Manželství bylo stanoveno, aby bylo plodné a aby se v jeho nitru rodil nový život. Děti tvoří budoucnost, pro kterou jsou formovány ve svých rodinách. Bez dětí není budoucnost. Děti vychovávané a vedené s láskou jsou základem pro budoucnost naplněnou láskou. Zraněné děti jsou předzvěstí zraněné budoucnosti. Rodiny tvoří základ všech větších společenství. Rodina je domácí církev, je místem, kde rodiče pomáhají dětem objevit, že Bůh je miluje a má svůj plán pro život každého dítěte.
Manželství dává duchovní rámec možnostem, které poskytuje tělo
68. Manželství zahrnuje lásku, věrnost a závazek. Ale tím se vyznačují i mnohé jiné hodnotné vztahy. Manželství je však v něčem odlišné. Manželství je
smlouvou, postavenou na plodivé síle muže a ženy. Naše tělo má určité možnosti a hranice, přičemž manželství je jednou z odpovědí jak žít tento stav ve svatosti.
69. V následující, šesté katechezi se budeme zabývat i jinou odpovědí, kterou je celibát (panenství). V sedmé katechezi zase budeme hovořit o výzvách, které přináší plodnost v manželství, a také o výzvách, které vyplývají z antikoncepce v manželství, také o těch, které souvisejí s partnerstvími stejného pohlaví. V této katechezi však probereme to, jak manželská láska spojuje
plodnost muže a ženy se svátostí Boží smlouvy.
70. Manželství je odpovědí na možnost plození (reprodukce) muže a ženy. Když muž a žena postoupí ve svém vzájemném vztahu a uzavřou sňatek svobodným vzájemně uděleným souhlasným slibem věrnosti a nerozlučitelnosti, [1] [61] dávají plodnost (reprodukce) do rámce lidské důstojnosti a svobody. Manželský slib se podobá smlouvě uzavřené mezi Bohem a Izraelem, a Církví. O manželství Církev učí toto:
"Manželskou smlouvou, kterou muž a žena mezi sebou ustanovují celoživotní společenství, zaměřené svou přirozenou povahou na dobro manželů a na plození a výchovu dětí, kterou povýšil Kristus Pán mezi pokřtěnými na hodnost svátosti." [2] [62] V krátkosti řečeno, manželství je
společenstvím lásky a života. [3] [63].
71. Svátost manželství způsobuje, že síla Boží věrnosti vyjádřená ve smlouvě, jakož i trojiční společenství Otce, Syna a Ducha Svatého, se uděluje manželovi a manželce. Tento
duchovní základ dává nové a hlubší zdůvodnění biologické plodnosti, protože přijetí dětí je šířením a pokračováním Boží velkodušnosti. Takto můžeme vidět, že klasické "tři základní dobra manželství" (děti, věrnost a svátost) podle učení svatého Augustina jsou založeny na Božím plánu. [4] [64]
Duchovní povolání k rodičovství
72. Tak, jako jiné otázky související s povoláním, i otázka zda mít děti a kdy je mít, se nedá odpovědět podle čistě lidských kritérií zaměřených jen na sebe. Existují skutečné a legitimní lidské "tělesné, ekonomické, psychologické a sociální podmínky", které by měly manželé brát v úvahu při svém rozlišování. [5] [65] Konec konců
povolání k rodičovství spočívá na stejném základě jako samotné svátostné manželství: láska jako služba, oběť, důvěra a otevřenost vůči Boží velkorysosti. Katolické manželství se živí svátostmi a je podporováno křesťanským společenstvím. Proto když se katoličtí manželé hodlají stát rodiči, pokračují v témže duchovním a společenském rámci.
73. Když se manželé stanou rodiči, vnitřní dynamika Božího stvoření a svátost manželství se zviditelňují nádherným a zvlášť jasným způsobem. Když manželé mají děti podle vzoru Kristovy lásky k nám, tatáž láska také uschopňuje nové rodiče k výchově svých dětí a k jejich duchovní formaci. [6] [66]
"Tyto děti jsou pojítkem řetězu" - řekl papež František, když pokřtil 32 miminek.
