostl a zrál
"v kruhu svaté rodiny Josefa a Marie". [12] [181] Maria jako panna i matka, jedinečným a nádherným způsobem zahrnuje obě povolání: k panenství (celibátu) i k mateřství. [13] [182] Svatá rodina je svým životem
příkladem pro všechny rodiny a zároveň se za ně přimlouvá. Ježíš během svého veřejného působení často navštěvoval nebo se zdržoval v domech rodin, zvláště v rodině svatého Petra v Kafarnaum. [14] [183] Svatý Pavel ve svém pozdravu také zmiňuje některé učedníky, zvláště manželský pár Priscillu a Aquila a
"církev v jejich domě". [15] [184] Katechismus Katolické církve učí:
"Jádro Církve už od jejích počátků tvořili často ti, co uvěřili 's celým svým domem.' Když se obrátili, toužili po tom, aby i 'celý jejich dům' byl spasen. Tyto rodiny, které se staly věřícími, byly malými ostrovy křesťanského života v nevěřícím světě." [16]
201. To, co se říká o celé Církvi, se analogicky vztahuje i na křesťanskou rodinu jako na
domácí církev. Křesťanská rodina hraje tedy klíčovou roli v Církvi i ve světě. Papež Jan Pavel II. hovořil o
"vlastní a originální úloze" křesťanské rodiny v Církvi:
"Křesťanská rodina je povolána k tomu, aby se činně a vědomě podílela na poslání Církve, a to vlastním a originálním způsobem, že se totiž sama svým bytím a jednáním jako intimní společenství života a lásky staví do služeb Církve a společnosti." [17] [186]
202. Kompendium Katechismu Katolické církve popisuje svátost manželství spolu se svátostí kněžství (svěcením) jako svátosti ve službě společenství a poslání. [18] [187] Manželství a rodina slouží k
budování společenství Církve, přispívají a pomáhají pokročit v jejím poslání hlásat evangelium a milovat jak miloval Kristus. Někdy může existovat tendence myslet jen na to, jak Církev (jednotlivá diecéze, či farnost) slouží manželstvím a rodinám. Opravdu, rodina je živou součástí pastorační péče Církve.
203. Ale stejně důležité - ba snad dokonce ještě naléhavější - je přemýšlet nad tím, jak křesťanská rodina prokazuje lásku a slouží farnosti, diecézi, univerzální Církvi a světu. Služba zaměřená na
pomoc rodinám by jim měla následně pomoci, aby se tyto rodiny staly misionářskými. To je v určitém smyslu změna paradigmatu, které čeká na plný rozkvět v Církvi: uvolnit křesťanským rodinám cestu pro dílo šíření evangelia. Kořenem toho je právě znovuobjevení povolání manželství jako povolání být domácí církví.
204. Domácí církev není abstraktním pojmem. Je to
povolání a poslání, založené na svátosti manželství, kterou takto mnozí skutečně prožívají. Kristus neustále volá: Křesťanské rodiny, Církev vás potřebuje, svět vás potřebuje!
205. Rodino, staň se tím, čím jsi! [19] [188] Vyber si život, abys zůstala naživu, ty i tvé potomstvo, když budeš milovat Hospodina, svého Boha, poslouchat jeho hlas a věrně se k němu vinout. [20] [189] Toto poslání tě někdy označí ve společnosti za odlišnou od jiných. Prožívat svědectví lásky vyžaduje
duchovní angažovanost a disciplínu, ale neboj se. Církev je s tebou. Pan je s tebou. Pan s tebou uzavřel smlouvu. Pan tě volá. On zůstává věrný a tato smlouva přinese ovoce. Láska je tvým posláním, je základem společenství, velkým dobrodružstvím služby, krásy a pravdy.
Otázky k diskuzi:
1. Do jaké míry jsou katecheze o rodině katechezí o celém lidském životě? Jakým způsobem se katolické učení o lidské přirozenosti, sexualitě, manželství a rodině spojuje s ostatními stránkami života?
2. Usnadňují nebo ztěžují hodnoty a tradice ve vaší společnosti váš život jako katolíka? Jste svobodní být plnohodnotnými katolíky nebo existuje - v kultuře, ve které žijete - tlak dělat kompromisy s vírou? Jak se dokážete zapojit do kulturního a společenského života a přitom zůstat věřícími?
3. Vnímá vaše rodina samu sebe jako domácí církev? Jaké hodnoty zviditelňuje vaše rodina stylem svého rodinného života? Jaké kroky můžete podniknout, abyste se stali lepšími misionáři?
4. Jakou podporu potřebuje vaše rodina od Církve? Jak vám může Církev pomoci? A vy, jak můžete pomáhat Církvi a ostatním rodinám?
Vysvětlivky:
[1] FRANTIŠEK, Anděl Páně: Projev o Svaté Rodině jako uprchlících (29. prosince 2013).
[2] Katechismus katolické církve, 1905. Epistula Pseudo-Barnabae, 4, 10: SC 172,100-102.
[3] Dan 6, 11.
[4] Dan 1, 8.
[5] FRANTIŠEK, encyklika Lumen fidei, 52. Viz výše, bod 2 (První katecheze).
[6] DANTE, Božská komedie: Raj, Píseň XXXIII.
[7] Porov. Mt 5, 13.
[8] Jan Pavel II .: Familiaris consortio 17.
[9] Jan Pavel II .: Familiaris consortio 17. Srov Gaudium et spes, 48.
[10] Jan Pavel II .: Familiaris consortio 17.
[11] Srov. JAN PAVEL II .: Familiaris consortio 18-27
[12] Katechismus katolické církve, 1655.
[13] Srov. Katechismus katolické církve, 507.
[14] Srov. Mk 1,29-31, Mt 8,14-15, a Lk 4: 38-39. Srov. Mk 2,1, 3,19-20, 7,17, 9,33. Srov. Mk 5,38, 7,24, 10,10, 14,3; Mt 9,23, 10,11-13, 13,1, 17,25, 26,6; Lk 5,29, 7,3, 8,51, 10,5-7, 11,37, 14,1, 19,5-9; a Jan 4,53, 12,1-2.
[15] Rim 16,5 a 1 Kor 16, 19. Srov. Kol 4, 15 a Flp 4, 22.
[16] Katechismus katolické církve, 1655. Srov Sk 18,8; 16,31; 11,14.
[17] Jan Pavel II .: Familiaris consortio 50.
[18] Srov. Kompendium Katechismu katolické církve, 321. Viz výše bod 91 (Šestá katecheze).
[19] Jan Pavel II .: Familiaris consortio 17.
[20] Porov. Dt 30, 19-20.
Převzato ze
zastolom.sk, 16. září 2015,
článek naleznete
zde.
