Zamyšlení nad evangeliem 22. neděle v mezidobí.
Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob. Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Odpověděl jim: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.“ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“
Ježíš k sobě zase přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“ (Mk 7,1-8.14-15.21-23)
Nebezpečné pronikání lidských prvků do náboženství
Lidské výklady Božího zákona, jak je předkládali starozákonní učitelé, byly zpočátku užitečnou pomůckou, oporou pro slabé a prosté lidi, ochranným plotem proti lidské lehkomyslnosti a jasným rozlišovacím znamením od pohanů. Bylo též v duchu Boží svatosti snažit se o znamení vnitřní čistoty vnějším umýváním, než člověk předstoupil v obřadech před Boha.
Základní vinou současníků Ježíšových bylo v tomto ohledu zanedbání dřívějších Božích napomenutí skrze proroky, aby se Izraelité snažili především o vnitřní etickou čistotu, nikoliv jen o vnější kultické umývání. Proto Pán obnovujete tento Boží požadavek a přejímá prorocké horlení proti malicherné a povrchní zbožnosti, která se vyčerpávala v odříkávání modlitebních frází a ve vnějším odbývání kultických předpisů.
Pán varuje nadto ještě před jiným nebezpečím. Lidská vládychtivost a samolibost přeceňuje časem význam lidských prvků ve zbožnosti, takže podstatné hodnoty musí ustoupit do pozadí, např. Boží vůle a vnitřní smýšlení člověka. Toto rakovinné bujení lidských prvků v náboženství činí z prostředků cíl, z pomůcek podstatu, z ochránce vzniká nepřítel a z hlídače vrah zbožnosti.
Pokrytectvím
nazývá Pán farizejské jednání, jímž bylo vydáváno lidské učení tradice s výklady zákoníků za Boží zákon. Tyto rabínské vysvětlivky rozšířily starozákonní předpisy o kultickém umývání z obětujícího kněze svévolně na všechny Izraelity a na všechny náboženské úkony (i modlitbu před jídlem). Tím měli horlitelé velerady viditelné znamení pro kontrolu pravověrné zbožnosti a možnost pro inkviziční zásahy.
Pokrytectvím byla rovněž náboženská horlivost pro tato lidská podání s jejich slavnostní celebrací, zatím co byly zanedbávány vážné Boží zákony. Nejvyšším stupněm tohoto pokrytectví bylo přímé potlačení Božího přikázání falešnou kultickou zbožností na úkor povinnosti lásky k bližnímu, jakoby účel světil prostředky. Pán uvádí křiklavý příklad pobuřujícího zfalšování čtvrtého Božího přikázání a ničí úplně autoritu tehdy přemocné kasty farizeů ostrým obviněním.
Pán si vědomě znepřátelil tehdejší nejmocnější kruhy v zemi tímto zásadním a rozhodným útokem na tradiční základy farizejské teologie; neznal však ohledu, kde šlo o Boží čest a o pravdu Božího poselství.
Každý představený je ohrožen pokušením pokrytectví v nějaké formě. Je snadné, ale jistě natrvalo škodlivé, vydávat vůči podřízeným vlastní plány a názory, i kdyby byly sebelepší, za jasnou Boží vůli pro všechny či za výslovné přání sv. otce, za jasné úmysly biskupovy a podobně. Je neblahé, usnadňovat si vychovatelské umění poukazy na vlastní dary Ducha svatého tam, kde jsou na místě věcné a rozumné důvody. Zcela nezodpovědné a těžce hříšné by bylo nahrazovat vědomě Boží přikázání jinými lidskými názory.
Jen smýšlení rozhoduje
zda je člověk před Bohem v pořádku či ne;
jen srdce rozhoduje o mravní hodnotě jednání. Křesťanská morálka nehledí tolik na vnější hodnotu činu jako na vnitřní smýšlení, z něhož pochází čin. Tuto pravdu zdůrazňuje Pán silným zarámováním dvěma slavnostními zvoláními na začátku a na konci, aby si každý křesťan uvědomil, že jde o zásadu neobyčejného dosahu. Jde o přechod od pouze objektivní zbožnosti k osobní zbožnosti, od magicko-kultického stupně náboženství k etické zbožnosti, kterou sv. Tomáš Akvinský definuje jako ochotu činit Boží vůli.
Spasitel osvobozuje touto pravdou křesťanské svědomí od starých magických a kultických pout a uvolňuje je pro mezilidské křesťanské vztahy. Znamená to stejně tak radikální umravnění všelidských vztahů jako i radikální zlidštění bohoslužebných úkonů. Pán Ježíš žádá tím od nás opravdu osobní zbožnost v modlitbě, bohoslužbě, ve slyšení Božího slova, ve svátostném životě, v poměru k bližnímu i ve všech úsecích světské činnosti.
Je těžiště mé zbožnosti v opravdu osobní snaze o plnění Boží vůle? Pečuji o zušlechtění svého smýšlení v duchu Páně? Hledím v posuzování cizích výkonů nejen na čin, nýbrž i na úmysly onoho člověka?
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