"Vy rodiče tady máte dnes děti, které mají být pokřtěny, ale za pár let ony budou mít děti nebo vnoučátka, které přinesou ke křtu. A takto je to s řetězem víry! "[7] [67]
74. Tento řetěz dětí a rodičovství se táhne přes tisíciletí. Židé dodnes dvakrát za den začínají modlitbu starodávným Sema (Poslouchej!), Modlitbou z Knihy Deuteronomium:
"Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Pán jediný! Miluj Hospodina , svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, ať jsou v tvém srdci, poučuj o nich své syny a sám uvažuj o nich, jestli budeš sedět ve svém domě, jestli budeš na cestě, jestli budeš ležet nebo stát."[8] [68]
75. Zopakujme si to: Pouč o tom své syny - své děti. Jádrem tohoto přikázání, této základní odpovědnosti, je každodenní potvrzování smlouvy mezi Bohem a Izraelem. Rodiče mají
vychovávat a uvádět děti do vztahu s Bohem. Proto Kniha Deuteronomium říká:
"Poučuj a sdílej Boží slávu se svými dětmi". Ježíš říká totéž svým učedníkům:
"Nechte děti přicházet ke mně" (srov. Mt 19, 14). Kniha Deuteronomium i Ježíš nám říkají totéž:
Postarej se o to, aby děti, které vychovávají, měly vztah s Bohem a Božím lidem. Uč děti modlit se a kontemplovat Pána. Vychovávej je k tomu denně ve svém domě a nebraň jim v tom.
76. Poslání katolických rodičů spočívá v tomto povolání. Stejná láska, která proudí mezi mužem a ženou, a která je učí cestě smlouvy a přivádí je ke svátosti manželství, vede manželský pár k tomu, aby
se stal rodinou. [9] [69] Manžel a manželka se stávají otcem a matkou:
"Z tohoto manželství totiž vzniká rodina, ve které se rodí noví občané pro lidskou společnost a milostí Ducha Svatého se křtem stávají Božími dětmi, aby se tak v průběhu staletí stále udržoval Boží lid." [10] [70] Křesťané mají děti nejen proto, aby se zachovalo lidstvo a aby budovali společnost, ale hlavně proto, aby celá rodina mohla být formována pro společenství svatých. Řečeno slovy svatého Augustina, tělesná láska muže a ženy
"je takříkajíc líhní města" [11] [71], čímž myslí nejen pozemské město nebo občanskou společnost, ale také nebeské město, ve kterém církev dospěje ke své plnosti.
Život domácí církve
77. Druhý vatikánský koncil nazval rodinu "domácí církví", Ecclesia domestica:
"V rodině, kterou lze nazvat domácí církví, mají být rodiče slovem a příkladem prvními hlasateli víry pro své děti a mají pěstovat povolání vlastní každému z nich se zvláštní péčí duchovního povolání." [12] [72]
Povolání k rodinnému životu vyžaduje žít život s náležitou pozorností.
"Každý lidský život je povoláním" [13], ale stejně jako budování manželství, i rozlišování povolání "nepřichází ze vzduchu". [14] Tomuto rozlišování se je třeba učit a pěstovat ho.
Je odpovědností matky a otce, aby byli s dětmi doma a v kostele a aby se pravidelně spolu modlili. Děti se to nenaučí, pokud je to někdo nenaučí. Rodiče mohou hledat pomoc u kmotrů, prarodičů, učitelů, kněží a řeholníků, aby jim pomohli naplnit jejich odpovědnost a aby i oni mohli růst a učit se modlitbě. Papež František, který jako jezuita má mnohaletou formaci v umění rozlišovat, popisuje, jak modlitba a rozpoznání povolání jdou spolu ruku v ruce:
"Je důležité, abychom udržovali každodenní vztah s ním [Bohem], naslouchali mu v tichosti před svatostánkem i v našem nitru, rozmlouvali s ním a přistupovali ke svátostem. Mít takový rodinný vztah s Pánem, to je jako bychom měli vždy otevřené okno našeho života, aby nám mohl dát slyšet svůj hlas, co od nás žádá. "[15] [75]
78. K tomu, aby mohla rodina uplatňovat a vést děti k rozlišování, je nutná trpělivost, modlitba a neustálá touha očišťovat pohnutky, zpovídat se a dělat pokání. Zahrnuje to i ochotu být trpělivým v úsilí postupného pokroku v ctnostech, otevírání se pro chápání Písma, svědectví církve a pochopení svého vnitřního života. Naučit se rozlišovat a předat to svým dětem - to jsou úkoly, které zahrnují pokoru, otevřenost vůči konstruktivní kritice, vedení dialogu o tom, jak Bůh může působit v našem životě. Přistupovat k životu v perspektivě povolání znamená být upřímný k vlastním touhám, ale především být ochotným
nabídnout svůj život Bohu v otevřenosti k dobrodružstvím a novým plánům, které se nám mohou představit, když řekneme "ať se stane tvá vůle, ne moje". [16 ] [76] Svatá Terezie z Lisieux se jako dítě takto modlila:
"Můj Bože, přijímám všechno. Nechci být svatou na polovinu. Nebojím se pro tebe i trpět. Bojím se jen jednoho - že si nechám svou vůli. Vezmi si ji, abych si mohla zvolit všechno, co chceš ty". [17] [77]
