Přinášíme slavnostní homilii vladyky Cyrila Vasiľa (SJ) ze šaštínské poutě.
15. září 2015
...
Před obraz tvých sedmi mateřských bolestí chceme předložit to, co cítíme jako naše bolesti, bolesti, které se dotýkají našich životů. Je to v podstatě seznam sedmi bolestí Slovenska, seznam ztrát, které nám hrozí nebo které jsme již více či méně závažným způsobem utrpěli na naší osobní i společné pouti životem. ...
Videozáznam:
O. biskup Cyril Vasiľ.
Homília. Šaštín 15.9.2015
@@@
Text homílie (v češtině):
Milí přátelé, duchovní i světští představitelé všech hodností a úřadů, drazí poutníci,
setkáváme se opět na šaštínské pouti. Za dob komunismu byly poutě jednou z mála možností projevení žité víry tváří v tvář režimu, který chtěl za každou cenu zatlačit náboženský život do tzv. privátní, tedy neviditelné sféry, bez jakéhokoliv přesahu do reálného či veřejného života. Na poutích jsme se však navzdory zapisujícím a fotícím estébákům cítili jaksi silnější, vědomi si toho, že zde nejsme sami, že nám všem nemohou zacpat ústa a že jsme částí společenství Církve. Tehdejší mocipáni, když už nemohli poutě zlikvidovat, tak si alespoň přáli, aby se na nich náboženská témata nespojovala s ničím, co by bylo příliš společensky aktuální.
I dnes by možná bylo jednodušší mluvit na čistě teologické, bezproblematické mariánské téma a možná by to někdo i vřele doporučoval. Vždyť máme hned sedm bodů či motivů, protože svátek Sedmibolestné nám připomíná Mariino utrpení při těch evangelijních scénách, které tradice Církve spojuje se symbolickým číslem jejich bolestí.
Ale i dnes, ba právě dnes se jaksi přirozeně očekává, že z poutí, možná právě i z této šaštínské, zazní kromě čistě teologické reflexe i ozvěna hlasu Církve, hlasu Božího lidu. Vždyť od staletí zaznívá na těchto místech šepot modliteb generací našich předků, od staletí zde poutník předkládá Bohu své prosby, starosti i touhy. Zde můžeme cítit duchovní tep slovenského národa, můžeme zde zaslechnout hlas Slovenska, hlas jeho lidu.
Možná se někomu bude zdát, že mluvit dnes o lidu či o hlase lidu je jaksi patetické, archaické nebo něco, co se používá pouze v rétorice estrádních MDŽ nebo při předvolební kampani, po které konečně "lid odevzdá svůj hlas", aby pak - ten stejný lid, protože "hlas už odevzdal" - další roky už byl ticho.
V pořádku - řekněme si tedy jednoduše, že na tomto místě je možné slyšet šeptající hlas člověka - poutníka, který zde přednáší své modlitby a prosby jménem svým, ale i jménem té tiché, nejednou zakřiknuté nebo umlčené části obyvatel Slovenska, jménem
- obyčejných, skromných, pokorných lidí,
- té mlčící většiny, která poslouchá své zvolené i nezvolené představené,
- té masy slušných lidí, pro kterou platí zákony a která je i dodržuje,
- té většiny, která žije od výplaty k výplatě (pokud ji vůbec při dnešní nezaměstnanosti ještě má) a jejíž výše v jakékoliv evropské zemi na západ od našich hranic vyvolává soucitný úsměv,
- všechny ty, kteří z toho mála, co za svou práci dostanou, ještě i poctivě platí daně, mají na krku 30letou půjičku,
- těch tzv. jednoduchých lidí, kteří jsou sami sebou a nehrají si na smetánku, ale vytvářejí svou prací hodnoty pro dobro všech,
- všech bezejmenných, štědrých a šlechetných lidí, pro které by bylo urážkou chtít je zařadit mezi tu tzv. novou šlechtu, která si své postavení rychle-vyšlechtila tím, že se "uměla obracet" v nějakém pofidérním "byznysu" nebo uměla obracet kabáty ve správném pořadí podle správných barev.
