Na své první rande jsem šla v šestnácti. Bylo to jen pár dní před mými sedmnáctými narozeninami. Byla jsem nadšená. Ten kluk hrál fotbal a byl populární. Najedli jsme se a podívali na si film. Do konce mé večerky jsem pořád měla trochu času, a tak jsme se chvíli vozili po naší vesnici. Šli jsme na nějaký majetek jeho rodiny, procházeli jsme se tam a prohlíželi si koně. Moje první rande, které vypadalo jako krásný sen, se brzy proměnilo v noční můru - tehdy, když mě znásilnil ve stodole.
Zpočátku jsem to nechtěla nikomu říct. Totiž, začal mi vyhrožovat a říkal, že bych toho litovala, pokud bych to někomu řekla. Říkal, že by mi zničil život a že by mi stejně nikdo nevěřil. O několik týdnů později jsem to řekla kamarádce. Po rozhovoru s několika lidmi jsem zjistila, že on už rozšířil svou verzi toho, co se v tu noc stalo. Nikdo mi nevěřil. Lidé, kterým jsem důvěřovala, které jsem milovala a kteří mě měli podpořit, to neudělali. A tak jsem celou tu věc začala prostě popírat a snažila jsem se to vytěsnit z paměti.
Velmi jsem nepřemýšlela nad možností, že bych byla těhotná, protože jsem měla na to celé kvůli znásilnění zkreslený pohled. A pak - pravděpodobnost, že bych otěhotněla, nebyla velká. Nebyla ... no jen dokud jsem nezačala mít příznaky, díky kterým jsem si začala uvědomovat, že bych mohla být těhotná. Šla jsem do jiného města koupit těhotenský test a udělala jsem si ho na toaletě čerpací stanice, aby se to nikdo v mém rodném městě nedozvěděl. Předtím, než jsem si udělala test, už jsem trochu přemýšlela nad tím, co budu dělat, pokud vyjde pozitivně, a tak jsem měla s sebou název těhotenského centra i s jejich telefonním číslem, protože jsem si myslela, že jde o potratovou kliniku. Když jsem tam tak byla - sama, na čerpací stanici - měla jsem v sobě velký strach a hněv. Byla jsem naštvaná na Boha a ptala jsem se: "
Jak si mohl dovolit, abych byla znásilněna?" Byla jsem naštvaná i sama na sebe za to, že jsem se dostala do této situace.
Z telefonní budky jsem zavolala do těhotenského centra a oni mi řekli, že bych mohla přijít i hned. To pro mě znamenalo asi hodinovou cestu autem. V té chvíli jsem nikomu nevěřila a rozhodla se, že to nepovím žádnému z přátel a ani nikomu z rodiny. Měla jsem pocit, že by to jen potvrdilo to, co už o mně lidé říkali: že jsem "
si vymyslela znásilnění". Šla jsem do těhotenského krizového centra, protože jsem si myslela, že je to potratová klinika - s nadějí, že ještě v ten den se dostanu na potrat.
Byli ke mně velmi milí a řekli mi všechno, co jsem už o životě ve svém nitru věděla. Vůbec jsem neměla pocit, že by mě posuzovali. Ultrazvuk dělali jen v určité dny v týdnu a abych si ho dala udělat, musela bych se o dva dny později vrátit. S pláčem jsem jim řekla, že se bojím a s těhotenstvím nedokážu čelit lidem a že i tak, když odtud odejdu, půjdu na potratovou kliniku. Lidé z poradenství mi řekli, že i když absolvuji potrat, budu tam vítaná a mám tam přijít a popovídat si s nimi. Až do dnešního dne - tedy po sedmnácti letech - jeden z těchto poradců stále patří mezi mé přátele.
V duchu jsem se bála výsmechu. Bála jsem se, že budu muset řešit fámy, které již můj násilník rozšířil a s pocitem, že moje pověst už byla tak dost očerněná, jsem ještě v ten den šla na potratovou kliniku. Tato klinika byla opakem těhotenského centra, které bylo vroucí a příjemné, i když i tam jsem měla takový ten "nemocniční" pocit. Potratová klinika však byla chladná a sterilní. V čekárně byli i jiní, ale tito lidé se na sebe navzájem nedívali, ani si druhých nevšímali. Nebylo tam dostatek soukromí na to, abych si s recepční vyprávěla o důvodech, proč jsem tam. Řekla, že by se se mnou setkala, ale musela bych si domluvit schůzku a na [potratovou] proceduru přijít až další den. Řekla jsem jí, že druhý den nemohu vynechat školu, a tak mi řekla, že mě vezmou hned.
