Ne každý je povolán do manželství. Ale každý život má být plodný. Každý život má schopnost a potřebu dávat nový život - ne-li prostřednictvím plození a vychovávání dětí, tak pak přes jiné životní formy sebedarování, budování a služby. Církev je široká rodina rozličných povolání, přičemž každé z nich je specifické a všechny se navzájem potřebují. Kněžství, řeholní život a zasvěcení laici žijící v celibátu a panenství obohacují svým svědectvím manželský stav, a platí to i naopak. Různé formy čistoty jsou formami sebesdělování vlastního života ve službě Bohu a lidskému společenství.
Duchovní plodnost panenství a celibátu
91. Dvě svátosti jsou jedinečné v tom, že přispívají k "spáse jiných". Posvátný stav (posvátná svěcení) a manželství "udělují speciální milost na zvláštní poslání v Církvi a ke službě
budování Božího lidu ". [1] [91]
92. Jinými slovy řečeno, ne všichni muži a ženy musí být biologickými rodiči, aby vyzařovali Boží lásku nebo měli účast na "rodině rodin", kterou je Církev. Povolání ke kněžství nebo k zasvěcenému životu je celostné a nádherné. Církev bude vždy potřebovat
kněze a zasvěcené osoby. Rodiče mají pomáhat svým synům a dcerám, aby byli otevřeni na Boží volání na životní cestu úplného sebedarování Bohu.
93. Navíc, existuje mnoho laiků žijících v panenství a celibátu, kteří mají vlastní
nezastupitelnou roli v Církvi. V Církvi je mnoho různých forem praktikování panenství a celibátu, přičemž všechny jsou povoláním ke službě Církvi a k vytváření společenství způsobem analogickým rodičovství.
94.
Autentický celibát a panenství - ať už u laiků, kněží, nebo zasvěcených - je nasměrován ke společenskému a komunitnímu životu. Být "duchovním otcem" nebo "duchovní matkou" - např. jako člen duchovenstva nebo řehole, ale také jako dědeček, nebo jako blízký příbuzný, či jako katecheta, učitel, nebo jednoduše jako rádce a přítel - je úctyhodné povolání. Je to něco, co je podstatné pro zdravé a prosperující křesťanské společenství.
95. Svatý Jan Pavel II. takto uvažoval o mateřských vlastnostech Matky Terezy, a tedy v širším smyslu o ovoci a duchovní plodnosti života v celibátu a panenství:
"Nazvat řeholnici 'matkou' není nic neobvyklého. Toto pojmenování bylo pro Matku Terezu zvlášť přiléhavé. Matku lze poznat podle její
schopnosti sebedarování. Když se díváme na postoje a způsob života Matky Terezy, lépe chápeme, čistě tělesný rozměr, což pro ni znamená být matkou; pomáhá nám to jít k
duchovním kořenům mateřství.
Víme dobře, v čem spočívalo její tajemství: byla naplněna Kristem, a proto se na všechny dívala Kristovýma očima a jeho srdcem. Vzala vážně jeho slova: 'Byl jsem hladový a dali jste mi jíst ... '(Mt 26, 35). Proto se nezdráhala, 'adoptovat ' si chudé za své děti.
Její láska byla konkrétní a vynalézavá: pobízela ji jít tam, kam jen málokteří měli odvahu jít, kde byla obrovská, ba až děsivá chudoba.
Nepřekvapuje, že lidé naší doby ní byli ohromeni. Byla ztělesněním té lásky, kterou Ježíš označil za rozpoznávací znak svých učedníků: 'Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, pokud se budete navzájem milovat (Jan 13, 35). [2] [92]
Vyzařující svědectví blahoslavené Matky Terezy z Kalkaty a svatého Jana Pavla II. ukazuje, že život v panenství a celibátu ve své různosti může být přesvědčivý a krásný.