Můžeme zde naslouchat. A právě proto, dnes v Šaštíně více než kázat bych chtěl nahlas naslouchat, tedy bych se chtěl pokusit být jen hlasem, jakýmsi zesilovačem, amplifikátorem toho duchovního dialogu, který zde probíhá mezi poutníkem, přinášejícím hlas Slovenska a mezi jeho Sedmibolestnou patronkou.
Drahá Panno Maria, přicházíme složit k tvým nohám, pod kříž tvého Syna, naše osobní i společné bolesti, naše obavy i touhy. Před obraz tvých sedmi mateřských bolestí chceme předložit to, co cítíme jako naše bolesti, bolesti, které se dotýkají našich životů. Je to v podstatě seznam sedmi bolestí Slovenska, seznam ztrát, které nám hrozí nebo které jsme již více či méně závažným způsobem utrpěli na naší osobní i společné pouti životem.
První je ztráta nadšení, radosti a životního optimismu.
Cítíme se unavení z každodenní jednotvárnosti života, z rutiny, z nudy, ze strachu o budoucnost, z pocitu bezmoci. Už vlastně ani nevíme, co by mohlo pozvednout tu naši "blbou náladu", která se šíří jako mor a otravuje vzduch, který dennodenně dýcháme. Starší brblají: "Snad to už nějak dožijeme." "Celý život se dřu - a co z toho mám?" - hudrá střední generace. Mladí - pokud nechtějí podlehnout apatii před obrazovkou počítače či televizoru nebo se nespokojí s povrchními a falešnými životabudiči kdysi slavné trojice sex-drogy-rokenrol - tak si nejednou říkají: "Pojďme kamsi pryč z této země, možná jinde to bude jinak a lépe."
Proč? I proto, že zaměstnání a bydlení, tyto dva velké životní otazníky, doléhají jako noční můra či jako balvany zejména na mladé lidi, kteří by si rádi založili rodinu a kteří se při svém startu do života cítí osamoceni, nedostatečně podporováni a nemíní se spokojit s nějakými drobečky líbivých benefitů reklamně rozdělovaných ze společné kasy, když vidí, že chybí účinná a komplexní společenská podpora mladé generace.
Ale více než ekonomika a její problémy, které stále byly a budou, doléhá na všechny ztráta důvěry, nadšení a optimismu. Navenek se bavíme, podle nabídky zábavných televizních pořadů bychom se mohli v podstatě "ubavit k smrti" - a přesto jsme stále smutnější, beznadějnější, apatičtější. Pesimisté říkají, že už nemůže být hůře a optimisté tvrdí, že věru hůře být ještě může a jistě i bude.
- Panno Maria, ty, která jsi v litaniích vzývána jako Příčina naší radosti a Útěcha zarmoucených, pomoz nám najít znovu radost do života.
- Děkujeme Ti za to, že nám ukazuješ na svého Syna jako na nejhlubší důvod naší radosti překonávající všechny každodenní obtíže - vždyť on nám i dnes říká (Lk 12, 23-32): Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co si oblečete. Vždyť život je víc než jídlo a tělo víc než oděv ... nebuďte ustaraní! Vždyť toto všechno shánějí lidé tohoto světa. Váš Otec přece ví, že to potřebujete. Ale hledejte jeho království a toto dostanete navíc. Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.
Druhou naší bolestí je ztráta lidskosti a soucitu - rostoucí bezohlednost.
Moje známá s viditelným vážným postižením, pokroucená na invalidním vozíčku, který tlačili její přátelé, se při vstupu na termální koupaliště neuměla prokázat legitimací ZTP. Paní u okénka jí spokojeně řekla, že pokud nemá průkaz, tak na slevu nemá nárok a bude platit jako ostatní, protože je vlastně úplně zdravá. Raději ani neřeknu, kde to bylo, protože tam za podobným uzdravením začali hned cestovat lidé s neléčitelným postižením z celého světa - vždyť kdo by se nechtěl bleskurychle uzdravit již při vstupní bráně lázní.
