Mnozí lidé, zvláště dnes, čelí v důsledku chudoby, hendikepu, nemoci či závislosti, nezaměstnanosti a osamělosti v pokročilém věku různým bolestným situacím. Avšak rozvod a vztahy mezi osobami stejného pohlaví zasahují život rodiny zvlášť intimně. Křesťanské rodiny a společenství rodin by měly být zdrojem milosrdenství, bezpečí, přátelství a podpory pro ty, kteří s takovými problémy bojují.
Poslouchat Ježíšova tvrdá slova
147. Když Simeon přivítal Svatou rodinu v chrámu, řekl, že dítě Ježíš je ustanoveno "
na znamení, kterému se bude odporovat" (Lk 2, 34). Evangelia potvrzují pravdu těchto slov tím, jak na Ježíšovo působení reagovali jeho současníci.
Ježíš pohoršoval dokonce mnoho svých následovníků. [1] Jedním z důvodů bylo, že jeho slova považovali za tvrdou řeč.
148. Některá z Ježíšových nejtvrdších vyjádření se týkají manželství, sexuální touhy a rodiny. Ježíšovo učení
o nerozlučitelnosti manželství šokovalo nejen farizeje, ale i jeho vlastní učedníky:
"Když je to takhle [...] pak je lepší neženit se" (Mt 19, 10), reptali učedníci. V řeči na hoře Ježíš nejen prohloubil učení Dekalogu, ale jako nový Mojžíš, vyzýval své následovníky k radikálnímu obrácení srdce: "<,i>Slyšeli jste, že bylo řečeno:,Nezcizoložíš!' Ale já vám říkám: Každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci "(Mt 5, 27-28).
149. Pánovi učedníci vytvořili
novou mesiášskou rodinu, která přesáhla a převýšila tradiční rodinné vztahy. [2] Pro Kristovy následovníky je proto křestní voda mocnější než krev. Hospodinova smlouva umožňuje chápat naše těla i naše vztahy v novém kontextu.
150.
Církev pokračuje v Ježíšově poslání ve světě.
"Kdo vás slyší, mne slyší" (Lk 10, 16), řekl Ježíš učedníkům, které rozesílal svým jménem. Biskupové ve společenství se Svatým Otcem následují apoštoly v jejich službě. [3] Proto by nemělo nikoho překvapovat, že církevní učení je také vnímáno jako
"tvrdá řeč", vymykající se dnešní kultuře, zvláště pokud jde o manželství, sexuální projevy a rodinu.
Církev je jako polní nemocnice
151. Pokud chceme pochopit
církevní službu vyučování správně, musíme vzítt v úvahu i její pastorační povahu. Papež František jednou výstižně připodobnil Církev k "polní nemocnici po boji". Řekl:
"Nemá smysl ptát se vážně zraněného člověka, jestli má vysoký cholesterol a jak vysokou má hladinu cukru v krvi! Je třeba nejdříve vyléčit jeho zranění. Pak můžeme mluvit o všem ostatním. Vyléčte rány, vyléčte rány [...] A třeba začít od základů."[4]
152. Sexualita je na takové zranění mimořádně citlivá. Muži, ženy a děti mohou být
zraněny promiskuitním sexuálním chováním (jejich vlastním i chováním druhých), pornografií a jinými formami manipulace s člověkem, znásilněním, prostitucí, obchodem s lidmi, rozvodem a strachem ze závazku podporovaným rozšiřující se protimanželskou kulturou. [5] Protože rodina velmi hluboce formuje své členy - biologicky, sociálně a vztahově utvářející "genealogii osoby" - narušené vztahy v rámci rodiny zanechávají krutá bolestná zranění. [6]
153. Papež František nám pomáhá hledět na "tvrdé řeči" Církve jako na slova pro naše
uzdravení.Ale my musíme zachovat jistou posloupnost a léčit rány podle jejich závažnosti.