Zdůvodnění a možnosti panenství a celibátu
96. Když jsme v předešlé katechezi citovali svatého Augustina, viděli jsme, že
cílem rodičovství nebylo jen zachování rodu, či budování lidské společnosti, ale naplnění nebeského města radostí nového života. Toto rozlišování - mezi přirozeným cílem plození (reprodukce) a teologickým povoláním k naplnění Božího království - umožňuje Církvi, aby učinila další krok: Ne každý muž a žena musí naplňovat své poslání "být plodní" v manželství.
97. Církev předkládá manželství jako povolání, jako možnost: nemůže to být příkaz nebo podmínka pro prosperující křesťanský život. [3] [93] Z toho pak vyplývá, že celibát a panenství musí existovat ve společenském životě Církve proto, aby manželství bylo svobodným, ne povinným rozhodnutím. Pokud existuje pro muže a pro ženu
i jiná alternativa než spořádaně prožívat svůj sexuální život na cestě do nebeského království, je jí panenství a celibát. "Rodina je povolání, které Bůh vepsal do přirozenosti muže a ženy, ale existuje i jiné povolání, které je komplementární k manželství: povolání k celibátu a k panenství pro Boží království. Je to povolání, které žil samotný Ježíš." [4] [94]
98. Panenství a manželství si
navzájem nekonkurují. Svatý Ambrož nás poučuje: "nevychvalujeme totiž jedno tak, abychom vylučovali druhé ... V tom je disciplína Církve bohatá." [5] [95] Panenství a manželství jsou doplňující povolání, protože obě vyjadřují, že sexuální intimita nemůže být jen na zkoušku. [6] [96] Osoby žijící v celibátu a panenství i v manželství jsou věrné smlouvě lásky a vyhýbají se "zkoušce" nebo podmínečné intimitě. [7] [97] Panenství i manželství odmítají sexuální život ve smyslu "kultury provizornosti", jak ji označuje papež František. [8] [98] Panenství i manželství odmítají sexuální vztahy založené pouze na uspokojování erotické touhy.
99. Zachovávání disciplíny panenství a manželství jsou
dvě cesty pro muže a ženy, jak být navzájem solidární bez sexuálního vykořisťování. Panenství a manželství jsou jediné dvě cesty života, které vyjadřují, že manželství je plně lidská forma pro plodivé úkony (prokreativní akty) ve světle Božího plánu, který zůstává v nás a formuje náš život. Celibát a panenství - který zahrnuje nejen kněze a zasvěcené, ale všechny, kteří žijí v čistotě - je cestou života pro ty lidi, kteří nejsou ženatí / vdané, a kteří ctí Boží smlouvu.
100. Vše, co Církev učí - že jsme stvořeni pro radost, že jsme stvořeni k obrazu Božímu, o potřebě milovat a být milováni - se rovněž vztahuje na osoby žijící v panenství i v manželství. Celibát může být buď doživotním závazkem, jak je to u zasvěcených, nebo trvalým stavem u těch, kteří se nemohou oddat kvůli nemoci nebo okolnostem, nebo může být pouze potenciálně trvalým, jak je to u mladých lidí na cestě rozlišování povolání. Ve všech těchto případech člověk žijící v celibátu
následuje Ježíše, postupuje tím, že se obětuje Bohu, že je věrný jeho plánu a buduje svůj život na lásce k jiným, která je milosrdná, trpělivá, velkodušná a sloužící.
101. Pokud společnost hledí na manželství jako na něco povinného ve smyslu, že člověk ke svému naplnění potřebuje partnera, alespoň romantického, pak by se mnozí lidé ocitli na okraji společnosti. Celibát a panenství v Církvi je projevem nesouhlasu s takovým mylným chápáním. Např. vdovy jsou často v tradičních společnostech odsunuty na okraj; svobodní lidé v moderních městech se často scházejí v klubech, hospodách a barech, kde promiskuita (střídání partnerů) je normální. Alternativou pro lidi, kteří nežijí v manželství, je
pohostinnost křesťanů, kterou mají prokazovat jeden druhému. Mají vytvořit takové prostředí, ve kterém tito lidé mohou zakusit radost a objevit své poslání, kde se cítí bratrsky a lidsky přijati.
