Při sňatku se kněz ptá ženicha (a stejnou otázku pak položí i snoubence): "
Slibujete před všemohoucím Bohem, že jí budete věrným manželem a že ji nikdy neopustíte, ani ve štěstí, ani v neštěstí, ani ve zdraví ani v nemoci, a že ji budete milovat a ctít po všechny dny svého života?"
Věrnost, neopuštění, milování, úcta. Jsou to čtyři výrazy, čtyři vyjádření jedné podstaty, kterou je společenství.
Výhradní sdílení sebe sama s tím druhým. Pokud by chyběl co jen jeden z těchto pilířů, společenství by bylo narušené, zdeformované, ztratilo by svou stabilitu.
Budu Ti věrný a nikdy Tě neopustím
Co znamená být věrným manželem? Mohu neopustit manželku a zároveň jí být nevěrný? Ano, to je možné, ale naopak to možné není. Nemůžu zůstat věrný manželce a zároveň ji dobrovolně opustit.
Co je to tedy ta manželská věrnost? Běžně používaná interpretace se zužuje na sexuální oblast. Pokud se řekne: "Byl jí nevěrný!" Myslí se tím, že měl pohlavní styk s jinou ženou. A co když se s tou jinou ženou pouze líbá? Byl také nevěrný? A co když si s ní pouze vyprávěl o svém hlubokém prožívání, o němž si povídá pouze se svou ženou, nebo ani s tou ne? A co když věnoval podstatnou část svého času zálibám a ne své ženě a rodině? A co když je jen myšlenkami stále někde jinde, například v práci? Kdy už jde o porušení slibu věrnosti?
Kritériem by mohla být podstata manželství, což je intimní společenství muže a ženy na úrovni těla, duše a ducha. Bůh nás stvořil ke svému obrazu a věříme, že muže a ženu stvořil, aby žili v manželství. Takže i manželství by mělo být určitým způsobem obrazem Trojice, dokonalého Společenství, dokonalé lásky a vzájemného dávání se. To, co narušuje intimitu manželského společenství, je porušením manželského slibu věrnosti.
Znamená to, že mám své manželce věnovat 100% svého času a pozornosti? Ne. Manželství není izolovaný ostrov. Manželé musí a mají žít v interakci s jinými lidmi, musí pracovat, mají se věnovat svým koníčkům a podobně, ale do té míry, do jaké to napomáhá rozvoji jejich manželství.
Například manžel, který si občas odpočine s kamarády u piva se může zrelaxovaný s novou energií věnovat své manželce a rodině. Na druhé straně, manžel neustále vysedávajúci s kamarády u piva velkou oporou pro manželku a rodinu nebude. Tatáž věc v jiné míře může být pro manželství prospěšná nebo škodlivá. Míru, do jaké je pro manželství daná věc přínosem a kdy začíná být pro manželství zátěží, umí spolu hledat a nacházet jedině samotní manželé. A různé dvojice mohou dojít k různým závěrům.
Bezpochyby jde o složité hledání kompromisu mezi dvěma odlišnými pohledy manželů, které je tím těžší, čím každý z manželů hledá více uspokojení svých potřeb jako způsob, jak by mohl být darem pro toho druhého. Být darem většinou něco stojí a často až bolí, ale právě sebedarováním člověk paradoxně nachází sama sebe a nakonec zůstává naplněný (pokud chcete spokojený nebo šťastný).
Neopustím Tě ani ve štěstí, ani v neštěstí, ani ve zdraví ani v nemoci
Kdo je vlastně můj manžel, manželka? Koho jsem si vzal? Sympatického, milého člověka, se kterým jsem si rozuměl a chtěl jsem s ním strávit zbytek svého života. Takovému člověku jsem slíbil, kromě toho, že mu budu věrným, i to, že ho neopustím a že ho budu milovat a ctít. A proč jsem mu to slíbil? Ideálně proto, že jsem ho miloval. A proč jsem ho miloval? Obávám se, že kdo zná odpověď na tuto otázku, toho láska je nedokonalá a hlavně nestabilní a dodržet manželský slib bude pro něj za určitých okolností téměř nemožné.
Pokud miluji svého manžela proto, že je například pěkný, co bude s mou láskou, když zestárne nebo onemocní a jeho krása pomine nebo, nedejbože, bude zmrzačený? A pokud ho miluji, protože je inteligentní nebo proto, že si spolu rozumíme, co bude s mou láskou, pokud zůstane dementní? Opustím ho? Najdu si jiného? Nebo zůstanu s ním pouze ze soucitu nebo ze strachu, aby mě sousedé nepomluvili?
Milovat a ctít do konce života
Pokud někoho skutečně miluji, tak ho miluji jako osobu, která zahrnuje jeho tělo, duši a ducha. Pokud by i jeho tělo nebo duše (psychika) byla porušena, jeho duch zůstává, jde stále o téhož člověka, jakkoli velké je narušení těla nebo duše. Definitivní konec osoby v tomto pojetí nastává smrtí, kdy z člověka zbývá už "jen" duch čekající na vzkříšení, a tedy obnovu své vlastní lidské osoby. Manželský slib nás váže do konce pozemského života. Jak to bude v nebi, to ví jen Bůh a nám naznačil, že při vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají ... (Mt 22,30).
Pokud mám skutečně milujícího manžela, mám jistotu, že cokoli v životě se mi stane, pokud bude žít a bude moci, bude se mnou. V takové lásce je něco božského právě proto, že takto dokonale bezpodmínečně se miluje navzájem Trojice a takovou láskou Bůh jako Trojice miluje i nás lidi. Pokud se snažíme o takovou lásku, už nyní máme účast na lásce Trojice, sjednocujeme se s Bohem a připravujeme se na naše vytoužené úplné sjednocení se s Ním ve věčnosti.
Svátosti jsou znaky a prostředky, kterými se víra vyjadřuje a upevňuje, vzdává se kult Bohu a uskutečňuje se posvěcování lidí (srov. KKP, kán. 840). Manželskou smlouvu, kterou muž a žena mezi sebou ustanovují společenství celého života, Kristus povýšil na hodnost svátosti (srov. KKP, kán 1055, § 1). Dovolím si říci, že manželská smlouva vyjádřena manželským slibem je svátostí po celou dobu její platnosti, ne jen v momentě jejího uzavření, a proto manželský život v souladu s manželským slibem je neustále prožívanou svátostí, a tedy neustálým vyjádřením a upevňováním víry, uctíváním Boha a vlastním posvěcováním, jinak řečeno, neustálým spojením s Bohem. Čím autentičněji a hlouběji tento slib žijeme, tím více se přibližujeme jeden k druhému a společně k Bohu.
Převzato z
http://zastolom.sk/,
článek z 10. 8. 2015 naleznete
zde.