Lidskost zdegradovaná kvůli pár euro - zdegradovaná ne u toho, kdo je utratil, ale u toho, kdo je takto vydělal. Je to jen jeden příklad za tisíce jiných, podobně absurdních, vždyť každý z nás by mohl doložit další příběh. Kolik bezohlednosti, bezcitnosti, nelidskosti zažíváme denně na svých cestách, na pracovištích, na úřadech, v nemocnicích, ba i v nejužších rodinných vztazích?!
Co je člověk ochoten udělat za jidášský groš? Existuje hranice ztráty lidskosti? Od chvíle, kdy jsem viděl skrytě nafilmovaný záznam policejního agenta, který, vydávajíce se za překupníka s "bílým masem" naoko přijal nabídku jedné matky, která byla ochotna za 10 000 USD prodat svou 9-letou dceru do zahraničí pro potřeby pornografického průmyslu, s jasnou dohodou, že po roce bude "rozebrána na orgány", tak se bohužel bojím, že za peníze je někdo schopen udělat opravdu všechno!
- Matko, kdo nás zachrání z víru egoismu, z nebezpečí ztráty lidské tváře i důstojnosti, pokud ne ty, Panno hodna chvály? Nedovol nám zapomenout, že jsme lidmi, stvořenými k Božímu obrazu a podobě, že sdílíme důstojnost Božího syna, který na sebe přijal naši lidskou přirozenost, aby ji tak povýšil. Pomoz nám zastavit výprodej lidskosti v nás.
- Děkujeme ti za zářivé příklady těch, kteří by si zasloužili "čestný doktorát" z "lidskosti", za dobrovolníky, za ty, kteří se věnují nechtěným a opuštěným dětem, lidem s postižením, za ty, kdo konají dobro v skrytu, za ty, jejichž dobré skutky zná jen Bůh a kteří před Boží tváří svolávají požehnání i pro naše Slovensko, požehnání, které převyšuje a obírá o míč jakékoliv zlořečení a prokletí, které svolávají na sebe i na celý svět lidé bezcitní a nelidští.
Naší třetí bolestnou ztrátou je ztráta důvěry v autoritu, v občanské i církevní instituce.
Za účinné asistence všech - i těch, kteří by měli být jejími nositeli - se čím dál více vytrácí přirozená autorita, a to v rodinném i občanském životě, ba i v životě Církve.
Ti, kterým byla autorita lidským, nebo i Božím právem svěřena, s ní nejednou lehkomyslně a hříšně hazardují, zapomínaje na to, že právě tehdy, když se s pocitem nadřazenosti, bez lásky a bez odpovědnosti staví před ty, kteří byli svěřeni jejich péči, ve skutečnosti v jejich srdcích bourají i zbytky důvěry a podkopávají základy rodinného, občanského i církevního společenství. A je úplně jedno, jestli by se tak choval otec nebo matka dávající špatný příklad svým dětem, úředník, čekající na úplatek nebo jednající s člověkem jako s číslem, nejčastěji jako s nulou, policista, který nechrání a nepomáhá, ale zneužívá svou pravomoc, kněz, který je povýšenecký, lakomý nebo hrubý, biskup, který by se v první řadě vnímal prizmatem svého úřadu, nebo ministr či poslanec, když se školeně usmívá do kamery, šlapající si po jazyku, zpochybňující fakta odkazujíc nám tak nepřímo, že mu i tak nic nemůžeme udělat.
A co my na to všechno? Mávneme rukou, odplivneme si a v duchu si řekneme: "Všichni jsou stejní, všechno je to jedna banda, já už nevěřím nikomu a ničemu, všichni lžou, všichni kradou, nikomu na mně nezáleží - i já si tedy budu dělat, co chci a vykašlu se na všechny a na všechno." Taková je nejednou naše bezmocná reakce. Výsledek je ten, že pak už opravdu házíme všechny a všechno do jednoho pytle a se špinavou vodou vyléváme z vaničky i dítě.
- Osviť nás, Panno hodná úcty, ty Příbytku hodný cti, nauč nás skutečné úctě a obnov v nás zaslouženou úctu i důvěru vůči těm, kterým byla svěřena autorita, žehnej ty, kteří si ji zaslouží i svým jednáním.