154. Evangelium je plné příběhů o tom, jak Ježíš uzdravoval. Kristus je často zobrazován jako lékař v díle sv. Augustina. Ve velikonoční homilii píše:
"Pán [jako] zkušený lékař věděl lépe, co se děje v nemocném člověku, než nemocný člověk sám. Lékaři mohou udělat pro nemocné tělo to, co Pán může udělat pro nemocnou duši " [7]. Vycházejíce z podobenství o milosrdném Samaritánovi, Augustin hledí na Církev jako na hostinec, kde se uzdravuje zraněný pocestný:
"Dovol nám, zraněným, utíkat se k lékaři, dovol nám být přivedeni do tohoto hostince, abychom byli uzdraveni [...] proto, bratři ,i v tomto čase je Církev, v níž se léčí zranění, hostincem pro pocestné."[8]
155. První prioritou Církve je přivádět lidi na setkání s božským Lékařem. Každé setkání s Kristem přináší padlému lidstvu uzdravení, a Duch Svatý může být vždy pozván do našeho srdce, aby mu umožnil pokání a obrácení. Takto to shrnuje papež František:
"Zvu každého křesťana, ať už se nachází na jakémkoliv místě a v jakékoliv situaci, na nové osobní setkání s Ježíšem Kristem nebo alespoň ochotně nechat se pozvat; na každodenní, neustálé hledání Krista. Není důvod k tomu, aby si někdo myslel, že takové setkání není pro něj, protože, nikdo není vyloučen z radosti, kterou daruje Pán". [9]
156. Když papež František zdůraznil osobní setkání s Ježíšem, potvrdil tím učení svých předchůdců. Papež Benedikt XVI. řekl:
"Na začátku toho, že je někdo křesťanem, nestojí etické rozhodnutí nebo velkolepá myšlenka, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která dává životu nový horizont a tím i rozhodující zaměření" [10]. A papež Jan Pavel II. zdůrazňuje:
"Aby lidé mohli dosáhnout toto 'setkání' s Kristem, Bůh ustanovil svou Církev. Ona totiž touží dosáhnout jediné - aby každý člověk našel Krista, aby tentýž Kristus doprovázel na cestě životem každého jednotlivce'". [11]
157. Novou evangelizaci lze chápat jako
přivádění zraněných z bitevního pole světa na setkání s božským Lékařem a k uzdravení, které se jim nabízí v rámci společenství Církve. Papež František chápe tento úkol jako výzvu být
"misionářskou Církví" nebo "Církví, která vychází ven" [12].
Trpělivostí a odpuštěním nám Církev pomáhá uzdravit se a růst
158. V Církvi je uzdravující moc Boží milosti předávána Duchem Svatým. Duch Svatý zpřítomňuje Ježíše v církevní liturgii, v jejím modlitebním čtení Písma ve světle posvátné tradice a její učitelského úřadu, který je ve službě Božího slova. [13] Kristus, lékař se zvlášť zjevuje
ve svátostech pokání a pomazání nemocných, to jsou dvě uzdravující svátosti. [14]
159. Podílení se na svátostném životě, pěstování života modlitby, praktikování charity, duchovní cvičení, spolehlivost a podpora přátel v Církvi - to vše nabízí cestu
obrácení zraněným, ale uzdravujícím se křesťanům. Ale obrácení se nestane v okamžiku. Pokračuje jako trvalá výzva pro všechny členy Církve:
"Kristova výzva k obrácení nepřestává zaznívat v životě křesťanů. Toto druhé obrácení je nepřetržitým úkolem celé Církve, která, 'zahrnuje ve svém lůně hříšníky, je svatá a zároveň stále potřebuje očištění, ustavičně kráčí cestou pokání a obnovy'"[15]
160. Postupná povaha obrácení formuje naši schopnost chápat církevní učení a žít podle něj. Když Jan Pavel II. mluví o morálním pokroku křesťanských manželů, rozlišuje mezi
"zákonem posloupnosti" a "posloupností zákona". [16] "Zákon posloupnosti" se týká
postupné povahy obrácení. Když se křesťané uzdraví z ran hříchů, rostou ve svatosti v každé oblasti svého života, včetně sexuality. Když se jim to nedaří, musí se obrátit na Boží milosrdenství, které je dostupné ve svátostech Církve.