Nečekalo se tam a nekladli mi žádné otázky. Jediné, o co se starali bylo, zda mám peníze na zaplacení. Bylo jim také jedno, že jsem tam sama. Byl to absolutně nejhorší zážitek mého života - ještě horší než samotné znásilnění. Pořád jsem si říkala, že to bude v pořádku, že jsem byla znásilněna, takže na to mám právo a že se z toho dostanu. Nevěřila jsem ničemu z toho, co jsem si namlouvala, a tak jsem si to znovu a znovu opakovala. Řekla jsem Bohu, že je to všechno jeho vina a v tom momentě jsem byla úplně naštvaná. Věděla jsem však, že v mém nitru je dítě. Věděla jsem, že život začíná početím, ale moje sedmnáctiletá mysl si to prostě nedokázala propojit.
Na potratové klinice odhadli, že jsem mezi čtrnáctým až šestnáctým týdnem těhotenství, a tak během procedury použili ultrazvuk. Obrazovka byla pootočená, takže jsem nic neviděla. Nevím, zda mělo nějakou poruchu to zařízení nebo udělala chybu sestra, ale zaslechla jsem tlukot srdce mého děťátka a když se to stalo, konečně se mi to v hlavě spojilo. Řekla jsem doktorovi, že chci, aby přestal, ale on řekl, že na to je už příliš pozdě. Byla jsem mimo, protože mi na uvolnění podali Valium. Sestry mi pomohly se umýt a obléknout. Spěchaly na mě, protože bylo potřeba místo. Nebyla jsem připravená hned se hýbat nebo někam jít, ale oni se vůbec nestarali o to, jestli mě něco bolí nebo jestli jsem naštvaná. Nenabídli se, že mě odvedou ven k autu, ba dokonce se mě ani jen nezeptali, jestli mě má kdo odvézt.
Než jsem dokázala pomyslet na cestu domů, dvě hodiny jsem seděla v bolestech v autě a plakala. V ten den jsem vlastně vůbec neměla řídit. Podle společnosti bylo o tento problém postaráno, mně se mělo ulevit a měla jsem být schopna pokračovat ve svém životě. Úleva mi však - z toho, co jsem cítila - byla snad nejvzdálenější. Vzpomínám si, jak jsem sama se sebou vedla dialog, který připomínal ty rozhovory typu "dobrý versus zlý". Nejprve jsem si říkala: "
Udělala jsi, co si musela. Opravdu si měla nějakou jinou možnost? Většina lidí by to, cos právě udělala, pochopila." Ale pak jsem si říkala: "
Ty víš, že to bylo dítě. Jak Jsi to mohla udělat? Jsi hrozný člověk." Měla jsem pocit, že ani nejsem pravou křesťankou.
Celé roky jsem dělala cokoliv, jen abych tu bolest otupila. Sotva si pamatuji na vysokou školu, protože jsem celou dobu pila. Bojovala jsem také s poruchou příjmu potravy a upřímně řečeno - nevím, jak jsem to přežila. Bylo to jedině z Boží milosti. Celý ten čas jsem chodila do kostela, ale měla jsem pocit, že jistá část mého já je prostě mrtvá. Stále jsem se vážně ptala: "
Jak by mě mohl Bůh milovat? Jak by mi mohl někdy odpustit, že jsem zabila své dítě?"
Díky velkému množství setkání na poradenství jsem přestala pít a zmenšily se moje poruchy příjmu potravy. Během jisté doby jsme se zaměřili na znásilnění a procházeli jsme jím, což bylo sice užitečné, ale jen zřídka jsme se byť jen dotkli potratu. Můj terapeut mi dokonce řekl: "
Udělala jsi to, co jsi v takové situaci musela udělat, vždyť tě znásilnili."
Prostřednictvím církve jsem potkala křesťanského muže a až do svatební noci jsme se zdrželi sexu. Měla jsem pocit, jako bych měla ve svém životě už dost odpadků a chtěla jsem dělat věci správně a ctít Boha. Ale jak čas ubíhal, pořád jsem trpěla depresemi a bojovala jsem s poruchou příjmu potravy.
Vždycky jsem měla pocit, že právě proto, co jsem zažila při příjezdu do těhotenského informačního centra, jsem později v průběhu svého života věděla, že se chci do takovéto služby zapojit i já. Právě jsme v našem kostele slavili neděli zasvěcenou posvátnosti lidského života a já jsem svému pastorovi řekla, že nejbližší takové centrum je asi hodinu odsud a že zde, v naší oblasti, tato centra velmi potřebujeme. Vnímal, že tuto vizi mám od Boha a povzbudil mě k tomu, abych rozjela místní centrum. Tak jsem dala dohromady pár lidí a začali jsme plánovat otevření těhotenského informačního centra. Během tohoto procesu jsem během návštěvy jiných center a školení vůbec poprvé slyšela o popotratové službě a o tom, jaké služby nabízí. Vrhla jsem se na čtení o popotratovém (postabortívním) syndromu a uvědomila jsem si, že tohle byl můj hlavní problém, a že právě to byl důvod, proč jsem tolik trpěla. Všechno to do sebe zapadalo.
