Napadlo vás někdy, milí čtenáři, jak byste se asi chovali, kdybyste se narodili a byli vychováni ne jako katolíci, ale třeba jako buddhisté, hinduisté, mohamedáni, ateisté nebo nábožensky lhostejní agnostikové? Samozřejmě byste jednali podle jejich věrouky a etiky, pokud byste nepoznali skutečnou a jedinou pravdu, která existuje pouze v Ježíši Kristu. Ale otázku lze položit i jinak: Cítil bych se v těchto jiných náboženstvích nebo světových názorech svobodněji a radostněji než v Katolické církvi?
Nechci hovořit o rituálních povinnostech, které jsou v každém náboženství. I v ateismu nebo agnosticismu. Stačí jen vzpomenout na nedávnou dobu komunismu – kolik to bylo závazků pro členy KSČ! Pravidelné schůze, manifestace, školení atd. Mýlí se též, kdo se domnívá, že konzumně orientovaný agnostik, který se k žádnému -ismu nehlásí, je od nějakých rituálních závazků osvobozen. I tento agnosticismus je náboženstvím a má své rituály. Jeho stoupenec neříká sám sobě pravdu, když tvrdí, že „nevyznává nic“. Vyznává přinejmenším své vlastní ego. A to je ten nejkrutější a nejnemilosrdnější bůh. Vyžaduje strašlivé rituální oběti - oběti vlastní lidské důstojnosti. Aby vyznavač ega mohl postupovat v kariéře a měl úspěchy (a právě k tomu ho ego tlačí přímo zdrcující silou), musí se ponižovat před mocnými, majetnými a vlivnými jako otrok, jenž, chce-li si získat přízeň pána, je nucen mu poníženě lízat důtky, jimiž ho bije. Tento rituál si také vyžaduje „být in“, tj. chodit oblékán podle jistého úzu, navštěvovat vytypované restaurace, mít nejmodernější značku auta apod. Ve srovnání s tím jsou rituální požadavky Katolické církve minimální: v neděli a zasvěcený svátek jít do kostela na mši, alespoň jednou za rok ke zpovědi, zachovávat předepsané posty, pamatovat na pravidelnou modlitbu (přitom mi Církev vůbec neurčuje, co se mám modlit a kolikrát denně, nechává to na mé osobní volbě, i když některé modlitby, např. sv. růženec, naléhavě doporučuje), mít svatbu v kostele a dát pokřtít děti.
Když s tím srovnáme u muslimů přikázanou modlitbu pětkrát za den směrem k Mekce nebo hinduistické požadavky finančně nákladných obětí zvířat (a donedávna dokonce i lidí), tak katolicismus je něco úplně jiného. Na rozdíl od konzumně orientované dnešní společnosti nehraje též v Církvi žádnou roli, jestli jste „in“ či nikoliv, nemusíte chodit v oděvu podle předepsaného bontónu ani mít vůz té či oné značky atd. To nejdůležitější, co Církev ode mne, od katolíka, chce, je víra. Vnitřně se ztotožnit s tím, co ona učí o Bohu a mém vztahu k Němu i k lidem. Podle toho se mám také chovat. Přijmout věrouku není tak nesnadné – komu neschází schopnost logického uvažování, brzy pozná, že tato doktrína je zcela racionální – na rozdíl od buddhismu, hinduismu nebo islámu, nemluvě už vůbec o moderních bezbožeckých filozofiích, které programově vyřadily logiku ze svého myšlenkového systému a otevřeně se hlásí k iracionálnímu subjektivismu.
