Mnohé aktivity se v jednom životě snad ani nedají stihnout ... A přece, když si člověk správně uspořádá hodnoty, může věnovat hodně času Bohu ve službě druhým, modlitbě a půstu. Žít svůj život jako povolání a přijímat z Božích rukou i dobré i špatné. Paní Beáta Chrenová žije v harmonickém manželství s manželem Petrem v Kremnici již 31 let, pomáhají i druhým budovat dobré, šťastné manželství a nacházet cestu k hlubšímu vztahu s Bohem.
Máte za sebou 31 let manželství. Jak se zpětně díváte na tyto roky?
Jako na velký dar od Boha. Jsem Bohu velmi vděčná, jak vedl můj manželský život a za mého manžela a dceru. Dívám se na to jako na pěkně prožité roky - na radosti, starosti, zklamání, problémy. V naší rodině bylo vždy více radosti, pokoje než smutku, a nechyběla láska.
Co je nejdůležitější pro udržení dobrého vztahu mezi manžely?
Těžko říct, co je nejdůležitější - je to soubor věcí, které jsou důležité. Důležité je, aby se každý staral, přikládal na ohniště manželské nezištné lásky, neboť když bude přikládat jen jeden, snadno se unaví, přestane ho takové soužití bavit. Žít svátost manželství znamená dávat si navzájem lásku jako dar. Manželství je pro každou dvojici cestou plnou kladných i záporných zážitků. Každá rodina musí prožívat tuto zkušenost v originalitě, podle plánu, který dává Bůh. Před uzavřením manželství jsme byli na hodinové přípravě u kněze v Chrášťanech, který nám
poradil tři věci: každý večer se spolu modlete, stačí krátce, Pán Bůh nepotřebuje dlouhé modlitby, ať nezapadá slunce nad vaším hněvem, odpusťte si, dávejte almužnu.
Během let manželství jsme se tyto tři věci snažili dodržovat - skutečně jsme se modlili každý den, ze začátku krátce - 5-10 minut, postupně jsme si "přidávali", nyní se modlíme několik růženců denně a společně vždy večer breviář - nešpory.
Modlitba je naprosto nejdůležitější věc v duchovní oblasti pro dobré manželství. Rodina, která se modlí spolu, zůstává spolu. Modlitba, komunikace s Bohem je nejlepší "lepidlo" na rodinu. Taková rodina se nikdy nerozpadne.
Dávejte almužnu - tehdy mi to bylo velmi zvláštní, co od nás žádá kněz, protože jsem si kladla otázku, jak můžeme dávat, když nic nemáme. Teď vím, že pokud chci mít, musím dávat, dělit se. Pokud nebudu dávat, nebudu nic mít, vždy mi bude chybět ... Dáváme desátky - peníze - rozhodujeme společně kde, komu je dáme, dělíme se také s oblečením, s jídlem, najdeme si čas na rozhovor s jinými. Dáváme úsměv, dobrou radu, fyzickou pomoc, modlitbu za někoho, za něco, pokud o to někdo požádá. Bohu patří i desátek našeho dne, času - čas na modlitbu, na mši sv., na skutky lásky našim bližním. Sv. Eskrivá říká, že i čistit brambory se dá dvěma způsoby - čistím brambory jen tak nebo čistím brambory s vědomím, že plním Boží vůli, sloužím Mu, chválím Ho. Desátek dáváme i v tom, že objednáváme 10 časopisů
Milujte se - považujeme ho za jeden z nejlepších časopisů - a pak je rozdáváme těm, co vím, že by si ho nekoupili, ale ho potřebují.
Vedete předmanželské přípravy, které účastníci hodnotí velmi pozitivně. Na co v nich kladete důraz?