- Děkujeme ti za všechny ty, kteří vykonávají své povolání a poslání spojené s autoritou v duchu pokory a odpovědnosti před Boží tváří i tváří lidí a ty, kteří se v této oblasti provinili povzbuzuj k tomu, aby žili tak, aby si opravdu zasloužili autoritu, která jim byla svěřena.
Už chronická je naše bolest ze ztráty důvěry ve spravedlnost.
Celá desetiletí mluvíme o obnovení právního systému, o potřebě obnovení důvěry v soudy a soudce - a přesto, podle nedávné mezinárodní studie, Slovensko v oblasti vynutitelnosti práva nejenže skončilo ze zemí Evropské unie, samozřejmě, jako úplně poslední, ale ze 144 zemí světa se umístilo na obdivuhodném 140. místě.
Naše spravedlnost je tedy jako blesk - ne že by byla tak rychlá, spíše se mu podobá tím, že udeří jen sem-tam, a kdo má správně namontovaný bleskosvod, tak se jí nemusí velmi bát. V něčem je zase naše spravedlnost pravým opakem blesku. Blesk totiž bije na vysoká místa, ale naše slovenská spravedlnost bije většinou jen na ty nejnižší místa, ale téměř nikdy neudeří svým trestem do těch pachatelů nepravostí, kteří vyčnívají a jsou vysoko, kteří se zde léta beztrestně předvádějí, protože čím je člověk "výše" , tím menší je pravděpodobnost, že by ho zasáhla. Více než 2/3 lidí považují soudy za zkorumpované, ale korupce není jen jejich výsadou.
Už roky hovoříme o boji proti korupci a drobné úplatky, zvláště ty každodenní zejména ve zdravotnictví, kde je ze strachu o zdraví dáváme nejochotněji, se občas převalí a někdy se je i podaří potrestat, přitom ale současně zůstává veřejným tajemstvím, dokonce statisticky podchyceným, že průměrná výše úplatku, kterou si žádají slovenští podnikatelé z ceny zakázky nebo dotace, je okolo 13%. Poměr odhalených a neodhalených úplatků je 1 k 1000 - na každé euro, na které se přišlo, je tu tisíc, které úspěšně prošly přes široká oka sítě slepé spravedlnosti.
- Panno Maria, před 2000 lety nám tvůj Syn v podobenství vyprávěl o soudci, který na lidi nedal a ani Boha se nebál. Ale my máme i čestné a vzorné soudce, vždyť na Slovensku jsme za poslední léta udělili osmi soudcům zvláštní cenu - jak se říká ve zdůvodnění "za nekompromisní, dlouhodobou obhajobu principů, občanskou i profesní odvahu v mimořádně konzervativním a zkostnatělém systému bránícím se proti zásadním reformám, za odvahu a úctu k profesním hodnotám", tedy za činnost, při které "riskovali své kariéry a vystavovali se hrozbě politické šikany".
- Název ceny je příznačný: Bílá vrána. Nuž co! Vrána k vráně sedá a vrána vráně oko nevyklovne - na bílou vránu se ale vrhne celé hejno.
- Panno Maria - vzýváme tě jako Zrcadlo spravedlnosti, dej nám dožít se dob, kdy naše spravedlnost nebude jen pokřiveným zrcadlem naší vlastní ubohosti, ale kdy se u nás každý služebník spravedlnosti bude moci klidně podívat do zrcadla čistého svědomí, kdy se i u nás obraz a role soudce bude spojovat spíše s představou vznešeného orla, vysoce se vznášejícího, ovládajícího ostrým zrakem své území a ne s představou hejna havranů, krákajících kdesi na městském smetišti, nebo vran, vyďobávajících ze svého středu případnou bílou vránu.
Hluboko uvnitř nás zasahuje bolest ze ztráty důvěry v dané slovo, v lásku a rodinu.
Před více než čtvrtstoletím jsme na našich ulicích a náměstích snili krásný sen a zpívajíc
Slíbili jsme si lásku, slíbili říkat pravdu jen, slíbili jsme si vydržet, slíbili jsme si nový den. Dnes se nám chce říci, že po našich ulicích od té doby prošly věky, a bohužel jsme se probudili z onoho krásného snu. Kolik z těchto našich slibů se ukázalo jen prázdným slovem ?!