Příčina odpadu od katolické víry netkví ve věrouce, ale v etice. Pokud se zdůvodňuje údajnou „nesmyslností“ katolické nauky, je to jen hloupá výmluva. Když ateista poukazuje na „nelogičnost“ učení o Nejsvětější Trojici nebo o přítomnosti Krista v Eucharistii, tak ve skutečném konfliktu s logikou je on, neboť popírá existenci Boha Stvořitele, bez níž nelze rozumně a uspokojivě vysvětlit vznik vesmíru, světa a člověka. Jestliže některé Bohem zjevené pravdy jsou rozumem nepochopitelné, neznamená to, že jsou proti logice, jsou pouze nad omezené lidské uvažování. Řada lidí „ve jménu logiky“ popírá katolickou nauku, ale přitom v totálním rozporu právě s toutéž logikou věří astrologům, kartářkám, věštcům a čarodějům. Velkou pravdu měl mnichovský kardinál Michael Faulhaber, hrdina protinacistického odporu, když napsal: „Je otřesné, jakým nesmyslům jsou lidé ochotni uvěřit, aby nemuseli věřit.“
Sekularizace, která postupuje od osvícenství 18. století až po dnešek, má svoji příčinu v srdci, nikoli v rozumu, jak postřehl mezi dvěma světovými válkami německý spisovatel Reinhold Schneider. A proslulý francouzský biskup 17. století Jacques Bossuet řekl: „Nikdo se nestal nevěřícím, kdo předtím nebyl velkým hříšníkem.“ To samozřejmě neplatí pro většinu dnešních ateistů, kteří byli v tomto přesvědčení vychováni, ale pro strůjce novověkých bezbožeckých –ismů, počínaje Voltairem, Marxem a Leninem a konče Russelem, Sartrem a Marcussem. Právě katolickou morálku, zakotvenou v Desateru a novozákonním přikázání lásky, pociťují lidé jako břemeno. Aby se mohli od něho s klidným svědomím osvobodit, potřebují popřít věrouku, na níž je tato etika závislá. Jenže stali se opravdu svobodnými, když setřásli „jho“ mravních příkazů? Jsou šťastnější a radostnější než věřící, kteří se upřímně snaží podle těchto zásad žít a realizovat je ve svém prostředí? Tady mi nezbývá, než abych se jako katolík především s nimi konfrontoval.
Největším kamenem úrazu je sex. Voltaire, Rousseau, Engels, Lenin, Sartre aj. svorně tvrdili, že katolická morálka svým omezením sexu pouze na manželství upírá člověku svobodu. Nechci se chlubit svojí „mravností“, přičítám to Boží milosti a nikoli mým zásluhám, že v tomto bodě jsem nikdy nezhřešil, zůstal až do svatby panicem a své ženě věrný až do její smrti (ostatně i potom). Nijak to nepociťuji jako újmu své svobody. Naopak, když mluvím s řadou mých známých nekatolíků, kteří si užívají sexu bez omezení a s manželskou věrností si nedělají žádné skrupule, upřímně jich lituji, neboť o svobodě si mohou nechat jenom zdát. Stali se na sexu závislými. Ten je zotročuje a žene ke stále novým dobrodružstvím, po nichž zůstává jenom pachuť duchovní kocoviny podobně jako u alkoholiků pachuť fyzické kocoviny. Proto jim chybí vnitřní klid a vyrovnanost. A já nemohu než děkovat Bohu za to, že jsem katolíkem. Katolická morálka mi tady dává skutečnou svobodu a zároveň radost, že neotročím démonu sexuality, že jsem s Boží pomocí pánem nad tímto pudem. Přál bych tento úžasný pocit svobody a radosti všem, zvláště těm, kteří jsou dosud v zajetí hříchu proti 6. a 9. přikázání, neboť na změnu života díky úžasnému daru svátosti smíření není nikdy pozdě. Podchytit je třeba především mládež.
S pomocí Boží však i u nás už naštěstí funguje Společenství čistých srdcí, tzn. mladých lidí, kteří se zavazují slibem k čistému životu až do svatby. Ve vztahu k sexu platí: Užívej ho, ale v řádu, který stanovil Bůh, tj. pouze v manželství a v otevřenosti vůči početí nového člověka. Toto pravidlo aplikuje katolická morálka vůči všem stvořeným věcem, ale i vůči lidským pudům a letorám: Všechno je ti dovoleno, všeho svobodně užívej, uplatni naprosto nenuceně charakteristické znaky své povahy, ale jen podle řádu, který Bůh dal. Právě toto tě chrání před zotročením jak hmotou, tak svými vášněmi.
Nepřestávám děkovat Pánu za tento geniální dar svobody, který jsem nalezl v katolické etice. Její úžasná vyváženost chrání před extrémy z obou stran: před zotročením vnějším, tj. nadměrnými příkazy a zákazy, a před zotročením vnitřním, tj. závislostí mé osoby na věcech a vlastních zvyklostech.