Právě na ty tři věci, které nám řekl kněz před 31 lety. Přípravu děláme vždy jen pro jeden snoubenecký pár a někdy se účastníci zeptají na nějaký problém, který pak hlouběji rozebíráme. U každého je příprava jiná, jiný rozhovor. Vnímám, že mladí lidé se starají o tělesné potřeby, o duševní rozvoj, jsou vzdělaní, ale málo vědí o péči o duchovní život a podceňují vztah k Bohu. Nestarají se, nebo zanedbávají péči o to, co nám jednou zbude - o duši. Nemají čas na modlitbu, čtení duchovní literatury, Písma sv., účasti na mši sv., přijímání svátostí. To jsou věci, které jim vnesou klid do duší a do rodiny. Já říkám: "
Víte, proč nemáte čas? Neboť se nemodlíte. Kdybyste se společně modlili, měli byste dost času na všechno a měli byste pokoj v rodině. Uměli byste si vybrat, co je důležité, co je třeba hned udělat, co je možné odložit na později, co neudělat. "
,br>
Já bych to, co děláme, nenazvala manželská příprava, připravit na manželství se nedá za 2-3 hodiny, přípravu by měl mít každý doma ve své vlastní rodině, je to spíš naše svědectví, rady, povzbuzení, jak žít v manželství a mít radost a pokoj.
Jakým způsobem setkání probíhají?
Na začátku se vzájemně krátce představíme, řekneme si něco o sobě, představím svou rodinu.
Účastníci dělají
hodnotový žebříček - 10 hodnot, které mají označit podle důležitosti od 1 do 10. Dělají to společně. Vidím, jak spolupracují, komunikují, jak se umí dohodnout. Pak sami slovně hodnotí, proč tak učinili. Tak lidi, které mnohokrát vidím poprvé a naposled v životě, mám možnost trochu poznat, nahlédnout do jejich nitra, do jejich hodnot. Podle toho volím další komunikaci a dotýkám se určitých "věcí". Loni jsme připravovali 13 manželských párů, z toho byl jen jeden pár, který před manželstvím nežil ve společné domácnosti, třetina z nich už měla vlastní dítě nebo více dětí. Takže někdy sklouzneme i do tématu výchovy dětí.
Ještě chci říci, že
pokud člověk postaví ve svém životě Boha na první místo, vše ostatní se "zařadí" na správné místo, každá hodnota.
Máte jednu, už dospělou dceru. Jak jste přijali skutečnost, že nemůžete mít víc dětí?
To bylo nejtěžší v našem manželství. Přijmout takovou Boží vůli. Dlouhá léta jsme doufali, modlili se, navštěvovali lékaře. Myslím, že až na druhém světě úplně pochopíme, proč to tak bylo, ale myslím, že Bůh měl jiný plán pro náš život. Chtěl, abychom věnovali čas našim bližním, jiným dětem. Máme 12 křestních dětí a dcera má v manželství za tři roky tři děti - je to velké požehnání.
Jak má člověk v životě přijímat skutečnosti, které jsou jiné, než si představoval?
Tak se říká, že člověk plánuje a Pán Bůh se směje. Myslím, že každý člověk má určité představy, plány, ale mnohé v životě se děje jinak, než jsme si představovali nebo naplánovali. Křesťan, který se modlí a důvěřuje Bohu, ví, že nic v životě není náhoda.
Je třeba se naučit přijímat od Boha dobré i špatné a děkovat mu za to. Dobrý Otec dává pouze dobré dary, takové, které jsou pro náš nynější život a naši spásu potřebné. Bůh nás vede a vychovává. I v našem životě byly různé situace, nemoci, ale
s Boží pomocí se dá zvládnout vše, bez Něho nic. Nyní mnohé nechápeme, ale je třeba se každý den odevzdat do vůle Páně, zasvětit se Panně Marii, protože vím, že Bůh se nikdy nemýlí. Třeba se vychovat - modlitbou, pokáním, postem ..., aby se člověk ničím neznepokojoval, netrápil. Pokud má člověk v srdci Boha, nic mu nechybí, dokáže všechno přijmout, Jeho láska stačí.
Dlouhá léta jste pracovala v mateřské škole. Je to určitě velmi náročné zaměstnání. Co Vás děti naučily?
Prvních 10 let jsem pracovala ve státní mateřské škole, poté 16 let jako vychovatelka se sluchově postiženou mládeží a pak 8 let v církevní mateřské škole. Je to náročné, ale krásné povolání. Kdybych si měla ještě jednou vybrat, chtěla bych přesně toto a v takovém pořadí. Od dětí předškolního věku se máme hodně co učit. Jsou milé, vnímavé, jsou důvěřivé, upřímné, nemají předsudky. Umí otevřeně projevit své city, lásku, radost, jsou spontánní. V církevní mateřské škole jsem viděla dětskou důvěru v Boha, jejich schopnost vyjadřovat prosby, díky Bohu. Pochopila jsem, co to znamená, když nám Bůh říká: "Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského." (Mt 18,3) Učili mě milovat bezpodmínečně, prohloubila se moje víra a důvěra v Boha.