Nedodržení daného slova ale není něco, co by se týkalo pouze veřejného života nebo našeho chování na veřejnosti. Věrolomnost, lež, podvod se staly tak samozřejmé v každé sféře, že ničí i ty nejdůvěrnější lidské vazby a vztahy. Polovina z těch, kteří si v upřímném nadšení slibovali manželskou lásku navěky, toto své dané slovo vzali zpět. Zpronevěřili se mu v té či oné formě, vnitřní zradou nebo i vnějším rozbitím svazku. Věrnost danému slovu, zodpovědnost, vytrvalost - tyto hodnoty jsou náročné a často byly ohrožovány. Dnes se ale dostávají do krize zvláštním, novým způsobem. Projevuje se to i v tom, koho dnes máme před očima jako své vzory. Celebritami a hvězdami společenské smetánky jsou dnes spíše finanční žraloci než následovníci Matky Terezy, spíše zlatokopka než věrná Hájnikova žena, spíše ulízaný playboy než věrný manžel nebo v tom "lepším případě" si necháme svou citovou sféru formovat kýčovitými telenovelami turecko-latinskoamerického typu.
- Panno Věrná, Tys dala při zvěstování andělu své fiat - staň se - a nikdy jsi své slovo neodvolala ani ses mu nezpronevěřila. Nauč nás věrnosti danému slovu. Nauč nás ctít dané slovo. Královno rodiny, pomáhej našim manželům žárlivě střežit dar věrnosti a vzájemné lásky.
- Děkujeme ti za zářivé příklady lidí, kteří s Boží pomocí zůstali věrni svému slovu, za řeholníky a řeholnice, kteří prožívají věrně své zasvěcení a slaví tento Rok zasvěceného života.
- Děkujeme ti za povzbudivý příklad mladých zamilovaných lidí, věrných snoubenců, například i za ty, kteří si sem v den sv. Valentýna přicházejí předat slib lásky v předmanželské čistotě.
- Děkujeme ti za manžele, kteří i sem přicházejí prosit i děkovat za dar života, kteří ho přijímají s vděčností a pokorou a pro něž je nová kolébka vzácnější a vítanější než dovolená v Chorvatsku či nové auto v garáži.
- Děkujeme ti za ty rodiny, ve kterých se slovo naplňuje svým významem, tedy v nichž stále - prý sice genderově stereotypně, ale v podstatě přirozeně - je otec otcem a matka matkou, synové syny a dcery dcerami a které jsou označovány jako tzv. tradiční, a tedy bez oné příslovečné fantazie, kterou v této oblasti hrdě reprezentuje duhově pestrou řadu antropologicko-matematických kombinací a variant.
- Děkujeme za zářivé příklady manželů, kteří vytrvali ve vzájemné věrnosti po celý život, za všechny ty známé i neznámé lidi na jakémkoliv postu veřejného i privátního sektoru, u nichž "ano" je "ano" a "ne" je "ne".
Další bolest je trochu nová, ale o to akutnější - je to bolest ze ztráty přejícnosti a štědrosti, ze ztráty solidarity.
Při pohledu na stav naší společnosti v posledních měsících s překvapením pozorujeme, jak snadno a rychle dokážeme potlačit ve svých srdcích soucit, štědrost, solidaritu. Stačí se podívat na to, jak příval bezcitného strachu za pár týdnů změnil obecný lidský cit v národě, který se vždy považoval za pohostinný. Samo Chalupka o našem národě říkal:
Zvyk náš není napadat cizí vlasti zbrojem: Slovan na svém seje, i sklízí jen na svém, cizí nežádá.
Ale když na naše dveře zaklepe ruku cizí v upřímné důvěře: kdo je, ten je; ať je on zblízka, ať zdaleka:
Ve dne, v noci na stole dar boží ho čeká.
