Materiální, pozemský a tělesný svět je víc, než jen obyčejnou hrnčířskou hlínou v rukou člověka. Stvoření je posvátné. Má svátostný charakter. Odráží Boží slávu. To zahrnuje i naše tělo. Naše sexualita má schopnost plodit (prokreace), a tak mít účast na důstojnosti lidské osoby stvořené k Božímu obrazu. Máme žít v tomto vědomí.
Přirozený hmotný svět oplývá duchovním dobrem
37. Katolická víra byla vždy náboženstvím silně provázaným s "hmotným" světem. Bible začíná v zahradě a končí svatbou. [33] [1] Bůh stvořil svět, nazval ho dobrým a vstoupil do dějin. Ježíš Kristus, Boží Syn, vzal na sebe tělo a stal se jedním z nás. Ve svátostech jsou Konsekrované materiální věci, přičemž se stávají viditelnými znaky milosti. Obyčejný chléb a víno, voda, olej a dotek lidských rukou - to vše jsou materiální způsoby, ve kterých se Boží přítomnost stává účinnou a skutečnou.
38. Věříme, že skutky tělesného milosrdenství mají duchovní rozměr. Když nasytíme hladového, dáme pít žíznivému, budeme odívat nahého,
přijmeme do domu pocestného, navštívíme nemocného, poskytneme pomoc uvězněnému nebo pohřbíme mrtvého - tím vlastně sloužíme Ježíši (Mt 25, 25-40). Věříme, že Boží stvoření je dobré (srov. Gn 1, 4-31). Touto důvěrou je proniknut katolický pohled na svět. Je možné to postřehnout v našem umění a architektuře, v rytmu našeho liturgického kalendáře, který obsahuje svátky a půsty i v naší lidové zbožnosti a ve svátostinách.
Mužská a ženská sexualita
jsou součástí našeho duchovního zaměření
39. Materiální stvoření má i svůj duchovní význam a uzpůsobuje náš život jako muže nebo jako ženy. Naše sexualita má své zaměření. Naše tělo není pouze schránkou pro duši nebo mechanickým zařízením smyslů pro mozek. Ba není ani surovým materiálem, který můžeme volně používat nebo přeprogramovat. V křesťanském pojetí jsou tělo a duch hluboce spojené. Každá lidská bytost je
jednotou těla a duše. Svatá Hildegarda z Bingenu napsala:
"Tělo je skutečně chrámem duše, spolupracuje s duší prostřednictvím smyslů, podobně jako je mlýnské kolo poháněno vodou." [34] [2] Tělo má přirozenou důstojnost, neboť je součástí Božího stvoření. Je intimní součástí naší identity a našeho věčného údělu. Dvě pohlaví doslovně zhmotňují Boží plán vzájemné závislosti, společenství a otevřenosti pro nový život. Nemůžeme znehodnotit nebo zneužít tělo bez toho, abychom nezpůsobili škodu duchu.
40. Samozřejmě, ne vždy milujeme tak, jak bychom měli. Sexualita je jedinečným a výrazným faktorem lidského chování - jak pro dobro tak i pro zlo. Zneužitá nebo neuspořádaná sexualita způsobovala vždy velký zmatek a hřích. Sexuální touha a porozumění sobě samému mohou být složité.
Naši identitu nám zjevuje Ježíš a Boží plán s naším životem, a ne naše rozhodnutí poznamenané hříchem a ohraničeností.
41. Manželství může existovat proto, že to, co je
"lidské", zahrnuje plodnost (prokreaci) i společenství, biologický aspekt i aspekt Boží smlouvy, přirozené i nadpřirozené. Manželství je tady na to, abychom spíše
objevovali a přijímali, než vynalézali či stanovovali, povolání k sebedarování, protože ono je vepsáno do podstaty stvořené lidské přirozenosti muže a ženy v kontextu smlouvy. Manželství je Božím dílem, protože jsme Božími stvořeními a protože Bůh stvořil muže a ženu, aby se stali jeho přáteli prostřednictvím smlouvy s Ním.