102. Jsou lidé, kteří se chtějí oženit / provdat, ale kvůli okolnostem, které nezávisí na nich, nejsou schopni najít si manžela / manželku. Život naděje a očekávání neznamená, že se člověk uchýlí k prázdnému prožívání, k rezignaci. Právě naopak, ten, kdo žije v činorodé připravenosti pro Boží vůli, která se odhaluje v jeho osobních dějinách, přičemž si osvojuje Mariino fiat [9] [99], toho Bůh hojněji žehná. Jelikož každý je povolán
dávat a přijímat lásku, protože křesťanská láska je orientovaná směrem k druhým, celibát nabývá společenský rozměr. Když milujeme jeden druhého čistě (mimo manželství), tehdy vzniká přátelství: "Ctnost čistoty se rozvíjí v přátelství ... Čistota se projevuje zejména v přátelství s bližním. Přátelství pěstované mezi osobami stejného nebo rozdílného pohlaví je velkým dobrem pro všechny. Vede k duchovnímu společenství. "[10] [100]
103. Lidé žijící v celibátu a panenství - a do určité míry analogicky i bezdětné páry - také oplývají jedinečnou svobodou a jsou lépe disponovaní pro některé druhy služeb, přátelství a společenství. Ti, kteří žijí v celibátu a bezdětní jsou relativně volnější pro nové ctnostné iniciativy v životě společenství, pro angažovanost, která vyžaduje flexibilitu, pro modlitbu a kontemplaci. Tito lidé, bezdětné manželské páry, ba i zdraví starší lidé (např. ti, kterým již odrostly děti), mají dar času, kterým rodiče obvykle nedisponují. Mohou se proto zabývat katechetickou činností a jinými službami ve farnosti, nebo i apoštolátem a svědectvím v rizikových situacích, což není možné pro rodiny s dětmi. Neženatí / Neprovdané nebo jinak bezdětní mají více času a možností pro kreativitu, pohostinnost a přátelství. Když svatý Pavel doporučuje panenství a celibát, myslí tím to, že tento stav má své výzvy, ale má také své výhody a svobody: "Ale pokud se oženíš, nezhřešíš. A pokud se panna vdá, nezhřeší. Ale takoví budou mít tělesné trápení a toho vás chci ušetřit ...
104. Katechismus Katolické církve uvádí: "Všichni věřící v Krista jsou povoláni, aby vedli čistý život podle svého zvláštního životního stavu. Při křtu se křesťan zavázal, že bude žít svůj citový život v čistotě." [11] [101] Panenství a manželství jsou podobné ve vnitřním
sebeodevzdání Pánovi. Lidé žijící v panenství a manželství zasvěcují své životy Boží smlouvě podle svých vlastních povolání. Existují praktické rozdíly v každém zvláštním individuálním povolání, ale vnitřní pohyb duše, obětování svého srdce, je v podstatě stejné. Zralému dospělému člověku, ať už žije v panenství nebo v manželství, jsou důvěrně blízké tytéž duchovní schopnosti.
105. V manželství, kdy se manželé a manželky navzájem dávají jeden druhému s láskou, která napodobuje Ježíše, jejich sebedarování jeden druhému je součástí Kristova díla, spojování se se stejným duchem
Ježíšovo sebedarování Církvi. Když si snoubenci dávají své sliby v kostele při svatební liturgii, Kristus přijímá jejich manželskou lásku a činí ji součástí svého vlastního eucharistického daru sebe Církve a Otec, který se těší z obětování Syna, dává Ducha Svatého manželům, aby zpečetil jejich jednotu. [12] [102] Manželská plodnost je pak v první řadě darem a úkolem svátostného svazku. Právě proto svatý Jan Pavel II. nádherně řekl, že manželský svazek, který manželé dostali k potěšení a pro život, je "ustavičnou připomínkou toho, co se odehrálo na kříži. Jsou jeden pro druhého i pro děti svědky spásy, na níž je svátost dělá účastnými. "[13] [103]
106. Podobné úvahy platí i v případě celibátu a panenství. Kristova láska je úplná, protože se plně daruje, bezpodmínečně potvrzuje druhého: "Zač člověk vymění svou duši?" (Mt 16, 26). Kristova láska je vyjádřena v jeho touze dělit se s učedníky o celého sebe (Lk 22, 15),
dávat jim sebe naplno proto, aby každého přivedl zpět k Otci, aby každý měl účast na Boží slávě. [14] [104] Manželská láska je zdůvodněním smlouvy, která usměrňuje plození (reprodukce); láska v celibátu je zdůvodněním smlouvy, která se zpřítomňuje v kontextu společenství.