Inu, Chalupka patřil opravdu k romantickým básníkům. Za pár měsíců jsme svá srdce zatvrdili obavou, která vidí v každém, kdo klepe na naše dveře, v každém uprchlíkovi, bez rozdílu, jen potenciálního teroristu nebo spekulanta, zapomínaje na to, že i od nás jsme periodicky migrovali kvůli chudobě i politickému útlaku a že i dnes desetitisíce našich rodáků si také hledají obživu a lepší život v zahraničí. Slováci žijící v zahraničí oprávněně považují za hrubou nespravedlnost, pokud by je někdo automaticky házel do jednoho koše s kriminálními živly, ačkoli, jak víme, i takovými naše vlast občas obohacuje evropský kulturní prostor.
Žiji už desetiletí v cizině, doma jsem byl odsouzen jako emigrant a venku jsem se také netěšil z toho, jak se mnou někdy jednala cizinecká policie, například když jsem byl po 17 letech bezproblémového pobytu předvolán na identifikační předávání otisků prstů. Také mě jako Slovanovi dost bolelo a bolí, když jsem se setkával s tím, že pro Itala je slovo Slovan někdy používané jako synonymum k označení pracovní skupiny přistěhovalců, bandy Slovanů, většinou z Balkánu, či z jiné části bývalého východního bloku, která se vyznačuje nepřizpůsobivými stylem života se zvýšenou mírou kriminality, drobnými krádežemi nebo otravným pouličním žebráním, které je spojeno s okrádáním turistů.
Samozřejmě, není vhodné zlehčovat ani romanticky zjednodušovat. Pořádek, dodržování zákona a přijatých pravidel, rozumné zvážení ekonomických i kulturních kritérií, skutečné potřeby, vlastních možností a také reálné pravděpodobnosti a nezbytnosti kulturní, společenské i duchovní integrace migrantů - to vše je třeba všestranně zohlednit při hledání odpovědi na komplikovaný problém exploze migrační vlny, která začíná podemýlat základy společného evropského domu i jeho identity.
To je těžkým a odpovědným úkolem politiků, odborníků na bezpečnost, ekonomů, sociálních pracovníků. Jejich prací, jejich povinností je hledat optimální řešení, v první řadě konkrétní snahou při odstraňování hlavních důvodů migrantských explozí jako nejlepšího způsobu předcházení chaotické migrace, dále účinnou a solidární mezinárodní pomocí již v domovských zemích a vytvořením a respektováním spravedlivého mechanismu posuzování žádostí bez toho, aby se celý proces ocitl v rukou převaděčských mafií nebo stal nástrojem politického vydírání. Ano, je oprávněné, ba nezbytné zohlednit toto všechno a ještě mnoho jiných aspektů, které zde není možné ani všechny vyjmenovat a už vůbec ne tak jednoduše vyřešit.
To, co nás ale duchovně trápí a znepokojuje, není ani tak technický mechanismus řešení problému migrantů, ale vnitřní dispozice ducha, kterým k němu přistupujeme. Bolestně si totiž uvědomujeme, že se někdy příliš snadno necháme zcela svádět a ohlupovat úrovní a argumentací nenávistných hospodských či internetových diskusí, či prací různých trollů rozdmýchávajících nenávist a nelidskost i tváří v tvář nejdrásavějším lidským tragédiím. Onen "šíleně vtipný" internetový inzerent z Kysuc, který nabízel 25 € za každého zastřeleného migranta, je jen špičkou ledovce a sám byl překvapen, kolik vážných uchazečů z řad tohoto holubičího národa na jeho nabídku reagovalo se zájmem.
Nedovolme, aby se bezcitnost skrývala za falešné vlastenectví, za falešné pseudokresťanské nálepky či za strach, že už zítra ráno bude vesnický i městský rozhlas hlásit "
Jajže, Bože, strach veliký, padli Turci na Poniky; padli, padli o půlnoci: Jajže, Bože, není pomoci. Lidé boží, utíkejte, zajmout Turkům se nedejte ... "
Chraňme si svou identitu, národní, politickou, kulturní, duchovní, náboženskou ... dělejme tak jasně, odvážné, cílevědomě a hrdě - ale nikdy ne za cenu ztráty kritické identity. Identity lidskosti a solidarity.