Jaké chyby ve výchově dělají rodiče dětí v tomto věku?
Myslím, že dnešní mladé rodiny to mají těžší než my v tom, že si musí vzít úvěry na byt a splácet dlouhá léta. Mnozí rodiče pak mají i dvě zaměstnání a nemají čas na své děti. A to je největší chyba. Čas - na hru, komunikaci, jít s dětmi na procházku, do parku, do lesa, spolu pracovat, něco vyrábět ... věnovat čas - lásku svým dětem. Nemají čas na samotnou výchovu, na předávání hodnot. Chtějí zabezpečit rodinu - byt, auto, dovolenou ... Ale
děti nepotřebují exotickou dovolenou a pokoj plný hraček. Děti potřebují bezpodmínečnou lásku. Děti si budou pamatovat, co jste s nimi dělali, co jste je naučili, co jste jim v duchovní a duševní oblasti předali.
Pak následovala práce se sluchově postiženými. Jak došlo k takovému rozhodnutí?
Bylo to těžké odejít, ale přinutil mě k tomu můj zdravotní stav. V osmdesátých letech byl počet dětí ve třídách 34 - 38 a po několika letech jsem onemocněla. Měla jsem chronické onemocnění hrtanu, neustálé bolesti krku, uší, nedokázala jsem zazpívat ani písničku
Prší, prší. Tak jsem se v r. 1990 rozhodla změnit povolání na vychovatelku a jít tam, kde se komunikuje rukama. Dnes vím, že to byla Boží vůle, Bůh mě přesunul jako na šachovnici na jinou pozici - tam, kde mě potřeboval mít. V r. 1992 jsem si udělala katechetický kurz a protože neměl kdo vyučovat náboženství ve znakové řeči, kněz mě požádal, abych to na nějaký rok - dva vzala, že pak přijde někdo jiný. Nakonec jsem učila 13 let, protože nepřišel nikdo. Učila jsem ta léta 3-6 hodin týdně. Nebylo to jednoduché, ale v oblasti víry mě to velmi posunulo. Musela jsem se připravovat na to, jak vysvětlit dané téma ve znakové řeči prostě, aby mě děti pochopily. Neměla jsem učební pomůcky, knihy, zkušenosti. V devadesátých letech neslyšící neměli svátosti, tak jsme je s knězem postupně připravovali. Otec biskup Baláž vyčlenil kněze pouze pro neslyšící, a je to tak dosud - bylo to výborné rozhodnutí. V r. 2006 se snížil počet neslyšících na škole, najednou nás čtyři pedagogické pracovníky propustili. Bůh mě už nepotřeboval na této pozici, tak mě přesunul dále. Vrátila jsem se do mateřské školy, ale tentokrát do církevní. Jedinou obavu, co jsem měla, bylo, jak to zvládnu zdravotně - s hrdlem a hlasivkami, když znovu budu muset hodně vyprávět. Ale Pán Bůh to vedl tak, že žádné zdravotní problémy s hrdlem dosud nemám.
Se sluchově postiženými se nesetkáváme často. Je jich tak málo nebo žijí v izolaci?
Neznám statistiku. Ale myslím, že jich není málo. Velké množství dětí je integrovaných. Pro některé je integrace vhodné řešení, ale pro mnohé je integrace škodlivá. Na druhé straně, chápu rodiče, kteří nechtějí dát děti od předškolního věku do internátních škol, tak je raději integrují v blízkosti bydliště. Speciální školství i v našem městě je kvalitní.
Z počtu sluchově postižených dětí před 25. rokem je na škole asi 15%. Je to škoda. Rodiče by měli přihlížet k tomu, aby dítě ve škole zažilo úspěch, aby mělo možnost komunikovat se sobě rovnými, neintegrovat je za každou cenu. Na neslyšících na první pohled není vidět, že jsou neslyšící, dokud nezačnou komunikovat. Jiná postihnutí - zrakově, tělesně postižení jsou ve společnosti "viditelnější". Slepota odděluje člověka od věcí, ale hluchota odděluje člověka od člověka, neboť má komunikační bariéru. Mnozí jsou opravdu izolováni po skončení školy, hlavně, pokud jsou nezaměstnaní.
