Církev má různé institucionální formy, protože musí působit ve světě. To však úplně nevyjadřuje její podstatu. Církev je Kristova nevěsta, je to "ona", ne "to". Slovy svatého Jana XXIII. je Církev naší matkou a učitelkou, naší utěšitelkou a průvodkyní, naší rodinou ve víře. Ačkoli její členové a představitelé hřeší, stále potřebujeme její moudrost, svátosti, podporu a hlásání pravdy, protože Církev je Ježíšovým tělem ve světě - velkou rodinou Božího lidu Nové smlouvy.
Církev je naše Matka; my jsme její synové a dcery
174. Církev je nebeský Jeruzalém,
"Jeruzalém, který je nahoře" (Gal 4, 26) . Církev je "matkou znovuzrození" [1]. Církev jako Kristova
panenská nevěsta rodí své syny a dcery, které se "narodili shora ... narodili z vody a z Ducha" (srov. Jan 3, 3, 5).
175. Co značí
"narodit se shora"? Znamená to, že po křtu nemáme víc pozemskou identitu? Ne, ale znamená to, že z křestních pramenů se rodí jediný
Boží lid Nové smlouvy, který přesahuje všechny přirozené nebo lidské hranice národů, kultur, ras a pohlaví:
"Vždyť my všichni ... jsme v jednom Duchu pokřtěni v jedno tělo" [2]. To znamená, že jako synové a dcery Církve máme novou totožnost, která neničí, ale přesahuje všechny možnosti, kterými lidské bytosti přirozeně utvářejí svou identitu.
176. Jako členové Církve jsme údy
"jednoho těla", které není charakterizované lidskými vlastnostmi, jako jsou věk, národnost nebo vzdělání. Ani žádnými lidskými vymoženostmi, jako účinnost, organizovanost či morální ctnosti. Pokud by Církev byla definována na základě těchto lidských kvalit, nemohli bychom se "narodit shora", ale pouze "zdola", ze sebe samých a z našich omezených schopností. Proto je jedno, nakolik jsme vzdělaní nebo ctnostní, vždy je to zanedbatelné ve srovnání s dokonalostí lásky Krista a jeho nevěsty, nebeského Jeruzaléma, naší matky - Církve. Když se stáváme jejím synem nebo dcerou, přijímáme jako dar novou identitu v Kristu, kterou si nemůžeme dát sami.
Jak a proč je Církev svatá
177. Když říkáme, že Církev je
"neposkvrněná", neznamená to, že ignorujeme fakt, že všichni její členové jsou hříšní. Církev je totiž
"svatá a zároveň stále potřebuje očišťování" [3]. Její svatost je svatostí Krista, jejího Ženicha. Je to láska Krista, Ženicha, která v první řadě utváří Církev:
"Církev se zrodila zejména z Kristova úplného sebedarování za naši spásu, které anticipoval v ustanovení Eucharistie a uskutečnil na kříži ... Jako byla Eva utvořena z boku spícího Adama, tak se Církev zrodila z probodeného srdce Ježíše Krista zesnulého na kříži "[4].
178. Můžeme říci, že "podstatou" Církve není žádná ctnost, svatost nebo vymoženost, kterou můžeme dosáhnout, ale sebedarující se Kristova láska. Když se zrodil z Církve jako ze své Matky, zrodili jsme se z této Kristovy lásky. Tato láska dává Církvi její
identitu, ne takovou, jako je identita národa nebo skupiny či klubu, které jsou jedněmi z lidských výtvorů, ale identitu "nevěsty", "manželky", která je "jedním tělem" s Kristem a tak spolu tvoří jedno Tělo.
179. Tato láska, v níž jsme se zrodili v Kristu, je láskou, kterou si nemůžeme dát sami. Když ji přijmeme,
očišťuje nás, a proto je Církev v osobě každého jejího syna a dcery vždy formovatelná v Kristově lásce, dokud Kristus nedosáhne v každém z nás plnou podobu. To je smysl obrazu putující Církve, Církve "na cestě" k její konečné dokonalosti, dokonalosti v lásce a prostřednictvím pravé lásky, která ji především charakterizuje.