- Panno Maria, vzýváme tě jako Pomocnice křesťanů i Útočiště hříšníků, nedovol, abychom na konci našich dnů slyšeli z úst Tvého Syna (Lk 25, 41-46): "Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům! Neboť jsem hladověl, a nedali jste mi jíst; žíznil jsem, a nedali jste mi pít; byl jsem pocestný, a neujali jste mne; byl jsem nahý, a neoblékli jste mě; byl jsem nemocný a ve vězení, a nenavštívili jste mě. "...: "Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste neučinili." A půjdou tito do věčného trápení, ale spravedliví do věčného života."
- Děkujeme ti za všechny ty, kteří jsou osobním příkladem, obětí, pomocí ochotni nezapřít člověka v sobě. Děkujeme ti za papeže Františka, který neúnavně buší do svědomí Evropy i svědomí Církve na všech jejích úrovních, děkujeme ti za jasný postoj našich biskupů, kněží, za tisíce dobrovolníků, ochotných pracovat v terénu, za charitu i všechny ostatní dobrovolnické i profesionální organizace, za ochotné věřící i nevěřící, za stovky, ba tisíce rodin připravených otevřít svůj domov potřebným, za všechny ty, kteří pochopili slova Tvého Syna: Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.
Nemusíme se přitom bát, že ztratíme něco ze svého bohatství. Francouzský spisovatel a básník Paul Claudel řekl, že je něco ještě smutnějšího než ztráta bohatství: ztráta naděje. To je pro nás největší nebezpečí a naše největší bolest.
Ztráta naděje.
Jak obdivuhodně přesně tím básník definoval situaci, která tíží mnoho obyvatel Slovenska. Ztráta naděje na změnu k lepšímu, na změnu osobních tíživých situací, na změnu v lidských vztazích, na změnu nás samých.
Nedostatek naděje vede k rezignaci, k životnímu smutku, k depresi. Jistě, máme celé školy psychologů, kteří nás mohou zkoumat i léčit - ale to nestačí. Jen psychologické poradny tuto krizi nevyřeší. Ví o tom něco například otec Marián, farář v Žakovcích, když, zachraňující ty, kterým již tento náš svět nedával žádnou naději, nad kterými už všichni symbolicky zlomili hůl, vytrvale opakuje: "Každému je třeba dát naději, neboť: kde končí naděje, začíná peklo."
- Panno Maria, dnes nás zde svým osobním příkladem učíš, že každý, kdo je sjednocený s Kristem, je ve své nejhlubší podstatě člověkem naděje. Vždyť naděje je vždy spjata s budoucností, je očekáváním "budoucích dober". Naděje jako "křesťanská" ctnost je spojena s očekáváním věčných dober, které Bůh přislíbil lidem v Ježíši Kristu. Tato naděje jako křesťanská a lidská ctnost je zároveň očekáváním dober, které člověk vytváří, když využívá talenty, kterými ho obdarovala Prozřetelnost. Panno Maria, ty jsi naše Brána do nebe a Hvězda jitřní.
Matko Sedmibolestná, představujíc sedm našich dnešních bolestí, prosíme tě: oživ v našich srdcích křesťanskou naději. Učiň, bychom byli opravdu vždy připraveni obhájit se před každým, kdo nás vybízí zdůvodnit naději, která je v nás (srov. 1 Petr 3,15).
Každý den nám nabízí příležitost a je výzvou k - obnovení radosti ze života, - projevení lidského soucitu, - budování správného vztahu k oprávněné autoritě, - boji za spravedlnost, - dodržování daného slova, - projevu lidské solidarity, - k tomu, abychom se stali znamením naděje v tomto světě.
Tuto příležitost máme každý den a každý osobně - některé chvíle a příležitosti se nám nabízejí i k tomu, abychom svědčili i společně. Nejbližší takovou příležitost budeme mít už v neděli v Bratislavě, při Pochodu za život. Věřím, že tam přijdeme vydat svědectví přesvědčeni, že každý život má v Božích očích nekonečnou cenu. Můj i jeho i její, život uprchlíka udušeného v mrazicím voze, život odsouzence, kterému před kamerou odřezávají hlavu pro jeho víru, nebo jen tak, na zastrašení jiných, život člověka žijícího s postižením, život člověka oslabeného nemocí či stářím. Vydat svědectví o ceně života ve všech těchto a podobných kategoriích je samozřejmé a obecně sdílené, není to kontroverzní.