Islám např. zakazuje svým vyznavačům pít alkohol a jíst vepřové, Katolická církev nikoliv. To ovšem neznamená, že se katolík nesmí rozhodnout pro abstinenci nebo vegetariánství, ale na rozdíl od muslimů půjde vždycky o jeho svobodné a dobrovolné rozhodnutí, na něž má právo, nikdy ho církevní autorita nebude nutit k jednomu nebo druhému.
Hříchem je pouze obžerství a opilství, tj. přejídání se a nadměrné pití alkoholu. Kdo se ho dopouští, ztrácí svou svobodu, stává se závislým. Podobně je tomu i ve vztahu k penězům. Nejrůznější denominace a sekty striktně vyžadují po svých vyznavačích pravidelné placení desátků či jiných poplatků.
Církev nikoliv, ponechává mi naprostou svobodu v dispozici s penězi, přikazuje pouze pamatovat na potřeby kultu a na ty, kteří trpí materiálním nedostatkem. Jak si to ale zařídím, jestli v neděli na mši přispěji při sbírce do košíku desetikorunou či tisícovkou nebo jestli pošlu stovku či milion na konto farnosti, biskupství, řehole nebo nějaké charitativní instituce nebo osobně daruji určitý obnos rodině, která je na tom finančně zle – do toho mi Církev nemluví. Mám naprostou svobodu zvolit si pro splnění tohoto křesťanského poslání jakoukoliv formu a jakoukoliv finanční částku podle vlastních možností a uvážení. Hříchem je pouze sobecky hromadit a užívat peníze jenom pro sebe a nedbat na potřeby církevního společenství a na skutky křesťanského milosrdenství.
Potom se ale stávám na penězích závislý a ztrácím svoji svobodu. Katolická morálka mi také na rozdíl od některých orientálních náboženství nepřikazuje nutit se násilím do pózy stoického klidu. Samozřejmě nezvýšit hlas v prekérních situacích je ctnost, ale ne každý má tento temperament. Proto i zde existuje svoboda.
Když se setkám s nečestností druhých, závažným proviněním nebo dokonce zločinem, vůbec nehřeším, když se pěkně zostra rozohním, jestliže mne k tomu vede moje přirozenost. I Pán Ježíš se dokázal pořádně rozčílit nad farizeji a zákoníky a nazvat je „zmijím pokolením“.
Hříchem je jen, když nad mým hněvem „zapadne slunce“, jak píše sv. Pavel. Jakmile zlost se trvale zahnízdí v srdci a nedopřeje žádný prostor pro odpuštění a milosrdenství, to je potom špatné, tady už začíná hřích nenávisti. Tehdy ztrácím svobodu a stávám se otrokem své přirozenosti a hněvu.
Čím více tuto vyváženost katolické etiky srovnávám s etikou jiných světonázorů, tím více poznávám, že Katolická církev mi nabízí nejvíce svobody. Proč ale – paradoxně – právě ve jménu svobody dnešní člověk Církev odmítá? Proč volí raději orientální kulty nebo – což je na Západě stále častějším jevem – islám? Vysvětlení není nesnadné.
Každá opravdová svoboda nese s sebou potřebu osobního rozhodnutí. Katolík se fakticky celý život v nejrůznějších životních situacích rozhoduje buď pro Krista, nebo proti Němu. Nejen slovy, ale konkrétním jednáním. Vždyť Ježíš sám řekl: „Ne ten, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce“.
Rozhodnout se znamená ovšem přijmout všechny z toho plynoucí důsledky. Katolík má možnost svá špatná rozhodnutí, tj. proti Bohu, dokud žije zde na zemi, zkorigovat sv. zpovědí a pokáním, ale pod zorným úhlem smrti se rozhoduje jednou provždy, neodvolatelně: buď pro život ve společenství s Boží Trojicí, nebo pro život mimo, tj. v pekle.
A jsme u kořene věci.