161. "Posloupnost zákona" na druhé straně je zavádějící myšlenka, "jakoby v Božím zákoně existovaly různé stupně a druhy přikázání pro různé lidi a různé stavy" [17]. Například, někteří nesprávně argumentují, že manželské dvojice, které považují katolické učení o odpovědném rodičovství za obtížené, by měly být povzbuzeny, aby následovaly při výběru antikoncepce své vlastní svědomí. To je
falešná forma gradualismu. Ve skutečnosti se tím maskuje jistý druh paternalismu či určitého popírání schopnosti některých členů Církve odpovědět na plnost Boží lásky a cílem je "snížit laťku" křesťanského morálního učení pro ně.
162. V duchu
pravého gradualismu, papež František nedávno pochválil odvahu svého předchůdce Pavla VI. v jeho encyklice
Humanae vitae. Papež František řekl, že v rostoucím společenském tlaku na populační kontrolu papež Pavel VI. projevil
"prorockého ducha, měl odvahu jít proti většině, bránit morální učení, postavit se proti jisté kultuře a proti přítomnému i budoucímu neo-malthuzianizmu" [18].
163. Zároveň však papež František poznamenal, že Pavel VI. řekl zpovědníkem, že mají jeho encykliku interpretovat s
"mnohem větším milosrdenstvím, [a] pozorností vůči konkrétní situaci [...] Otázkou není, zda změnit učení, ale je třeba jít hlouběji a ujistit se, že pastorační péče zohledňuje rozličnost situací a také to, co jsou jednotlivé osoby schopny udělat". [19] Církev tedy vyzývá své členy k plnosti pravdy a povzbuzuje je, aby při rozvíjení své schopnosti žít podle této pravdy čerpali z Boží milosti.
Katolické učení závisí na katolickém společenství
164. Mnohé požadavky z Kristova morálního učení - a tedy katolická etika - jsou náročné. To však předpokládá u křesťanů učednického ducha, život modlitby a křesťanské svědectví ve společnosti i ekonomice. A především to předpokládá
život v křesťanském společenství - tj. v rodině mužů a žen, kteří potkali Ježíše, kteří společně vyznávají, že on je Pán, chtějí aby jeho milost formovala jejich životy a vzájemně si pomáhají žít podle něj.
165. Katolické učení o homosexualitě je třeba chápat v tomto světle. Totéž učení, které vyzývá osoby s homosexuální orientací, aby žily čistotu ve formě zdrženlivosti, vyzývá všechny katolíky, aby zanechali své vlastní obavy, vyhýbali se nespravedlivé diskriminaci a aby přijali své homosexuální bratry a sestry do svého společenství lásky a pravdy v Církvi. [20] Všichni křesťané jsou vyzváni čelit vlastním nezřízeným náklonnostem a růst v čistotě - tato výzva se týká každého člověka - a to v jejich schopnosti dávat a přijímat lásku způsobem, který je v souladu s jejich životním stavem. [21] Avšak odpověď na tuto výzvu
k obrácení je nevyhnutelné ze strany nás uzdravujících se hříšníků, kteří tvoříme údy Církve, stále nedokončeným úsilím. Klíčové je utvářet v rámci rodiny, farnosti a širšího křesťanského společenství prostředí vzájemné podpory, kde se může objevit morální růst a změna.
166. Některé z dnešních požadavků na schválení nebo poskytnutí legálního statusu pro homosexuální a heterosexuální partnerství pocházejí z pochopitelného
strachu z osamělosti. V sekulární mainstreamové kultuře se stále více považuje za nezbytné mít erotického partnera a lidé si myslí, že církevní učení je kruté a odsuzuje muže a ženy k životu v osamělosti.
