Řím. Církev do dnešní doby uznala autenticitu patnácti „soukromých“ mariánských zjevení. Italský katolický deník Avvenire (31. července 2015) přinesl jejich krátkou rekapitulaci. Katechismus katolické církve uvádí, že zjevení uznaná církevní autoritou „nepatří k pokladu víry. Jejich úlohou není vylepšovat nebo doplňovat Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plněji žilo“ (KKC, 67).
Deník Avvenire ve svém ohlédnutí zmiňuje první historicky ověřenou zprávu o soukromém zjevení u Řehoře Nysského (335-392), který píše o vidění Panny Marie, kterého se dostalo jinému řeckému biskupovi Řehořovi Divotvůrci v roce 231. Tradice však sahá ještě hlouběji do historie. Například mariánská svatyně del Pilar ve španělské Zaragoze se dovolává vidění, které obdržel apoštol Jakub, evangelizátor Španělska roku 40.
Patrně nejvýznamnější žijící mariolog abbé
René Laurentin ve svém monumentálním Slovníku zjevení Panny Marie publikovaném
v roce 2010 vypočítává od počátků křesťanství až do dnešní doby dva tisíce čtyři sta mimořádných úkazů připisovaných Panně Marii.
Z těchto více než spletitých dějin však
vystupuje patnáct soukromých zjevení, která církev výslovně a oficiálně uznala. Uvádíme v historickém pořadí nejprve místo, popřípadě zemi, kde ke zjevení došlo, potom rok události a jméno vizionáře:
1.
Laus (Francie) 1664-1718, Benoite Rencurel;
2.
Řím 1842, Alfons Ratisbonne;
3.
La Salette (Francie) 1846, Maximin Giraud a Melánie Calvat;
4.
Lurdy 1858, Bernadetta Soubirous;
5.
Champion (Spojené státy americké) 1859, Adéla Brise;
6.
Pontmain (Francie) 1871, Eugene a Joseph Barbedette, Francois Richer a Jeanne Lebossé;
7.
Gietrzwald (Polsko) 1877, Justina Szafrynska a Barbara Samulowska;
8.
Knock (Irsko) 1879, Margaret Beirne a další osoby;
9.
Fatima (Portugalsko) 1917, Lucie Dos Santos, František a Hyacinta Marto;
10.
Beauraing (Belgie) 1932, Fernande, Gilberte a Albert Voisin, André a Gilberte Degeimbre;
11.
Banneux (Belgie) 1933, Mariette Béco;
12.
Amsterdam (Nizozemsko) 1945-1959, Ida Peerdemann;
13.
Akita (Japonsko) 1973-1981, Agnes Sasagawa;
14.
Betania (Venezuela) 1976-1988, Maria Esperanza Medano;
15.
Kibeho (Rwanda) 1981-1986, Alfonsína Mumereke, Natálie Ukamazimpaka a Marie-Claire Mukangano.
V čem spočívá církevní uznání soukromých zjevení?
„Znamená to, že církev se o nich kladně vyslovila nějakým dekretem,“ vysvětluje italský mariolog Antonino Grasso z Institutu vyšších náboženských věd v Catanii a autor spisu 'Perche appare la Madonna? Per capire le apparizioni mariane' (Ed. Ancilla 2012).
Podle norem, které roku 1978 vydala Kongregace pro nauku víry – pokračuje Grasso –
církev pověřuje zkoumáním faktů místního biskupa, který se vysloví po přezkoumání případu zvláštní znaleckou komisí. Podle zvláštnosti případu a jeho okolností se zkoumání může ujmout biskupská konference nebo přímo Svatý stolec.
Existují tři druhy možného církevního rozhodnutí:
záporné (constat de non supernaturalitate), které upírá danému zjevení nadpřirozenou povahu;
dále možnost vyčkávací (non constat de supernaturalitate), kterou však zmíněné normy z roku 1978 nezmiňuje;
a nakonec kladné (constat de supernaturalitate), kterým církev uznává nadpřirozenou povahu zjevení.
Jeden negativní soud byl například vynesen letos v březnu arcibiskupem italské diecéze Brindisi-Ostuni a týkal se nadpřirozené povahy soukromých zjevení jistého mladíka jménem Mario D´Ignazio.
Italský mariolog Antonino Grasso dále zmiňuje kompromisní
možnost vyjádření, kterým se místní biskup k autenticitě daného zjevení sice nevysloví, ale potvrdí prospěšnost zbožnosti, kterou zjevení vzbudilo, a schválí místní kult. „
V obci Belpasso na území mojí domovské sicilské arcidiecéze Catania – říká Grasso –
se údajně Panna Maria zjevovala v letech 1981 – 1989. Arcibiskup roku 2000 povýšil toto místo na diecézní svatyni a také jeho nástupce tam v den výročí zjevení každoročně putuje.“
A nakonec je třeba připomenout, že
existují dvě zjevení, která byla uznána de facto. „První je v mexickém Guadalupe, kde nebyl vydán žádný oficiální dekret, ale tehdejší biskup na místě zjevení nechal zbudovat kapli, jak žádala Panna Maria, a vizionář Juan Diego byl později kanonizován. A potom je tu
případ sv. Kateřiny Labouré v Paříži, kde místní biskup uznal nikoli dekretem, ale pouze pastoračním listem, že je možné používat zázračnou mariánskou medailku. Sestra Kateřina totiž nechtěla vystoupit před vyšetřující komisí a na její otázky odpověděla pouze prostřednictvím zpovědníka.
Ze zmíněné bilance tedy plyne, že nejvíce církví uznaných mariánských zjevení se uskutečnilo v Evropě. Bylo jich celkem dvanáct, z toho ve Francii čtyři, po dvou v Belgii, po jednom v Itálii, Nizozemsku, Irsku, Polsku a Portugalsku. Na americkém kontinentu došlo celkem ke třem církví uznaným zjevením. V Africe a Asii pak po jednom.
Zajímavou je rovněž skutečnost, že se
všechna tato soukromá zjevení uskutečnila v novověku, tedy po objevení Ameriky, přičemž drtivá většina až v 19. a 20. století. Ve středověku církev žádné soukromé zjevení neuznala. Možná k nim nedocházelo tak často, ale v každém případě o nich bylo zakázáno mluvit mimo zpověď.
Převzato z
http://radiovaticana.cz,
článek z 15. 8. 2015 naleznete
zde.