.......................
107. Jelikož manželství a panenství jsou pro dospělé katolíky komplementárními povoláními, měli bychom vychovávat mladé lidi k tomu, aby viděli, že romantický partner není pro lidské štěstí tím podstatným. Pokud samotné manželství je ztvárňované Ježíšovou smlouvou s námi, a pokud tato smlouva dělá zároveň celibát reálnou alternativou, pak můžeme lépe pochopit mladé lidí, kteří nejsou ženatí / vdané. Není to natolik ve smyslu známosti nebo "randění", ale jako
čas rozlišování a čas pěstování přátelství. Být schopným vytvořit pravé přátelství je základem jednak pro život v manželství, tak ve společenství lidí žijících v celibátu a panenství. Otázka povolání, které čelí dospívající a další mladí lidé, dnes potřebuje zapojení něčeho víc než jen romantických očekávání. Mladí lidé si potřebují osvojit určité vnitřní duchovní schopnosti bez ohledu na to, jaký bude jejich budoucí život.
108. Z tohoto důvodu by měly farnosti věnovat náležitou pozornost sociálnímu rozměru čistoty a panenství. Celibát přináší specifické výzvy a jak upozorňuje Katechismus Katolické církve, naučit se
sexuálnímu sebeovládání zahrnuje i kulturní aspekt: jsme od sebe vzájemně závislí a naše kultura buď napomáhá nebo ztěžuje uplatňování čistoty. [15] [105] Mladí lidé si vytvářejí představu o svém budoucím životě na základě příkladů, které vidí a příběhů, které poslouchají.
109. Jelikož celibát a panenství je postaveno do opozice vůči současné kultuře, vytváří se zde riziko, že nebude ve farnosti plně pochopen. Svobodní lidé si zasluhují zvláštní pozornost a
aktivní péči Církve, zejména duchovních pastýřů. [16] [106] Nejen duchovní pastýři, ale také rodiny a samotní svobodní lidé by měli podniknout konkrétní kroky pro to, aby "být svobodným" v katolickém prostředí neznamenalo přesně totéž jako být osamělým nebo izolovaným. Svobodní lidé potřebují přátelství, aby se mohli dělit o svá břemena i bolesti, stejně jako pochopení a příležitost ke službě. "Svobodným je třeba otevřít 'dveře rodin', 'domácích cirkví', i dveře velké rodiny, kterou je Církev". [17] [107]
110. Tato vize předpokládá, že každý musí zkoumat, jak přispívá k atmosféře a podstatě života ve farnosti. Pokud rodiče
rozmlouvají dětem cestu kněžství, zasvěceného života nebo jiných povolání v celibátu a panenství, pak by si mělo zpytovat svědomí celé společenství. Autentický celibát má vždy rozhodně společenský charakter. Pokud se však díváme na celibát jen jako na samotu nebo odcizení, pak se něco zdeformovalo v praxi nebo ve struktuře života společenství. Osoby žijící v celibátu a panenství by měly vyvíjet iniciativy v tom směru, aby sloužily a byly angažované; rodiny by zase měly podnikat kroky k pohostinnosti, přijímat svobodné jako "tety" či "strýce" a zapojovat je do budování širšího domácího prostředí či mezinárodních společenství.