Člověk 20. a 21. Století neodmítá Církev proto, že by mu dopřála málo svobody, ale proto, že mu jí dává příliš. Svoboda je vždy spojena se zodpovědným rozhodováním. Podle katolické nauky na mém svobodném rozhodnutí záleží i můj definitivní a nezměnitelný úděl po smrti. Právě toto moderní člověk nechce. Vzpomeňme jen na naši zkušenost s úředníky: Kdykoliv mají vyřešit nějakou nestandardní záležitost, která může mít závažné důsledky, přehazují si ji jako „horký brambor“. Bojí se osobního rozhodnutí, za nímž a jeho důsledky by si stáli. S tím souvisí i současná krize manželství. Lidé je uzavírají čím dál méně, neboť mají strach z rozhodnutí na celý život“, nechtějí se k ničemu zavazovat. Proto raději žijí „na hromádce“ jako „přítel a přítelkyně“ (místo dřívějšího „druh a družka“). Když nastanou problémy, tak jdou od sebe pryč, změna je „normál“, k ničemu se přece definitivně neupsali.
Jenže podle katolické morálky Bůh po nich chce, aby se rozhodli. A to nejen v tomto čase, nýbrž i pro věčnost: buď pro Boha, nebo proti Němu. Člověk by se ale nejraději choval tak, jako v jednom vtipu: Dušička přišla do nebe a za chvíli ji to přestalo bavit. Nahlédla ven a slyšela hlučnou zábavu. Bylo to z pekla. I řekla sv. Petrovi, že se už v nebi nudí a chce do pekla. A šla. Zlí duchové ji ihned hodili do kotle, a když se bránila, že viděla z nebe něco jiného, řekli jí: To byla jenom reklama.
Tato anekdota vystihuje mentalitu dnešního člověka, jenž by byl nejraději, aby se nikdy nemusel rozhodnout neodvolatelně a nezměnitelně, navěky. Nejvíc mu vadí, že po smrti už nebude mít absolutně žádnou možnost své rozhodnutí, vykonané ještě za života, změnit. Pro tuto neochotu definitivně se rozhodnout jednou provždy volí raději místo katolické nauky o nebi, očistci a pekle pohanskou víru v reinkarnaci, neboť ta po něm žádné buď-anebo“ s věčnou platností nežádá. Po smrti ho čeká řada převtělení, často i zajímavých, která zaplaší pocit nudy, a nakonec nirvána, tj. rozplynutí se v blíže nedefinovatelné nicotě. Tento úděl čeká dobré i zlé, ti druzí musí jenom projít více avatary (převtěleními).
Ateisté to mají zdánlivě snadné: Po smrti není nic, proč se tedy o něco snažit a rozhodovat se? Panteisté jsou na tom podobně: Po smrti splynou s přírodou, věčným božstvím, světovou duší atd. Budou spolu s ní procházet všemi proměnami, které nabízí evoluce a to bez ohledu na to, jestli byli dobří nebo zlí. Agnostikové „neví“, co bude po smrti, proto se tím vůbec nezabývají, ono to nějak dopadne. Přesto však je mnoho lidí, kteří věří v Boha (nebo alespoň věřit chtějí), ale takového, jenž po nich nechce žádné osobní rozhodnutí s věčnou platností. To poskytuje islám.
Stačí, když se člověk slovně hlásí k víře proroka Mohameda, pětkrát denně se modlí, dodržuje stanovený půst, dává předepsanou almužnu a jede minimálně jedenkrát za život na pouť do Mekky. Nebe s různě odstupňovanou blažeností, která je líčena hrubě materialistickým způsobem, má tak zajištěno (nejlépe jsou na tom bojovníci, kteří padli ve „svaté válce“). Muslim se na rozdíl od katolického křesťana nemusí neustále svobodně a zodpovědně rozhodovat pro dobro, tj. pro Boha, s nezměnitelnými důsledky pro věčnost. Jeho věčný osud je dopředu určen už tím, že plní všechny formální příkazy koránu a dalších posvátných knih. Alláh rozhodl za něho.
Ne, dnešní člověk není v principu neznabohem. Naprostá většina lidí nějakou představu o Bohu má, ale ráda by „laciného“ Boha. Ježíš Kristus, který požaduje milovat Pána víc než kohokoliv a cokoliv jiného, je pro ně příliš náročný. Proto budou raději týrat své tělo cvičením jógy nebo se klanět pětkrát denně směrem k Mekce, než by se definitivně „pod zorným úhlem věčnosti“ rozhodli pro lásku k Bohu Stvořiteli, Vykupiteli a Posvětiteli a k Jeho Církvi.