42. Náš původ jako dvou rozličných a doplňujících se pohlaví je součástí téhož povolání k lásce, společenství a životu. [35] [3] Řečeno slovy papeže Františka:
"Je to příběh lásky. Je to příběh mistrovského díla stvoření ".[36] [4]
43. Toto
povolání k lásce, společenství a životu zahrnuje celou bytost muže a ženy, tělo i duši. Lidská osoba je "bytost zároveň tělesná i duchovní". [37] [5] Tělo v určitém smyslu vyjadřuje osobu. [38] [6] Lidská sexualita proto není nikdy čistě biologická. Pohlavní rozdílnost, kterou tělo zviditelňuje, přímo napomáhá manželskému charakteru těla a schopnosti lidské osoby milovat. [39] [7] Středobodem tohoto povolání milovat je Boží pověření: "Ploďte a množte se!" (Gn 1, 28). Jednota manželského páru prostřednictvím těla je proto svou vnitřní povahou také povoláním k rodičovství - stát se otcem a matkou. [40] [8]
44. Když Adam poprvé uviděl Evu, v jeho slovech se oprávněně ozývá výkřik radosti: To je kost z mých kostí a tělo z mého těla (srov. Gn 2, 23). Katechismus katolické církve poznamenává, že od začátku "muž objevuje ženu jako druhé, ja' se stejnou lidskou přirozeností". [41] [9] Muž a žena mají stejnou důstojnost, která pochází od Boha, jejich Stvořitele. V Božím plánu souvisí
podobnost a rozdílnost muže a ženy s pohlavní komplementaritou, vzájemným doplňováním mužství a ženství. Muž a žena jsou stvořeni
spolu (srov. Gn 1, 26-27) a Bůh chce, aby byli jeden pro druhého. [42] [10] Pohlavní rozdílnost je prvním připomenutím, že jsme stvořeni k tomu, abychom se darovali jiným, k čemu nás vede Boží láska.
45. Svatý Jan Pavel II. často hovořil o "snubním" nebo manželském významu těla". [43] [11] Ozývá se zde učení Druhého vatikánského koncilu, že "svazek [muže a ženy] je prvotní formou společenství osob." [44] [12] Pohlavní rozdílnost charakterizuje všechny naše vztahy, ba platí to i pro ty, kteří nežijí v manželství, protože každý z nás se narodil buď jako syn nebo jako dcera. Jsme povoláni, abychom se stali nejen bratry či sestrami našich sourozenců v rodině, ale i nuzným v našem okolí, společenství a Církvi. Naše
identita jako muže a ženy je základem našeho povolání k otcovství nebo mateřství, a to ať už přirozenému nebo duchovnímu. Takto nabývá pohlavní rozdílnost univerzální význam.
46. Jelikož jde o ústřední prvek naší identity, sexualita nemůže být izolována od významu lidské osoby. Sexualita není nikdy pouze tělesným nebo emocionálním pudem. Vždy zahrnuje mnohem více. Sexuální touha ukazuje, že
člověk není soběstačný. Touží po intimitě s druhým. Pohlavní akt, byť "příležitostný", nikdy není čistě biologickým aktem. Sexuální intimita je v určitém smyslu vždy manželská, protože vytváří lidské pouto, byť nechtěné. Oprávněný manželský akt není nikdy zaměřen jen směrem dovnitř, není autonomním erotickým aktem. Naše sexualita je osobní a intimní, zahrnuje však vždy i společenský rozměr a důsledky. Svátostné manželství není nikdy naším soukromým vlastnictvím, ale jeho podstatu objevujeme ve vztahu k mnohem širší Boží smlouvě.
Máme sexuální etiku protože sexualita má duchovní význam
47. Manželství a celibát jsou dvě různá povolání, která odpovídají povolání muže a ženy v Božím plánu. Obě tyto profese mají společný předpoklad, že sexuální intimita mezi mužem a ženou patří a rozvíjí se v kontextu smlouvy. Celibát je cestou, kterou nesezdaný člověk potvrzuje pravdu a krásu manželství. V celibátu i v manželství se člověk zříká takového sexuálního aktu, který využívá druhého podmíněným nebo dočasným způsobem. Opravdová
zdrženlivost v celibátu zajisté neznamená, že člověk pohrdá sexem, ale spíše ho oceňuje tím, že klade sexuální intimitu do služby smlouvy. Žít ve světle smlouvy znamená, že manželské páry a podobně také osoby žijící v celibátu uplatňují svou sexualitu ve prospěch společenství, aby budovali společnost, která není založena na žádostivosti a využívání.
48. Další tři katecheze budou podrobněji hovořit o manželství (čtvrtá a pátá) a o celibátu (šestá). Oba způsoby života jsou totiž založeny na
povolání, daném od Boha, a to na prožívání mužství a ženství ve velkodušnosti a v sebedarování. Oba tyto způsoby života odkazují na Boží smlouvu a pro oba jsou skutečnost, že jsme stvořeni jako muž a žena, příležitostí k radosti. Řád, který ukládáme naší lásce - řád smlouvy - někdy pociťujeme jako břemeno. Nicméně právě tento řád oceňuje a zjevuje pravý smysl lásky Božího obrazu.