180. Do té doby však bude Církev poznávat, že
"ustavičně kráčí cestou pokání a obnovy" [5] a nemůže tvrdit, ani netvrdí, že je dokonalá v jiném ohledu než pouze z hlediska svého věna, tedy
Kristovy krve, jeho lásky.
Když katolíci hřeší, nevymaže to svatost Církve
181. Církev má svůj základ v Kristu, to značí, že hřích v Církvi, i hřích jejíchh posvěcených služebníků, nemůže smazat identitu Církve nebo její svatost, protože identita Církve nepochází z nikoho z nás.
Pochází z Krista. Ve Starém zákoně se Boží lid Izrael vymezoval na základě jeho smlouvy s Bohem, a žádný hřích z jeho strany nemohl zrušit toto "vyvolení" nebo identitu Božího lidu, kterou získal díky této smlouvě. Kamkoliv šli, Bůh je neopustil. Kdokoliv se s nimi setkal, vždy se setkal s Božím lidem, bez ohledu na to, jak hříšní byli někteří jeho členové.
182. Boží věrnost smlouvě trvá i pro Církev. Zázrak Církve spočívá v tom, že Kristova láska, která ji charakterizuje,
nemůže být vymazána žádným hříchem, žádného z jejich členů. Ona je viditelným společenstvím ve světě, ale takovým, jehož podstatou není nic "ze" světa. To je na ní to krásné. My jsme nemuseli čekat na vytvoření společenství dvanácti dokonalých lidí, abychom mohli prohlásit, že máme Církev, ve kterou se vyplatí věřit. Naši víru totiž nezakládáme na lidských ctnostech, ale věříme, že v Ježíši Kristu, který za nás zemřel, a díky jeho krvi jsme se stali
"vyvoleným lidem, královstvím kněžstvem, svatým národem, lidem určeným na vlastnictví", abychom "hlásali mocné skutky toho, který nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla"(srov. 1 Petr 2, 9).
Učící autorita Církve a odpovědnost
183. Církev jako naše matka, která nám dala novou totožnost v lásce a svatosti, ve které byla sama utvořena, má také odpovědnost za to, aby nás
učila a formovala stále dokonaleji v této nové identitě, kterou jsme dostali ne ze světa, ale "shora". Neexistuje světská autorita, která by ji mohla zbavit tohoto úkolu, protože identita, kterou Církev přijala a dále předává, nepochází ze světských vymožeností, jak jsme viděli, ale přesahuje je, všechny je zdokonaluje. Spíše platí, že
"pastoračním posláním učitelského úřadu je ... bdít nad tím, aby Boží lid setrvával v pravdě, která osvobozuje" [6].
184. Učící autorita Církve slouží celému Božímu lidu, aby byla zachována pravda evangelia, společně s celým explicitně i implicitně v evangeliu zjeveným
morálním učením, které živí lidskou svobodu. Toto učení zahrnuje takové pravdy, jako je důstojnost lidské osoby, dobro stvoření, vznešenost manželství a jeho vnitřní zaměření na život dárujíce společenství v lásce. Ani hříchy spáchané proti ohlašované důstojnosti nemohou tyto pravdy zrušit. Takové hříchy jsou spíše výzvou pro Církev, aby tyto pravdy ještě věrněji ohlašovala, i když ona sama se snaží o obnovu v těchto pravdách a v lásce, ze které pochází.