Ta vyžaduje hlavně svobodný, závazný a nezrušitelný souhlas s katolickou naukou a jednání podle ní. Tuto
svobodu, spojenou s osobní zodpovědností za dané rozhodnutí, nazývají už dvě staletí protikřesťanské ideologie „tmářskou“ či „klerikální“ tyranií. Skutečné zotročení sexem, drogami, penězi, majetkem nebo kariérou naproti tomu nazývají „svobodou“. Tato zvrácená hierarchie hodnot se zafixovala do podvědomí lidí tak hluboko, že i ti, kteří vykazují smysl pro nadpřirozeno, dávají přednost fiktivnímu bohu, jenž nechce po člověku žádný závazek pro věčnost. Odtud pramení i názory současné neomodernistické teologie, že prý je nutno se tomuto trendu přizpůsobit, a proto raději nemluvit o pekle. Tím ovšem padá motiv svobodného rozhodnutí se pro Boha. Není-li peklo, všichni budou spaseni. Modernisté se domnívají, že tím „přitáhnou“ lidi k Církvi. Jenže opak je pravdou a není divu. Proč by lidé šli do katolického kostela, když jinde jim prezentují boha, který žádné osobní rozhodnutí po nich nechce, lépe a s větším důrazem?
Tím více se cítím šťastný v Katolické církvi a jsem vděčný za její autentickou nauku. Vyznavači všech možných nekřesťanských náboženství a -ismů se sice zde na zemi nemusí osobně rozhodovat, jaký úděl na věčnosti si zvolí (nakonec tomu však stejně neuniknou), ale tím nemají snadnější situaci. Právě v mé možnosti volby tkví pravá svoboda. Mé vlastní, bytostné „já“ smrtí nezanikne, nýbrž bude mít své další, věčné trvání. Jaké, to je věc mé svobodné olby: buď s Pánem, nebo bez Něho.
Touha po nesmrtelnosti je vložena hluboko do nitra každého jednotlivce. Ale nesmrtelnost bez zachování vlastního „já“ je nesmyslem. Proto lituji všechny ateisty a panteisty, které podle jejich víry čeká po smrti zánik vlastní existence, nevědomí, nebytí. To si skutečně nepřeji a rád bych opakoval se samotným odpůrcem katolicismu T. G. Masarykem: „Já chci být já i po smrti...“ Netoužím ani po reinkarnaci, po pochybném a neznámém dobrodružství jiného pozemského života, který stejně skončí nirvánou, což je opět ztráta vlastního já, zánik mé existence. Neláká mne ani muslimské nebe, protože nemám zájem o věčnost plnou dobrého jídla a pití, tím spíše pak ne hurisek. Těším se především na setkání s Bytostí, která mne nejvíce milovala, dokonce až tak daleko, že za mne dala svůj život. Těším se, že uvidím tváří v tvář Pannu Marii, anděly a svaté. Těším se také, že se shledám s milovanou manželkou, ba se všemi svými drahými, kteří mne předešli na věčnost. Katolická nauka mi poskytuje tuto radostnou jistotu. Proto jsem a zůstávám katolíkem.
Samozřejmě tím není řečeno, že už to mám zabezpečené. Na Boha mohu spoléhat vždycky, ale nikdy ne na sebe. Jsem hříšný, tak jako každý člověk. Pán mi dává ve svátosti pokání možnost stále znovu a znovu povstat a bojovat, znovu a znovu se svobodně rozhodovat pro Něho. Jestli díky milosti Boží vytrvám, potom nebude pro mne nesnadné v hodince smrti učinit poslední, konečné a neodvolatelné rozhodnutí: Pane, já chci k Tobě, chci do nebe. Mé hříchy si sice ještě vyžádají očistcové utrpení, ale to je pouze dočasné, kdežto nebe věčné. Čeká mne nádherný život v přítomnosti Boží, pod Jeho bezprostřední láskyplnou péčí, ve společenství s Pannou Marií, anděly, svatými a také mými drahými. Život, pro který jsem se rozhodl v naprosté svobodě a s věčnou platností.
To mi žádné jiné náboženství a filozofie nejsou schopny nabídnout. Děkuji proto Pánu za milost, že jsem katolíkem a modlím se, abych takto setrval až do poslední sekundy svého života.
PhDr. Radomír Malý
Zdroj: časopis Immaculata)
Převzato z
http://farnost-vpavlovice.webnode.cz/,
článek z 21.10.2010 naleznete
zde.