A tak jsem před pár lety prošla popotratovým biblickým kurzem a konečně jsem pochopila a přijala Boží odpuštění a milost. Konečně jsem překonala poruchu příjmu potravy. Sem-tam občas ještě upadnu do deprese, ale dá se to zvládnout a už mi neomezuje život. Právě jsem prostřednictvím našeho místního těhotenského centra začala popotratovou službu a sama přitom tyto ženy vedu procesem uzdravení.
Jsem zde, abych vám řekla, že
potrat nikdy není odpovědí. Způsobí jen to, že už i tak bolestivá a těžká situace, bude ještě víc zraňující. Během mého potratu jsem byla vyděšená. Pořád jsem si kladla otázky o tom, co se bude dít a zdálo se, že mi nikdo nechce dát odpověď. Při zpětném pohledu si myslím, že chtěli, abych spěchala proto, abych nemohla změnit svůj názor. Ještě mnoho let poté - vždy, když jsem slyšela něco, co jen vzdáleně znělo jako tlukot srdce - jsem mívala návaly hrozné úzkosti, ba i panické záchvaty. Dlouho jsem nevěděla, na co vlastně takto reaguji a až o mnoho let později, když jsme s mým manželem čekali naše první dítě, jsem si úzkost propojila s jistými zvuky.
Žila jsem ve svém vlastním, soukromém pekle, dokud jsem neprošla popotratovým kurzem studia Bible a nenašla uzdravení. Bolest, kterou jsem během těch let cítila, byla tak velká, že jsem občas doslova měla pocit, že mě zabije. Byla jsem velmi depresivní. Byly doby, kdy jsem se řezala, protože jsem si myslela, že to uvolní trochu bolesti, kterou jsem cítila uvnitř.
Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, že ukončím svůj života a párkrát jsem se dostala až téměř k sebevražedným pokusům. Vážně jsem si myslela, že moje porucha příjmu potravy mě nakonec zabije a že ve skutečnosti je právě toto cílem toho, že se takto chovám. Měla jsem pocit, jako bych si zasloužila trpět a že - za to, co jsem udělala - si nezasloužím žít život, který by se byť jen vzdáleně podobal na šťastný.
Chci, aby lidé slyšeli můj příběh. Tak jak je těžké ho vyprávět, právě tak je to i potřebné. Během toho nočního rande se mi stalo něco hrozného. Pak mě zradili moji nejbližší. Všechno to bylo velmi bolestivé, ale vůbec se to nedá srovnat s bolestí, vinou, hanbou, výčitkami, nenávistí vůči sobě samé, kterou jsem si nahromadila a kterou na mě satan navršil během let následujících po potratu. V té době jsem si myslela, že to, co jsem udělala, omlouvá to, že jsem si tuto situaci nezvolila sama: otěhotněla jsem, protože mě znásilnili. Věděla jsem, že je ve mně život, ale myslela jsem si, že na tom nezáleží - kvůli tomu, jak se tam tento život dostal. Nikdy jsem se více nemýlila.
Potrat dítěte, které bylo počato během znásilnění, neovlivní ženu jinak, než potrat dítěte počatého za jiných okolností. V průběhu let jsem během práce v místním těhotenském centru mluvila s mnoha ženami, které byly na potratu a naučila jsem se jedno: všechny prožívají stejnou bolest. Absolutně nijak se neliší. Konečný výsledek je vždy stejný.
Modlím se, aby díky tomu, že vyslovím svůj příběh, promluvilo více obětí znásilnění a vyprávělo své příběhy. Aby se tak znásilnění přestalo omlouvat jako důvod k legálnímu potratu. Miluji své dítě a želím nad ním stejně, jako bych želela nad kterýmkoliv mým jiným dítětem. Každý den přemýšlím nad tím, kolik by mělo let a jaké by bylo. Nevím, jestli bych ho vychovávala nebo ho dala k adopci, ale je hrozně nespravedlivé, že nikdy nedostalo šanci žít. I když byl jeho život potratem zkrácen, [potrat] nezabránil tomu, aby jeho život měl smysl a účel, a aby skrze mne vyprávělo náš příběh. Jsem si tedy jistá, že jeho život nebyl marný a že se na něj bude pamatovat.
Zdroj:
www.lifesitenews.com, 14. 8. 2015
Převzato z
http://www.lifenews.sk/,
článek naleznete
zde.