167. Pokud by však běžní farníci chápali odůvodnění celibátu na základě komunitní praxe a pokud by většina domácích církví vzala vážněji "apoštolát pohostinnosti", potom by dávné církevní učení o čistotě prožívané v zdrženlivosti mimo manželství mohlo vyznívat v očích současníků přijatelněji. Jinými slovy, pokud by naše farnosti byly skutečně místy, kde
"sám" neznamená "osamělý", kde se širší okruh přátel a rodin skutečně dělí o své radosti a žaly, pak by snad alespoň některé námitky světa vůči katolickému učení mohly být odzbrojeny. Katolíci by měli praktikovat apoštolát pohostinnosti bez ohledu na to, nakolik je kultura, která je obklopuje nepřátelská či lhostejná. Nikdo, ani laici ani zasvěcení katolíci nejsou limitováni, pokud jde o přátelství, které mohou nabídnout těm, kteří zápasí.
168. V pastorační
péči o rozvedené a znovusezdané Církev usiluje spojit věrnost Ježíšovu učení o nerozlučitelnosti manželství - která jeho učedníky tak děsila - s milosrdenstvím, které bylo srdcem jeho působení. Vezměme si například učení Benedikta XVI. o pastorační situaci rozvedených mužů a žen:
"Myslím, že velkým úkolem farností a katolického společenství je udělat vše, co je v jejich silách, aby tito lidé cítili, že jsou milováni, přijímání, že nejsou 'mimo' [...] Jejich utrpení není jen fyzickým a psychickým soužením, ale i utrpením pro velké hodnoty víry v církevním společenství [...] Jsem přesvědčen, že pokud je skutečně vnitřně přijato, je pro Církev darem. Je třeba, aby věděli, že právě takto slouží Církvi a jsou v jejím srdci. "[22]
169. Jinými slovy, papež Benedikt věřil, že je pravdou to, co Kristus učil, ale zároveň jednoduše rozvedené a znovusezdané nezavrhoval s tím, ať zatnou zuby, nebo ať v samotě trpí. To není církevní postoj a není správný ani postoj katolíků, kteří jednají tak, jako by zapomněli na to, že jedním z hříchů farizejů bylo to, že kladli na ostatní břemena zákonů, ale "nepohnuli ani prstem", aby pomohli lidem nést tato břemena (Mt 23, 4). Benedikt se přitom odvolává na Katechismus Katolické církve, který říká "kněží a celé společenství jim mají projevovat
pozornou péči," [23] aby se tito lidé nepovažovali jakoby za odloučené od Církve.
170. Svazky přátelství dělají požadavky učednictví snesitejnějšími. To, že v rámci křesťanského společenství si členové
"nesou vzájemně břemena" [24], je uschopňuje kráčet po cestě uzdravení a obrácení. Bratrská láska dělá věrnost možnou. Nabízí také svědectví a povzbuzení pro širší společenství Církve. Katechismus Katolické církve má na mysli něco podobného, když říká, že manželé, kteří vytrvají v manželství i v těžkých podmínkách, "si zasluhují vděčnost a podporu církevního společenství" [25]. Totéž lze říci o všech těch, kteří čelí složité rodinné situaci.
171. V kultuře, která kolísá mezi anonymitou na jedné straně a nemístnou zvědavostí "na detaily ze života těch druhých" na druhé straně, nás papež František vyzývá, abychom jedni druhé
provázeli v díle duchovního růstu. [26] Říká:
"V každém případě dobrý průvodce neustupuje formám fatalismu nebo zbabělosti. Vždy zve k tužbě uzdravit se, zvednout se, obejmout kříž, všechno zanechat a znovu hlásat evangelium."[27] Pak jsou ti, kteří byli uzdraveni, schopni předávat pozvání k uzdravení i dalším.
172. Křesťanská víra a spása, kterou zprostředkuje, nejsou individualistické; jsou
hluboce společenské: "Víra má nutně církevní formu, vyznává se uvnitř Kristova těla jako konkrétní společenství věřících. Právě z tohoto církevního prostoru se otevírá víra jednotlivého křesťana všem lidem. Jakmile je Kristovo slovo vyslyšeno, proměňuje se v křesťanovi svou vlastní vnitřní silou na odpověď, na vlastní vyslovené slovo, na vyznání víry". [28]
173.
