Zamyšlení nad evangeliem 19. neděle v mezidobí.
Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ Namítali: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: „Sestoupil jsem z nebe?“ Ježíš jim odpověděl: „Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: „Všichni budou vyučeni od Boha“. Každý, kdo slyšel mého Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad Otce někdo viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa. (Jan 6,41-51)
Kdykoliv se shromažďujeme k slavení Eucharistie, zpřítomňujeme a prožíváme tajemství Boží lásky k nám lidem. A když se snažíme ještě lépe poznávat, co už známe, a zamilujeme si poznané dobro, zjistíme, že proniknout k poznání tajemství Kristovy lásky k lidem nás přivede ke skutkům lásky. Tak to myslel i apoštol Pavel, když napsal českým křesťanům: Napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a vydal sebe za nás zcela v oběť Bohu velmi příjemnou.
Kristus se však nespokojil jen s krásnými slovy. Jeho řeč k zástupu židovského Božího lidu o chlebě života – pro mnohé tvrdá – se naplnila skutkem ve večeřadle a dovršila na Kalvárii. Chléb, který je dán, je mé tělo, dané za život světa. S pokorným a vděčným srdcem bychom se měli vždy klanět, když vírou poznáváme ve způsobách chleba a vína Krista Bohočlověka, který se obětoval za všechny lidi a Bůh otec jeho oběť přijal.
Kristova láska k lidem se ovšem neomezila jen na léta od prvního zázraku v Káni po poslední výdech na kříži. Nemohl zemřít a neožít Věčný. Nemohl nezanechat jedinečnou památku a dar, převyšující všechny lidské dary. Máme jej živého v Eucharistii.
Co znamená Eucharistie pro nás? Jak se máme k ní chovat?
Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. K těmto slovům si přimyslíme událost kolem prvního proměnění ve večeřadle, dále minulost církve s apoštoly, biskupy a kněžími až po současnost Božího lidu, a výsledek je radostný:
Kristus žije dále mezi námi, znovu a znovu se obětuje a dává se nám za pokrm. Nejsme odkázáni jen na své lidské síly při plnění Ježíšových slov před odchodem k Otci: Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem měli rádi, jako jsem já měl rád vás.
Když se tedy spojujeme s Kristem v přijímání Eucharistie, mohli bychom se hněvat na svého bratra, rouhat se, žít v nenávisti a hněvu k těm, kteří se jako my hlásí ke Kristu, mohli bychom se tak zachovat ke komukoliv z lidských bratří a sester? Ježíšova slova o lásce k bližnímu se přece nedají z evangelia vymazat!
Naše odpověď na druhou otázku by nebyla zcela úplná, kdybychom si řekli: Věřme tedy a přijímejme Eucharistii a víc nic. Nesmíme si myslet, že jsme udělali všechno, když jsme se po svatém přijímání třeba půlhodiny modlili, a pak celý den žili, jako bychom se s Kristem vůbec nesetkali! Je třeba ve mši svaté pokračovat po celý den, po celý týden, znovu s k ní vracet a opakovat ji, ovšem ne jako obřad, ale ve skutcích lásky až k sebeobětování, kdyby to bylo třeba. Žijte v lásce, odstraňte hněv, všechnu zlost, odpouštějte si navzájem. K takovým skutkům dává sílu Kristus. Není třeba osobně se účastnit např. eucharistických kongresů, abychom často přijímali chléb života. Stačí živě si uvědomit, že Kristus, kterému se před časem klaněli stotisícové zástupy v Melbourne, je tentýž i v tomto nejchudším kostelíku, ve kterém je svatostánek, že stejně se obětuje nekrvavým způsobem ve velechrámu svatého Petra jako v bytě nemocného kněze, který nemůže chodit a celebrovat u normálního oltáře.
A ti, k nimž se máme chovat jako Kristus, protože on chce žít v nás a skrze nás, s těmi se setkáváme doma v rodině, při nákupech, v autobusech a vlacích, na cestách, v práci i rekreaci. Nesmíme zavírat oči a ústa, ucpávat si uši a schovávat ruce ani před lidmi, kteří jsou nám nesympatičtí, kterými bychom chtěli pohrdat. Kristus v nás nás vede k tomu, abychom v trpících tělesně či duševně viděli jej samého a posloužili mu.
Sv. Jan Bosco přijal kdysi jakéhosi ministra, který navštívil jeho ústav. Ministr obdivoval kázeň chovanců, kteří byli přece chlapci z ulice. Ptal se Dona Bosca: „Řekněte mi, jakého tajemného prostředku používáte k tomu, abyste ukáznili tyto zanedbané chlapce?“ Don Bosco odpověděl: „Ten tajemný prostředek je denní účast na mši svaté a časté svaté přijímání.“ – Od té doby uplynula řada let. Známe sv. Pia X. a jeho lásku k Eucharistii. Jsme svědky obnovené liturgie, která nás vede k uvědomělé a činné účasti na slavení Eucharistie. Proměněný chléb má sílu proměňovat i nás. Je to svátost, která sama je život a život dává. Proměňuje roztrpčenost ve smíření, slabost v sílu.
Dnes žijeme na této zemi my. A Kristus, který sám sebe vydal za nás zcela v oběť, Bohu velmi příjemnou, chce pokračovat ve své lásce k Otci a k lidem, skrze nás. Proto jej musíme často vyhledávat, mnoho s ním hovořit, přijímat jej, abychom opravdu byli milované Boží děti, a nedělali zármutek svatému Božímu Duchu. Náš svět má žít naším přičiněním. Nebude žít, jestliže Kristus nebude žít v nás.