Jak manželské páry a rodiny svědčí o Církvi
185. Křesťanští manželé hrají klíčovou roli v hlásání těchto pravd, a to způsobem, který svět považuje za nejpřesvědčivější - tedy prostřednictvím svých životů, neustále proměňovaných láskou, která je udělena manželům ve svátosti manželství a která jejich společenství charakterizuje jako společenství manžela a manželky. Papež František strhujíce popsal
svědectví pravdy, které mohou vydat křesťanští manželé, posílení milostí svátosti manželství:
"Křesťanští manželé nejsou naivní; znají problémy života a pokušení. Nicméně nebojí se být před Bohem a před společností zodpovědní. Neutíkají, neskrývají se, nevyhýbají se poslání budovat rodinu a přivádět na svět děti. Nicméně dnes, Otče, je to těžké ... Ovšem, je to těžké! Proto potřebujeme milost, milost, která pochází ze svátosti! Svátosti nejsou v životě jen dekorací - jak nádherný sňatek, jak nádherný obřad, jak nádherná hostina ... To však není svátost manželství. To je jen dekorace! Milost se nedává k tomu, aby život ozdobovala, ale aby nás udělala v životě silnými, dala nám odvahu jít vpřed! Křesťané se neizolují, ale vždy jsou zajedno a slaví svátost manželství, protože vědí, že ji potřebují! "[7]
186. Papežové Jan Pavel II. a Benedikt XVI. měli příležitost citovat jeden úryvek z apoštolské exhortace Pavla VI.
Evangelii nuntiandi: "Dnešní člověk poslouchá raději svědky než učitele, a ty poslouchá pouze pokud jsou zároveň svědky" [8]. Papež František vyzývá křesťanské manžele, aby byli takovými učiteli, které dnešní lidé poslouchají, učitele, kteří
učí svým svědectvím, a tím potvrzují pravdu a navenek vyzařují její přesvědčivost:
ve své otevřenosti vůči novému životu, ve vroucnosti vzájemné lásky i ve své ochotě přijímat druhé. Jsou jako oázy lásky a milosrdenství v kultuře, která je často poznamenána cynismem, tvrdostí srdce a ztrátou odvahy.
187. Svědectví křesťanských manželů může vnést světlo do světa, který si cení výkonnost více než člověka a "mít" více než "být" - a proto zapomněl, jakou hodnotu má "osoba" a vůbec "bytí". Ať jsou tito manželé v Kristu věrnými svědky jeho lásky, a ať se tak stanou
učiteli pravdy, která je vždy a všude vnitřně přesvědčivá.
188. Církev je institucí, ale vždy je i více než jen institucí. Je matkou, snachou, tělem, rodinou a společenstvím smlouvy. Všichni pokřtění jsou jejími syny a dcerami, přičemž křesťanům dává jejich nejzákladnější a nejpravější identitu. Tak, jako naše vlastní hříšnost v nás nikdy nezničí to, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, a že jsme členy Boží rodiny, ani když katolíci hřeší, nezničí to svatost Církve. Podstata Církve totiž spočívá na Ježíši, na základě, který ji činí spolehlivou, ale který je zároveň hlubší a jistější než jakákoliv lidská vymoženost, a proto přemáhá jakékoliv lidské selhání. Navzdory mnohým selháním se Církev nemůže vyhnout své odpovědnosti hlásat evangelium, a proto i my neseme dále její poslání lásky.
Otázky k diskuzi:
a) Jak nás Boží smlouva chrání, i když hřešíme?
b) Každý hřeší, i představitelé Církve. Proč říkáme, že Církev je i přesto svatá?
c) Co od nás chce Ježíš, když Církev selhává v zachovávání jeho přikázání?
d) Proč Ježíš miluje Církev? Co ho na Církvi těší? Co ho rmoutí?
Vysvětlivky:
[1] KKC 169
[2] KKC 1267, porov. 1 Kor 12, 13.
LG 8, KKC 827.
KKC 766.
LG 8, KKC 827.
KKC 890.
Papež FRANTIŠEK, promluva k účastníkům poutě rodin během Roku víry, Vatikán (říjen 26, 2013).
[8] Pavel VI .: Evangelii nuntiandi, 41.
Převzato ze zastolom.sk, 9. září 2015,
článek naleznete
zde.