79. Zvláště tehdy, když je v rodině hodně malých dětí, jsou rodiče vystaveni širokému spektru napětí.
Rodičovství je náročné. Pokud však cílem života křesťanské rodiny je otevírat v každodenním životě okna domova pro Boží milost, pak i uprostřed únavy a domácího zmatku mohou být rodiče otevření vanutí Ducha. Nikdo nechce ukládat na rodiče další zátěž. Avšak "Boží láska [...] se nemá uplatňovat pouze ve velkých věcech, ale také, ba především, v obyčejných životních okolnostech." [18] [78] V zranitelnosti takových chvil mohou rodiče objevit, co měl svatý Pavel na mysli, když řekl: "
právě když jsem slabý, tehdy jsem silný" (2 Kor 12, 10).
80. Rodičovství je cesta, na níž se odhalí jakékoli předstírání. Když ostatní vidí, že nejsme soběstační, ale potřebujeme pomoc a sílu od Boha, od rodiny, od farnosti a od přátel. To, jakým způsobem rodina odpovídá na nepřízeň a nemoc, jak se schází ke společnému stolu a na bohoslužbu, jak rozhoduje ve finančních záležitostech a stanovuje si priority, jaká rozhodnutí přijímá v oblasti trávení volného času, v oblasti práce a kariéry rodičů, v oblasti vysokoškolského vzdělání dětí, dokonce i ve svých zvycích před spaním - tyto a mnohé další každodenní aspekty "domácí ekonomiky" formují pohled dětí do budoucna.
Domácí zvyky mohou být "úzkými štěrbinami", přes které proniká Duch a kde postoj vlídnosti a křesťanské pohostinnosti prokvasí celý život.
Náš kulturní rámec vyžaduje, aby rodiny dokázaly rozlišovat
81. Papež František vyjádřil mnohé z těchto myšlenek tímto způsobem:
"Myslím, že všichni se můžeme trochu polepšit v tomto ohledu: stát se více posluchači Božího slova, abychom byli méně bohatí na naše slova a více obohaceni jeho slovy ... Myslím na otce a matky, kteří jsou prvními vychovateli [svých dětí]. Jak mohou vychovávat, pokud jejich svědomí není osvícené Božím slovem, pokud se jejich způsob myšlení a jednání neřídí tímto slovem? Jaký příklad mohou dát svým dětem? Toto je důležité, protože pak se otcové a matky stěžují:, Ach, ten můj syn ... 'A co ty? Jaké svědectví jsi mu dal? Jak si s ním mluvil? Mluvil jsi s ním o Božím slově nebo o televizních zprávách? Otcové a matky musí dětem říkat o Božím slově! A myslím na katechety, na všechny vychovatele. Pokud jejich srdce není rozehřáté Božím slovem, jak mohou zahřát srdce druhých, dětí, mládeže, dospělých? Nestačí pouze číst Písmo svaté, musíme naslouchat Ježíšovi, který v něm mluví. Je to sám Ježíš, kdo mluví v Písmu, je to Ježíš, který mluví skrze něj ... Položme si otázku ... Jaké místo má Boží slovo v mém životě, v mém každodenním životě? Jsem naladěný na Boha, nebo na množství slov, která jsou v módě nebo na slova o mně samém? Je to otázka, kterou si musí položit každý z nás. [19] [79]
82. Papež František se zmínil o televizních zprávách, co bychom mohli chápat v širším smyslu jako masmédia, internetové sociální sítě a další populární formy současné kultury. Zapojit tyto formy kultury není něco, co by se mělo stát automaticky. Konstruktivní