V současnosti "sloužíte" na plný úvazek své rodině - pomáháte dceři, staráte se o mámu. Čím Vás tato služba naplňuje nebo obohacuje?
Mámě se změnil zdravotní stav, je těžce zdravotně postižená. Potřebuje pomoc. Vím, že tu už nebude dlouho. A tak jí chci věnovat čas a posloužit jí a otci. Jsem za tuto dobu Bohu vděčná. Každý den Mu děkuji, že nás všechny udržuje při životě. Vím, že rodičům nemohu vrátit veškerou jejich péči, oběť, lásku, tak alespoň něco - na sklonku jejich života. Vím, že je to smysluplná práce.
Dceři a její rodině pomáháme s manželem - co potřebují, též s radostí. Mít tři vnoučata patří po naší dceři mezi největší dary, které jsme od Pána dostali. Je to hodně radosti, starostí, lásky, potěšení. Každému člověku to ze srdce přeji.
S manželem jste 20 let chodili do rodinného společenství. Co Vám dávala tato setkání?
Scházeli jsme se rodiny, které jsme měly děti přibližně ve stejném věku. Někdy byly schůzky na faře, někdy v rodině - vždy u někoho jiného. Každý rok jsme měli jiné zaměření setkání - např. probírali jsme s knězem části Písma svatého, další rok knihu
Hranice v manželství, Hranice s dětmi ... Zvali jsme rozličné lektory na různé přednášky. Organizovali jsme každoročně společně křesťanský ples. Hodně jsme se naučili, spřátelili jsme se, pomáhali si radami ve výchově dětí a tvořili jsme hezké společenství.
Po 20 letech - to už jsou vztahy skoro jako v rodině. Jak se Vám opouštělo takové zázemí?
S mnoha jsou to skutečně takové vztahy jako v rodině. Ale setkáváme se nadále a zůstali jsme kamarádi, přátelé. Všechno se jednou začíná a jednou skončí. Naše děti odrostly, společenství jakoby ztratilo význam, poslední rok jsme zůstaly jen tři manželské páry, tak jsme se dohodli, že to ukončíme. Někteří se přesunuli do jiných společenství, např. na modlitby matek, růžencové společenství, my s manželem do třetího řádu řehole. Ale těší mě, že hned po našem ukončení vzniklo nové, krásné společenství mladých rodin, které se setkávají, sdílejí, spolu modlí. Jsou pro mě velkým povzbuzením, nadějí.
Manžel je akolyta. Vy jste lektorkou, tlumočnicí do znakové řeči při mších sv., pomáháte při úklidu kostela. Spolu děláte předmanželské přípravy. Takových angažovaných laiků v církvi není mnoho. Co bylo a je pro Vás motivací?
Myslím, že každý člen farního společenství by se měl podle svých schopností nějakým způsobem podílet na chodu farnosti. Měl by sloužit. I Ježíš sloužil, nepřišel se dát obsluhovat. Pro mě je to taková samozřejmá věc: dělat, co umím, pomáhat, kde se dá. Nepovažuji to za nic mimořádného. I jiní lidé ve farnosti pomáhají.
Motivací je láska k Bohu a vděčnost za všechno, co mi dal a jak se o mě a mou rodinu stará. Já dávám jen málo oproti tomu, co od Něho dostávám. Láska bez skutků je mrtvá. Láska znamená jednat, dělat - je to milující postoj, ať už v manželství, v rodině, nebo ve farnosti.
Před 4 lety jste vstoupili do 3. řádu řehole Dcer Božské lásky (Mariánky). Co Vás přivedlo k takovému kroku?
Když jsem začala pracovat v církevní škole, poznala jsem se s třemi řeholními sestrami z Kongregace Dcer Božské Lásky, které tam také pracovaly. Postupně, jak jsem je poznávala, rostl můj vztah k nim, byly mi blízké jako vlastní sestry. Uměly úžasně poradit, povzbudit, poučit, pomoci modlitbou, byly veselé. Chodívaly do mateřské školy, modlily se s dětmi, učily náboženství, zpívaly, hrály na kytaru. Viděla jsem jejich práci a obdivovala jsem je. Toužila jsem být mezi nimi, ale věděla jsem, že je to nemožné. A nebyla jsem sama. Božím řízením tyto sestry v krátkém čase založily třetí rád - Rodinu Božské Lásky, do které jsme spolu s manželem vstoupili mezi prvními členy.
