V těchto dnech slýchám od mnoha lidí, jak jsou dezorientovaní z toho, co se děje v Církvi i ve světě. Vstoupili jsme do jednoho z těch období, kdy se vše na veřejnosti i v soukromí zdá být vratké.
Politika, ekonomika, morálka, duchovní život, přátelství, spojenectví - to vše i mnohé jiné je opět najednou až děsivě křehké. Jistý sekulární časopis, který se mi dostal do rukou, klade velkou otázku s použitím vysoce filozofických pojmů, které však zároveň jakoby platily pro každodenní realitu: "existence se stává stále méně myslitelnou."
Co dělat? Kromě ověřené a pravé modlitby, půstu a almužny potřebujeme i poučení o věčných věcech: kdo jsme, proč žijeme? Zajisté, jsou to těžká témata, ale ač se to nezdá, mnozí by se s nimi chtěli poprat, neboť vyhýbat se jim znamená být něco méně než člověk.
Za pár týdnů půjdou studenti do školy. Rodiče (i my všichni), kteří si uvědomujeme, jak mnoho dnes závisí na správném druhu vzdělávání, se možná cítíme víc než jen trochu nesví z toho, co se děje dokonce i na našich nejlepších školách a univerzitách. Jako lék a průvodce doporučuji knihu zesnulého kardinála Francise George
(Božský humanismus: zdůvodnění naděje, která je v nás), která právě vyšla a která je jakousi poslední vůlí a testamentem v oblasti jeho celoživotního - a hlubokého - zájmu o život mysli.
(Přiznávám: trochu jsem se podílel na úvodní eseji v tomto svazku, věnované katolické intelektuální tradici, ale výsledný produkt nakonec stránku po stránce ztvárnil a rozšířil sám tento velký muž - a vtiskl mu tak svou pečeť: vždy nefalšovaný kardinál George.)
Pravda nepatří
do utilitaristické tašky s nářadím
Název Božský humanismus možná bude působit jako paradox. Avšak už sv. Jan Pavel II. plánoval mimo jiné oživit autentický křesťanský humanismus, čili chápání lidské osoby a jejího místa ve světě, které je mnohem hlubší a širší než dnešní takzvaný humanismus, který se vyznačuje povrchností a úzkým pohledem. Kardinál v prvním odstavci přiznává, že chtěl knihu nazvat "Moudrost a učednictví", ale nakonec - možná na žádost vydavatele - dostala tento obecnější název.
To však také nemusí být špatné, protože jeho poselství v této chvíli potřebují slyšet samozřejmě určitě i katolíci, ale i širší svět. Je jasné, že kardinál chtěl sblížit to, co mnozí dnešní lidé mylně vidí v rozporu: rozum a víru, porozumění a svatost a v konečném důsledku Boha a člověka. Ukazuje, v jakém vztahu jsou tyto protikladné dvojice, částečně tak, že popisuje jejich působení ve vlastním bohatém a plodném kněžském a biskupském životě, ale i jejich místo v rámci tradice, o níž lze klidně říci, že je jednou z nejbohatších intelektuálních a kulturních tradic na světě: v katolicismu.
Nejde o málo:
Poslední papežové zdůrazňovali zodpovědnost za pěstování filozofických a teologických tradic, které stojí na moudrosti a které jsou základem katolického intelektuálního života - kvůli Církvi, ale i kvůli kulturám po celém světě, které potřebují morální a náboženské směrování. Otázka pravdy v morální a náboženské oblasti se musí položit v kontextu hledání moudrosti, dobroty, svatosti, v plném církevním společenství, jakož i ve spojení se všemi "lidmi dobré vůle". Pravdu nelze odkázat do utilitaristické tašky s nářadím, jak se to děje už od dob evropského osvícenství až dodnes, jakoby byla jen mocenským nástrojem k ovládání v sociální a politické oblasti. Příroda i dějiny jsou zaměřeny na cíl, který jim do jejich samotné existence vepsal jejich Stvořitel a Vykupitel.
V praktičtější rovině, kde mají tyto velké myšlenky usměrňovat reálný život každého jednoho z nás, kdy jste naposledy slyšeli někoho, kohokoliv, říkat, že je potřebná moudrost? Ne šikovnost, údaje ani informace. Ne že všechny hodnoty jsou jen "sociální konstrukt". Moudrost. Ano, zní to starožitně a dost o nás vypovídá fakt, že mnozí pochybují, zda vůbec něco takového existuje. Obejdeme se však bez pochopení, jaké místo patří různým oblastem lidského poznání a činnosti a jakou váhu máme připsat každé jedné z nich, zvláště v době, kdy jakoby všechno poletuje ve vzduchu?
Potřebujeme i učedníky moudrosti
Absolutním základem je poznat Boha a sebe. Kardinál upozorňuje na klíčovou pasáž v Písmu (ve všech třech synoptických evangeliích), která ukazuje "božský" rozměr skutečného humanismu. Když se Ježíš ptá učedníků, za koho ho pokládají, ozval se Peter se slavným výrokem, "Mesiáš, Syn Boha živého":
Ježíš odpovídá, máš pravdu, ale nemáš to z vlastní zkušenosti.
Víš to, protože ti to zjevil Otec. A proto nyní já říkám tobě, Šimone, kdo jsi ty. Ty jsi Petr.
Mnozí z nás jsou ztraceni právě proto, že neznáme živého Boha, a tak neznáme - ani nemůžeme poznat - ani sami sebe.
To je něco jiného, než co se učí a čím se mučí naše ubohá mládež ve škole. A důležité je nejen uznat, že potřebujeme moudrost. Potřebujeme také, jak říká kardinálův původní název knihy, učedníky moudrosti.
Dokonce i v naší estrádní předvolební kampani se hodně mluví o tom, jak velký je rozdíl mezi pěknými slovy a skutečnými činy. Vzhledem k naší situaci by nám pomohlo, kdybychom zformovali novou generaci, která by dokázala nejen recitovat slova - byť dost velký pokrok by byl už i to. Musí se však naučit zahrát i trochu muziky.
Kdo se chce dozvědět, jak se k tomu přiblížit z našeho stavu, je pouze málo spolehlivějších vůdců, než je náš zesnulý přítel Francis kardinál George.
Robert Royal
Autor je šéfredaktor The Catholic Thing a prezident Faith & Reason Institute (Institut pro víru a rozum) ve Washingtonu D.C. Jeho nejnovější kniha je
The God That Did Not Fail: How Religion Built and Sustains the West (Bůh, který neselhal: Jak náboženství vybudovalo a udržuje západ), kterou nyní lze dostat v kapesním formátu v Encounter Books.
Rubrika
K veci je tvořena autorskými články prestižního amerického magazínu The Catholic Thing, vychází s podporou
Kolégia Antona Neuwirtha.
Původní text:
Cardinal George 's Final Gift, medzititulky redakce.
Překladač Google pro firmy:Translator ToolkitPřekladač webových stránekNástroj pro hledání nových trhů