zapojení těchto forem kultury vyžaduje jisté rozlišování. Katechismus katolické církve v souvislosti s domácí církví poznamenává, že dnešní svět je "víře často cizí, ba až nepřátelský". [20] [80] V kultuře poznamenané roztříštěností, ve které sociální a mediální prostředí podkopává obecně rodičovskou autoritu, a zvláště u katolických rodičů, se rodiče a děti musí zamýšlet nad tím, jakým způsobem jejich rodina přebývá ve světě a přitom nepatří světu. [21] [81]
83. Když se někdo z nás - zvlášť děti - setkává s kulturou, ta formuje naše představy a ambice. Všichni - ale zvláště děti - si ve velké míře vytváříme své představy o dobrém životě jednak z obrazů, filmů, hudby, ale také z prožitých zkušeností. Záleží proto na rodičích, širší rodině, starých rodičích, dospělých učitelích a vychovatelích, aby sledovali rizika, kterým jsou děti vystaveny, a aby se postarali o to, aby představy dětí byly posilovány a sycené plnohodnotným pokrmem. Tedy takovým obsahem, který chrání jejich nevinnost, dodává jim chuť pro dobrodružství křesťanského života a pro správné směrování k povolání.
Krása a kontemplace mají být součástí běžného prostředí dětí, aby se tak mohly naučit vnímat svátostný rozměr skutečnosti. Rodiče, staří lidé, prarodiče, příbuzní, farníci, katecheti a učitelé mají formovat tyto postoje u dětí. Formace mladých lidí nevyhnutelně zahrnuje "knihu poznání". Duchovní gramotnost znamená poznání pravd víry. Ale ještě důležitější je naučit děti modlit se a dát jim vzory, dospělé příklady svědectví, aby je toužily následovat.
84. Starší děti a dospívající mohou být přiměřeně svému věku rozpačití, když uvažují nad kulturou, která je obklopuje. Začínají si totiž vytvářet dospělejší perspektivu pokud jde o
modlitbu a rozlišování povolání. Tato důležité témata by se měla stát součástí přípravy na přijetí svátosti biřmování, která uděluje milost a tím uschopňuje k věrnému učednictví v těchto otázkách. [22] [82]
Rodina a farnost závisí jedna na druhé
85. Domácí církev (Ecclesia domestica) samozřejmě nemůže existovat bez Církve (Ecclesia). Domácí církev vyžaduje vztah
k univerzální Církvi: "Aby byla rodina 'malou církví', musí být dobře zapojena do 'velké Církve', to jest do Boží rodiny, kterou přišel utvořit Kristus". [23] [83] Pravidelná účast na nedělní mši ve spojení s všeobecnou Církví je
sine qua non (nezbytnou podmínkou) k tomu, aby domácí církev naplňovala své pojmenování. Všeobecná Církev je nositelkou a učitelkou Boží smlouvy se svým lidem, téže smlouvy, která uschopňuje a upevňuje manželský a rodinný život.
86. Papež Benedikt XVI. mluvil
o farnosti jako o "rodině rodin", která je schopna sdílet s rodinami nejen radosti, ale také nezbytné obtíže spojené se začátkem rodinného života." [24] [84] Zajisté, slavení svátostí a často i konání skutků tělesného milosrdenství je možné právě s pomocí farnosti. Děti potřebují vidět, že jejich rodiče a další dospělí projevují solidaritu s chudými a dělají skutky, které pomáhají chudým. Farnosti a diecéze mají napomáhat k vytváření takových příležitostí. [25] [85] Domácí církev slouží farnosti a farnost slouží domácí církvi.