/www.marianky.sk/
Co konkrétně znamená vstoupit do 3. řádu?
Vstoupit do třetího řádu znamená zavázat se, že budu uvádět do praxe program Rodiny Božské Lásky při Kongregaci Dcer Božské Lásky - žít podle evangelia a každodenním životem zviditelňovat Boží lásku, modlit se a obětovat na úmysly Církve, Kongregace a za spásu duší, prohlubovat spiritualitu zakladatelky Františky Lechnerové, dělat dobro, rozdávat radost v prostředí, ve kterém žiji, a spolupracovat při apoštolských aktivitách Kongregace a místní církve. Celý program, spojený s úctou k Panně Marii je mně i mému manželovi blízký, proto ho plníme.
Čtyři roky se pravidelně setkáváme v církevní škole na modlitebních setkáních, jednou ročně míváme společné duchovní cvičení se všemi členy a jednou ročně obnovujeme sliby.
Jaké sliby skládáte?
Po důkladné přípravě se zavazujeme, že budeme do praxe uvádět program Rodiny Božské lásky při kongregaci Dcer Božské Lásky, který jsem uvedla - žít podle evangelia ...
Velmi často jezdíte do Medžugorje. Proč se tam rádi vracíte?
Medžugorje je úžasné místo. Vracíme se k prameni, kde se nám výjimečně líbí, kde hlouběji můžeme prožívat svou víru. Je to pro nás duchovní útočiště, místo klidu a modlitby. Když vstoupíme do Medžugorje, zavíráme dveře do tohoto světa plného neklidu, chaosu, válek. Pro mně je to místo, kde cítím blízkost, lásku Boha a Panny Marie tak, jako nikde jinde. V Medžugorii jsem pochopila, co mám dělat, jak se měnit, obrátit ... je to ale program na celý život.
V Medžu milujeme večerní program: 3- 4 hodiny se modlit, adorovat, zpívat, uzdravovat se z ran "ze světa". Mám ráda svědectví vizionářů, bývalých závislých z Čenakola, modlitby na Podbrdu, Križevaci, sedět na tichém místě jen tak a poslouchat, co mi říká Bůh ... Dostávám odpovědi na mnohé otázky.
Jezdíme na pouť spolu s manželem načerpat - dobít baterky, abychom to tam "venku" zase vydrželi. Poutě do Medžugorje v naší farnosti organizujeme s manželem proto, že chceme jet se společenstvím a naším knězem. Děláme to z lásky pro ně, ale i z lásky k nám samým, neboť oni jsou pro nás darem.
Letos při přednášce františkánského kněze mě oslovilo: "
mnozí lidé říkají: tohle je moje židle ... můj dům, moje auto - je to iluze, v níž žijete. Toto vše vám patří na krátkou dobu. Váš skutečný dům je ve věčnosti. Žijte jednoduše."
Do Medžu jezdíme na 6 dní, když odjíždíme, všichni bychom chtěli ještě zůstat. Je to Fatima dneška, živá Církev, živí křesťané. Chodíme tam do školy lásky Panny Marie. Chodíme jako žáci "učit se", jak žít lásku ve světě, učit se modlit. Učení vyžaduje pokoru, pyšný člověk se nedokáže učit. Vyžaduje nápravu a změnu dosavadního smýšlení a reakcí. Učení vyžaduje trpělivost se sebou samým a s jinými. Vlastní dozrávání jde postupně, pomalu. Boha poznáváme postupně a poznávání nemá konec. Máme se ještě co učit, měnit, abychom se posouvali vpřed na cestě k Bohu, do věčného cíle, proto poutě opakujeme.
Co je podle Vás hlavním poselstvím Medžugorských zjevení?
Jedna z výjimečných výzev je výzva k přechodu z neklidu do klidu. Již v r. 1981 na třetí den zjevení nám Panna Maria říká: "Mír, mír, mír! Mír musí zavládnout mezi člověkem a Bohem a mezi lidmi navzájem! "Pokoj není jen jednou z mnoha výzev Matky Boží, ale cíl a smysl jejího pozvání. Obrácení, modlitby, půst, zpověď - to vše slouží k obnově míru a pokoje v životě člověka. Klid člověk nemůže získat sám, z vlastní síly, potřebujeme pomoc Pána Ježíše a jeho Matky.