Ježíš učil mnohé věci o sexu a manželství, které bylo těžké žít v minulosti i dnes. My však nejsme sami, když čelíme těmto obtížím. Život v Kristově těle znamená žít jako vzájemně závislé údy, které se navzájem formují v lásce. [29] Církevní učení, svátosti a společenství, to vše existuje, aby nám to pomáhalo na silnici. Trpělivostí, odpuštěním a důvěrou v Kristovo tělo, se můžeme společně uzdravit a žít tak, jak by se jinak mohlo zdát nemožné.
Otázky k diskuzi:
1. Církev je jako polní nemocnice. Jak Církev pomáhá lidem, kteří jsou zranění? Jak to můžeme dělat lépe?
2. Proč nejsou katolíci morálními individualisty? Proč zdůrazňujeme podporu společenství? Jak jste pocítili, že Boží milost působí přes společenství?
3. Jaké jsou překážky pro vytvoření blízkého duchovního přátelství ve vaší kultuře? Co může vaše farnost nebo diecéze udělat, aby podpořila katolické přátelství?
4. Jaký druh pomoci existuje ve vaší farnosti nebo diecézi pro pokrok v čistotě? Máte nějaké podpůrné skupiny nebo formační příležitosti? Jak často se nabízí svátost pokání a jaké jsou možnosti na duchovní doprovázení?
Vysvětlivky:
[1] Porov. Jn 6, 60-66.
[2] Porov. Mk 3, 13-35 a Lk 8, 19-21.
[3] Porov. KKC, 77, 85. Porov. Dei Verbum (DV), 7
4. [4] Papež František, interview v článku "A Bis Heart Open to God" (Velké srdce otevřené Bohu), America, 30. září 2013.
[5] Porov. KKC, 2351-2356, a FC, 24.
[6] Srov. papež Jan Pavel II., dopis rodinám gratissima saně (GRS), (1994), 9.
Sv. Augustín, Sermons, 2290, The Works of St. Augustine: A Translation
for the 21st Century. Sermons III/6 (184- 229Z), prel. Edmund Hill,
O.P., ed. John Rotelle, O.S.A. (New York, 1993), 323. Iné miesta, kde Augustín opisuje spásu v medicínskych termínoch pozri v Serm. 229E (tamže, s. 283); Confessions VII, xx, 26; X, xxx, 42; De doctrina christiana 1, 27; 4, 95; Enchiridion 3.11; 22.81; 23. 92; 32.121; De nuptiis, Bk. 2, 9. III; 38. XXIII.
[8] Sv. Augustin, Tractates on the Gospel of John, 41.13.2. Saint Augustine Tractates on the Gospel of John 28-54, prel. John W. Rettig (Washington: CUA Press, 1993), 148-49.
[9] EG, 3.
[10] DCE, 1.
[11] Papež Jan Pavel II., Encyklika Veritatis splendor (VS) (1993), 7.
[12] EG, 19-24.
[13] DV, 10.
[14] KKC, 1421.
[15] KKC, 1428. Porov. LG, 8.
[16] FC, 34.
[17] FC, 34
[18] Francis X. Rocca, "Papež v interview naznačuje ..." Catholic News Service (5. březen 2014).
[19] Francis X. Rocca, "Papež v interview naznačuje ..." Catholic News Service (5. březen 2014).
[20] Porov. KKC, 2358-2359.
[21] Porov. KKC, 2337, 2348.
[22] Papež Benedikt XVI., Proslov na "Festivalu svědectví", Milán (2. červen 2012).
[23] KKC, 1651.
[24] Gal 6, 2. porov. 88
[25] KKC, 1648.
[26] EG, 169-73.
[27] EG, 172.
[28] LF, 22.
[29] Porov. 1 Kor 12, 26-27 a KKC, 521, 953.
Převzato ze
zastolom.sk, 2. září 2015.
článek naleznete
zde.