87. Farnost, diecéze a další katolické instituce jako školy, hnutí a sdružení jsou zvlášť klíčové pro
děti, které nemají oba rodiče. Stává se, že děti jsou bez jednoho nebo obou rodičů z různých příčin, jako např.: smrt či nemoc, rozvod, vystěhovalectví, válka, alkohol a drogová závislost, domácí násilí, zneužívání, politické pronásledování a nezaměstnanost nebo pracovní podmínky nutící cestovat kvůli chudobě. [26] [86] Je smutné, že manželé a manželky, matky a otcové někdy žijí odděleně, často z důvodů, které si zasluhují naše soucítění. "Emocionální otřesy, jimž jsou vystaveny děti odděleně žijících rodičů, když se najednou ocitnou s jedním rodičem nebo v 'nové' rodině, představují výzvu pro biskupy, katechety, učitele a všechny, kteří jsou zodpovědní za mládež ... Nejde o to, aby jim nahradili rodiče, ale o to, aby s nimi spolupracovali." [27] [87]
88. Aby se farnost opravdu stala "rodinou rodin", je povolána ke konkrétním skutkům pohostinnosti a velkodušnosti. Svatý Jan Pavel II. řekl, že "otevření vlastního domu či spíše brány vlastního srdce" je formou, jak napodobovat Krista. [28] [88] Poskytnout pomoc a přijmout pomoc - tyto skutečnosti navzájem úzce souvisejí. Nikdo, zvláště dítě nebo rodiče zápasící s neočekávanými krizemi, snadno zranitelní staří lidé, nebo kdokoli, kdo trpí, by neměl být osamocený ve farní rodině. Nelze ničím nahradit farníky v tom, aby navazovali mezi sebou přátelské vztahy a sloužili si navzájem i během týdne, a tak rozšířili církev i mimo nedělní dopoledne. To, jak se laici chovají k sobě navzájem - to je kritérium, zda farnost v tomto smyslu naplňuje své poslání. Je úkolem kněží, aby učili a formovali své farníky v tom, jak má vypadat život ve farnosti. Zvláště ve velkých farnostech, kde je tendence k anonymitě. Nakonec však
vytvoření živé farnosti nelze přenechat jen na kněžích, ale je to také úkolem laiků. Svatý Pavel psal křesťanům v Galacii: "
Neste břemena jedni druhých, tak naplníte Kristův zákon" (Gal 6, 2). Z toho vyplývá, že pokud si neneseme vzájemně břemena, pokud se nezajímáme o rodiny v nesnázích a o opuštěné, pokud je necháváme v osamělosti, pak sami upadáme.
Pokud náš životní styl není založen na společném sdílení a službě, pak nemůžeme růst. Jsme stvořeni jeden pro druhého a je smutné, pokud tak nežijeme. Je to neplnění životodárného Kristova zákona.
89. Velkodušnost k osamělým dětem nastoluje přirozeně otázku adopce. Jan Pavel II. na setkání rodin, které si adoptovaly dítě řekl:
"Adoptovat si dítě je velkým skutkem lásky. Když se to uskutečňuje, dává se hodně, ale hodně se také získává. Je to opravdová výměna darů.
Naše doba bohužel zná i v této oblasti mnoho rozporů. Navzdory mnohým dětem, které z důvodu smrti nebo neschopnosti svých rodičů, zůstávají mimo rodinu, existují mnohé manželské páry, které se rozhodly nemít děti, a to nezřídka z egoistických důvodů. Další [páry] se zase nechávají odradit ekonomickými, sociálními či byrokratickými obtížemi. Jiné zase, v touze po "vlastním" dítěti za každou cenu, překračují hranice legitimní pomoci, kterou medicínská věda může poskytnout pro reprodukci. Tím se uchylují k morálně trestuhodným praktikám. Vzhledem k těmto tendencím je třeba připomenout, že ustanovení morálního zákona nejsou abstraktními principy, ale chrání skutečné dobro člověka, a v tomto případě dobro dítěte, a to i vůči zájmům samotných rodičů."[29] [89]
Jan Pavel II. doufal, "že křesťanské rodiny se stanou ochotnějšími přijímat za vlastní nebo jako svěřené do výchovy ty děti, které ztratily rodiče nebo které rodiče opustili." [30] [90] Odvážil se mít takovou naději, protože láska, která oduševňuje křesťanské manželství, je láskou Boží smlouvy: je to láska, která je věčně velkodušná a naplněna životem.