Je úžasné, že
Bůh nás tak miluje, že posílá Pannu Marii, aby nás s její pomocí vedl na cestě ke svatosti, do nebe. Dává nám k tomu 5 kamenů - proti Goliášovi - proti Zlu:
1.
Modlitba růžence - modlitba srdcem - za 10 let, co jezdíme do Medžu jsme udělali "řez" v mnoha věcech, ale také ve využívání času. Málo se díváme televizi, abychom měli čas na společnou večerní modlitbu. Panna Maria nám říká: hodně povídáte a málo se modlíte. Naučili jsme se lépe využívat čas - když cestujeme autem, na vycházce, modlíme se růženec. Modlíme se také během dne různé modlitby, např. ke sv. Josefovi, k andělu strážci, střelné modlitby ... Jezdíme společně na pouti - na Staré Hory a alespoň jednou ročně do Medžugorje. Minulý rok jsme organizovali z naší farnosti pouť do Šaštína a letos určitě půjdeme na Pochod pro život. Žádný křesťan, který má zdravé nohy, nemůže zůstat doma na gauči a nevyjádřit svůj postoj k ochraně života a proti Gender ideologii.
2.
Eucharistie - Panna Maria nám říká - pokud si máte vybrat modlit se růženec nebo jít na mši sv., jděte za mým Synem na mši sv., co nejčastěji Ho přijímejte v eucharistii, adorujte. Ona je pokorná a stále ukazuje na Syna. Tak chodíme na mši sv. téměř denně a přijímáme Pána Ježíše.
3.
Písmo svaté. Denně čteme Písmo sv., duchovní literaturu. Je to zdravý pokrm pro duši. Dává klid, naději.
4.
Půst o chlebu a vodě. Chléb - symbol života, voda - symbol očisty. Prostřednictvím půstu se máme naučit najít hluboký vztah s eucharistickým Kristem, přijmout sv. přijímání na hlubší komunikační úrovni. Modlitba a půst patří k sobě jako dvě nohy v duchovním růstu. Matka nás chce postem přivést ke skutečnému chlebu života - k Ježíši. Matka žádá více modlitby v postní dny, ve středu a v pátek. Sama jsem zjistila - půst zavírá ústa ke zbytečným řečem a otevírá srdce. Půst je i odříkání se rozličných věcí, televize ...
5.
Měsíční zpověď. Je třeba se čistit od hříchů, nikdo není bez hříchu.
Panna Maria ve svých poselstvích neříká nic nového, co by Církev už dávno neříkala a nedoporučovala. Způsob její komunikace - poselství - je plný lásky, je cítit jemnost, lásku Matky, která nám jen dobře radí. Dobrou Matku je třeba poslouchat.
Panna Maria říká, že modlitbou a postem lze zastavit všechny války. I "války" - nepokoje v rodinách, na pracovištích. Při měsíčních poselstvích nás Panna Maria vždy vyzývá, abychom se modlili za kněze, abychom je nesoudili a neodsuzovali, to patří jejímu Synu. Tak se za ně modlíme a prosíme, aby v kněžské službě vydrželi. Máme je rádi, povzbuzujeme je, pomáháme, pozveme je domů alespoň jednou ročně na oběd. Vždyť jsou naši duchovní otcové, co bychom bez nich dělali, kdo by nám vysluhoval svátosti - Eucharistii, svátost smíření ...?
Za co v životě jste s manželem nejvíce vděčni?
Jsme Bohu vděčni za dar víry a důvěry v Něho a za všechno, co nám v životě dal, za dobré i špatné. Víru chápeme jako dar, úkol, který něco stojí.
Za to, že jsme stále spolu spojeni v lásce a žijeme v porozumění. Za dar mateřství a otcovství.
Informace o autorovi
Jana Solárová skončila magisterské studium žurnalistiky a bakalářský stupeň studia nauky o rodině. S manželem a dcerkou žijí v Žilině. Ve všem, co život přináší, se snaží v pokoře nacházet Boží tvář. Kromě výchovy Klárky vidí své povolání i v tom, ukazovat na Boha jako na Toho, který si zaslouží mít v rodině první místo.
Převzato z
http://zastolom.sk/,
článek ze 3. 8. 2015 naleznete
zde.