Na vzpomínkový pochod připomínající vraždu pěti francouzských karikaturistů a dalších obětí atentátu ze dne 7. ledna přišly v Paříži dva miliony lidí, věřících i nevěřících, kteří svou přítomností hlásali: dost, nedovolte, zastavte barbarské zabíjení. Kolik se nás sejde, věřící i nevěřící, na pochodu v Bratislavě, abychom si připomněli těch 7500 nevinných životů, které v loňském roce byly přerušeny, či spíše ukončeny v našich zdravotnických zařízeních rukama lékařů, kteří vykonávají potrat na přání a na základě našich zákonů.
Před časem jako znak civilizovanosti jsme v našich zákonech zrušili možnost udělení trestu smrti i pro nejtěžší zločince, ať by to byli třeba i teroristé z pařížského atentátu. V týchž zákonech jsme ale současně paradoxně potvrdili možnost legálního zabíjení těch, jejichž jedinou vinou je to, že žijí a že je ti, kteří jim dali život, na tomto světě už nechtějí. Pro změnu těchto zákonů není politická vůle a dosud se nenašlo ani 76 spravedlivých reprezentantů tohoto lidu, kteří by tak učinili. Kdy už řekneme: "Dost! Zrušte trest smrti nejen pro vinné, ale i pro nevinné!"?
Zajisté, v těchto dnech se ozývají a teprve budou z různých stran ozývat podrážděné hlasy - "Proč jdete pochodovat za život nenarozených a nestaráte se o narozené?! Neprovokujte furt s těmi potraty! Nechte nás na pokoji! Když jste takoví svatí, vezměte si každý domů jednoho cizince, a když jste tak útlocitní, vezměte si alespoň po třech děckách z děcáku a vyřešíte tím kopu problémů." Ano, i to od nás Kristus očekává - on se obětoval za všechny, on za nás zemřel, za všechny, on nás k tomu může vyzývat, on na to má právo.
Ale jak může někdo, kdo obhajuje potrat, vyhlašujíce ho dokonce za právo, očekávat nebo žádat přijetí nuzných cizinců či cizích dětí, když na Slovensku považujeme i nadále za znak sekulárního pokroku to, že nepřijímáme, ale právě naopak, zákonem dovolujeme zabíjení našich vlastních nenarozených dětí? I na tuto otázku chceme slyšet odpověď v Bratislavě při pochodu za život! Věřím, že ji dají svou přítomností i Bratislavané, věřící i nevěřící, protože věřím, že Bratislavané nejsou o nic horší než Pařížané, ani než Košičané. Už teď se těším na setkání s nimi v neděli.
Dnes, tady v Šaštíně, jsme chtěli nahlas naslouchat hlasu Slovenska. Slovensko má ve znaku tři vrchy a kříž. Jeho vrchy nám připomínají, že máme vystupovat do výšky - morální i duchovní. Kříž je ukazatelem, rozcestníkem, anténou zachycující signál z výsosti.
Slovensko, Slováci a Slovenky, máme ve znaku tři vrchy a kříž - a ne tři opičky a hrabičky jako návod na spokojený život "nevidím, neslyším, nemluvím a hrabeme jen k sobě".
Dnes jsme zde chtěli naslouchat hlasu Slovenska, šeptajícího Sedmibolestné Matce a jejímu umučenému Synu své bolesti, radosti, obavy i naděje. Otevřeme zde i svá srdce, abychom v nich zachytili, pocítili odpověď, kterou Kristus skrze příklad své Matky chce nechat zaznít v našem nitru. A prosme o pomoc, abychom tyto rady a doporučení i příkazy chtěli a uměli plnit.
TKKBS
Převzato z
http://postoy.sk/,
článek z 15. 9. 2015 naleznete
zde.