90. V sexuální intimitě muže a ženy je obsažena
možnost mít děti. Žádný jiný vztah nenese v sobě tuto základní, organickou, biologickou možnost. Duchovním rámcem této potenciální plodnosti je manželství mezi mužem a ženou. Rodičovství je duchovním povoláním, protože ve své podstatě znamená formovat děti, aby byly svatými. Tato odvážná ambice zahrnuje pokorné, ale důležité domácí praktikování modlitby a kultivování duchovních darů. Vyžaduje to od rodičů, aby rozlišovali, jak se rodina zapojí do širší kultury. Přivádět děti k Pánu znamená, že domácí církev se bude chtít zapojit do farnosti jakož i do širší univerzální Církve. Život rodiny vyžaduje podporu - žádná rodina nemůže prosperovat sama o sobě. Potřebuje k tomu svou farnost a farnost potřebuje rodinu. Laici jsou potřební, aby tvořili a pracovali v této službě.
Otázky k diskuzi:
a) Čím se manželství muže a ženy liší od jiných forem důvěrného přátelství?
b) Už jste se někdy modlili se svými dětmi? Čtete s dětmi Bibli? Mluvíte s nimi o víře? Pokud nejste rodiči, jsou ve vašem okolí děti, pro které byste se mohli stát přáteli, rádci či učiteli?
c) Jakým způsobem praktikujete rozlišování povolání? Jak přistupujete k životu v perspektivě povolání?
d) Co je to domácí církev? Jak farnost slouží rodině a jak rodina slouží farnosti? Jak může rodina a farnost "naplňovat zákon Kristův" popsaný v Listu Galaťanům (Gal 6, 2)?
Vysvětlivky:
[1] Porov. CIC, kán. 1056-1057.
[2] CIC kán. 1055, citát upravený.
[3] Porov. Gaudium et spes, 47.
[4] SVATÝ AUGUSTÍN, De Bono Coniugali, 32; De Genesi ad Litter 9.7.12; De nuptiis et concupiscentia, 1.10.11, 17.19, 21.23.
[5] Pavel VI., Humanae vitae, 10.
[6] Katechismus katolické církve, 1652-1653. Srov. Gaudium et spes, 48, 50.
[7] FRANTIŠEK, Homília na sviatok Krstu Pána, Sixtínska kaplnka (12. januára, 2014).
[8] Dt 6, 4-7. Kurzíva doplněna.
[9] Srov .: JAN PAVEL II., Encyklika Familiaris consortio 14.
[10] DRUHÝ vatikánský koncil, Konstituce Lumen gentium, (1964), 11.
[11] SVATÝ AUGUSTÍN, The City of God Against the Pagans (Cambridge, Cambridge University Press, 1998), s. 667, §15. 16.
[12] Lumen gentium, 11.
[13] Pavel VI., Encyklika Populorum progressio, (1967), 15.
[14] Viz výše bod 60. (Čtvrtá katecheze).
[15] FRANTIŠEK, Projev na Setkání s mládeží z Umbrie ", Assisi, 4. října 2013.
[16] Porov.: Mt 6, 10; 7, 21; 12, 50; 21, 31; 26, 39.
[17] SVATÁ Terezie z Lisieux, Autobiografické spisy svaté Terezie z Lisieux (Dějiny duše), ang. překlad John Beevers (Doubleday, 2001), 9.
[18] Gaudium et spes, 38.
[19] FRANTIŠEK: Projev na Setkání s duchovenstvem, zasvěcenými osobami a členy diecézních pastoračních rad. Assisi, 4. října 2013
[20] Katechismus katolické církve, 1656.
[21] Porov. Jn 15, 19; Rim 12, 2.
[22] Katechismus katolické církve, 1303, 1308.
[23] Benedikt XVI .: Promluva na setkání s mládeží, Palermo, 3. října 2010.
[24] Benedikt XVI .: Homilie při mši u příležitosti zřízení nové římské farnosti sv. Korbinian v městské části Infernetto, 20. března 2011.
[25] Srov. JAN PAVEL II .: Familiaris consortio 44.
[26] Srov. JAN PAVEL II .: Familiaris consortio 71, 77.
[27] Papežská rada pro rodinu, Enchiridion rodiny (2004), 1303-1304.
[28] Jan Pavel II .: Familiaris consortio 44.
[29] Jan Pavel II .: Projev na audienci pro rodiny, které si adoptovaly dítě, zorganizovaném Misionářkami lásky (5. září 2000).
[30] Jan Pavel II .: Familiaris consortio 41.
Převzato ze
zastolom.sk, 11. srpna 2015,
článek naleznete
zde.