111. Bohatý společenský život napomáhá k tomu, že všechny druhy celibátu a panenství jsou pro svět mnohem přijatelnější, protože zpochybňuje kritiku celibátu a panenství, považovaného nevyhnutelně za osamělý. Prožívat tuto vizi, překonávat setrvačnost takových společenských předsudků, které
izolují svobodné a přehlížejí možnosti celibátu - to vyžaduje kreativní angažování laiků a stejně i duchovenstva. Ježíš, který je naším Pánem, říká: "
Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, pokud se budete navzájem milovat." (Jan 13, 35). Láska by měla viditelně oživovat život farnosti, v níž má každý své místo.
112. Celibát a panenství není něčím neplodným, a neznamená ani "single" ve smyslu izolovanosti nebo autonomie. V Církvi jsme všichni vzájemně závislí, stvořeni pro společenství, stvořeni k dávání a přijímání lásky. Tato vize lidského života vzbuzuje nevyčerpatelnou rozmanitost kreativních povolání. Celibát a panenství přináší jedinečné nároky na ty, kteří ho přijímají. Lidé žijící v celibátu však mají i jedinečné výsady a možnosti. Respektují sexuální, zda biologický potenciál manželství a jednají na základě stejné
spirituality sebedarování. Lidé žijící v celibátu a manželské páry se navzájem potřebují k tomu, aby se vzájemně posilovali a rostli v "rodině rodin", která se nazývá Církev.
Otázky k diskuzi
1.Co mají společného celibát / panenství a manželství?
2. Jakým zkouškám nebo potížím čelí lidé, kteří jsou neženatí / neprovdané, ve vašem společenství? Jak jim mohou pomoci přátelé, rodiny a farnost? Jaké jsou výhody celibátu? Jak mohou neženatí lidé / svobodní sloužit společenství?
3. Mají děti ve vaší farnosti možnost setkat se s širokou škálou zasvěcených - s kněžími, mnichy, řeholníky, mniškami nebo s jinými řeholními sestrami? Popřemýšlejte nad tím, jakým způsobem lze představit příklady života v panenství a celibátu ve vašem společenství. Už jste někdy povzbudili děti, které znáte, aby se stali kněžími nebo zasvěcenými osobami? Proč ano, proč ne?
4. Jaké dobré důvody vedou k tomu, aby si lidé vybrali buď manželství nebo život v celibátu / panenství? Které důvody k tomu nejsou příliš dobré? Jak by měl člověk rozlišovat své povolání?
Vysvětlivky
[1] Kompendium Katechismu Katolické církve, 321.
[2] Jan Pavel II .: Projev na Setkání s rodinami rodinami, které si adoptovali dítě, zorganizovaném Misionářkami lásky (5. září 2000).
[3] Srov. 1 Kor 7, 25-40.
[4] FRANTIŠEK, Projev na Setkání s mládeží z Umbrie ", Assisi, (4. října 2013).
[5] Katechismus Katolické církve, 2349. Srov. Ambrož, De vidu, 23. Citát upravený. Také viz výše bod 51 (Čtvrtá katecheze).
[6] Srov. Katechismus Katolické církve, 1646. Viz výše bod 58 (Čtvrtá katecheze).
[7] Katechismus Katolické církve, 2391. Viz výše bod 58 (Čtvrtá katecheze).
[8] Viz výše bod 60. (Čtvrtá katecheze).
[9] Porov. Lk 1, 38.
[10] Katechismus Katolické církve, 2347.
[11] Katechismus Katolické církve, 2348.
[12] Katechismus Katolické církve, 1624.
[13] JAN PAVEL II., Familiaris consortio 13.
[14] Porov. Jn 1, 14; 17, 24.
[15] Srov. Katechismus katolické církve, 2344.
[16] Srov. Katechismus Katolické církve, 1658.
[17] Katechismus Katolické církve, 1658.
Převzato ze
zastolom.sk, 18. srpna 2015,
článek naleznete
zde.