49.Tím, že jsme stvořeni k Božímu obrazu jako muž a žena, všichni jsme povoláni k ctnosti čistoty. Čistota se vyjadřuje různým způsobem, a to podle toho, zda žijeme v manželství nebo ne. Ale pro každého platí, že čistota zahrnuje to, abychom nepoužívali naše tělo nebo tělo jiných jako předmět užívání. Čistota je stav, ve kterém prožíváme - bez ohledu na to, zda jsme v manželství nebo ne - naši
sexualitu důstojně a v milosti, ve světle Božích přikázání. Žádostivost je opakem čistoty. Žádostivost znamená, že se díváme na jiné jen z hlediska užitku, jako by jejich tělo existovalo pouze pro uspokojení našich choutek. Pravá čistota "nepohrdá tělem", ale hledí na tělo v plném rozměru osoby. [45] [13] Čistota je velkým "ano" pravdě o člověku, který je stvořen k Božímu obrazu a povolán žít podle smlouvy.
50. Když pochopíme čistotu tímto způsobem, uvidíme, že každý člověk je povolán, aby zachovával čistotu. "
Každý pokřtěný je povolán k čistotě ... Manželé jsou povoláni žít v manželské čistotě. Ostatní zachovávají čistotu v zdrženlivosti." [46] [14] Manželská čistota dává eros do kontextu lásky, péče, věrnosti a otevřenosti životu. Čistota v celibátu, zachovávaná v zdrženlivosti, se s ní shoduje v tom, že sexuální intimita patří do kontextu lásky, péče a věrnosti.
51. Kořeny tohoto křesťanského učení jsou starobylé. Už svatý Ambrož ve čtvrtém století napsal: "Víme, že ctnost čistoty má
tři formy: jednu manželskou, druhou vdovskou a třetí panenskou. Nevychvalujeme totiž jednu tak, abychom vylučovali ostatní ... V tomto je disciplína Církve bohatá." [47] [15]
52. Jak máme konkrétně žít toto učení v manželství nebo v celibátu a v dnešních někdy náročných podmínkách - tímto tématem se budeme zabývat v následujících katechezích.
53.
Bůh stvořil celý materiální svět z lásky k nám. Vše, co můžeme vidět a čeho se můžeme dotknout, včetně mužského a ženského těla, bylo stvořeno pro Boží smlouvu. Ne vždy milujeme tak, jak máme, ale vzor Boží lásky nás chrání a volá nás vrátit se k naší pravé přirozenosti. Manželství a celibát jsou dvě cesty společného života, platné pro muže či ženu ve světle Boží smlouvy. Proto jsou manželství a celibát považovány za dvě formy prožívání čistoty v životě.
OTÁZKY K DISKUSI:
1. Proč se katolíci ve velké míře zajímají o hmotný, pozemský svět a váží si ho? Představ si něco nádherného jako příroda, tělo, jídlo, nebo umění - proč mají tyto skutečnosti v katolické tradici tak velký význam?
2. Co je cílem stvoření? Je tělesný svět jako nepopsaný list papíru, který můžeme používat a dělat si s ním, co se nám zachce?
3. Odpočinek, jídlo, potěšení a krása - to vše se nám líbí. Někdy však ve svém nitru pociťujeme touhu a chuť udělat něco, co není dobré. Jak rozeznáme, jestli je naše touha oprávněná a dobrá? Jak se máme v každodenním životě starat o stvoření i o naše tělo a jak se z nich můžeme těšit?
4. Co myslíš, proč zahrnuje katolická tradice slavení svátků i zachovávání půstů? Proč obsahuje celibát i manželství?
Poznámka překladatele: V bodě 44. byl biblický citát převzat z Jeruzalémské bible, ve které je použit výraz "tělo" namísto tradičního výrazu "maso".
Poznámky
[1] [1] Katechismus katolické církve, 1602. Srov. Zj 19,7.9 a Gn 1, 26-27.
[2] SVATÁ Hildegarda z Bingenu, Explanatio symboly Sancti Athanasiou, In: patrologie Latina, 197, 1073. Srov 1 Kor 6, 19.
[3] Katechismus katolické církve, 2331; Familiaris consortio 11.
[4] FRANTIŠEK: Homilie "Papežská mše u Svaté Marty - Když láska selže." L'Osservatore Romano (28. únor 2014).
[5] Katechismus katolické církve KC 362.
[6] JAN PAVEL II. : Středeční audience o teologii těla, 9. ledna 1980.
[7] Kongregace pro nauku víry: List O spolupráci muže a ženy (2004), 8.
[8] Srov .: Pavel VI., Encyklika Humanae Vitae (1968), 12.
[9] Katechismus katolické církve, 371.
[10] Srov. Katechismus katolické církve, 371.
[11] Srov. Teologie těla, 9. leden 1980.
[12] Gaudium et spes, 12.
[13] KAROL WOJYŁA: Love and Responsibility (Láska a odpovědnost), Ignatius Press, 1993, 171.
[14] Katechismus katolické církve, 2348-2349. Srov. Ambrož, De vidu, 23.
[15] Katechismus katolické církve, 2349.
Převzato z http://zastolom.sk,
článek naleznete
zde.