Jsme víc než jen náhodným výsledkem evoluce. Jsme víc než jen souhrnem naší biologické stránky. Bůh existuje a je dobrý. Miluje nás. Stvořil nás ke svému obrazu, abychom měli účast na jeho radosti. Aktivně působí v našem životě. Poslal svého jednorozeného Syna, aby obnovil naši důstojnost a přivedl nás k sobě domů.
Plán pro život a láska, která nás posiluje
1. Katolické učení o manželství a rodině vychází z jádra naší víry. Proto začínáme tyto katecheze tím, že si připomeneme základní poslání církve. Náš Bůh není nepřístupný a vzdálený. Věříme, že Bůh zjevil sebe sama v Ježíši Kristu. Ježíš je pramenem naděje, víry, lásky a radosti, která má oduševnit život katolické rodiny. Ježíš je tím důvodem, na základě kterého můžeme důvěřovat v moudrost katolické víry. Všechno to, co předkládáme v těchto katechezích, vychází ze samotného Ježíše. [1] [i]
2. Papež František nedávno o manželském životě řekl:
"Slíbit lásku navždy je možné, jen pokud člověk objeví větší plán, než jsou jeho vlastní projekty, plán, který nás podpírá a umožňuje darovat milované osobě celou budoucnost." [2] [ii] Žijeme však v době, kdy je ve světě silně rozšířen skepticismus vůči tomuto
"většímu plánu" nebo vůči hlubšímu smyslu lidské zkušenosti. Pro mnohé lidi je lidská osoba jen o něco víc, než náhodný výsledek evoluce: propojené atomy uhlíku. Jinými slovy, podle mnoha lidí člověk nemá nějaký vyšší cíl, pouze ten, který si sám pro sebe stanoví.
3. V době vyspělé technologie a materiálního bohatství se tento způsob smýšlení, který nebere v úvahu Boha, může zdát věrohodný. Nakonec však dospějeme k tomu, že je příliš zredukován pohled na člověka, na to, čím jsme jako žena a muž. Podkopává to totiž lidskou důstojnost a zanechává prázdnotu v duši, která touží po naplnění. To nemůže být pravda.
4. Ve skutečnosti toužíme dát hlubší smysl našemu životu. Hledání smysluplnosti je univerzální lidskou zkušeností. Lidské bytosti si vždy kladly tyto základní otázky:
"Kdo jsem?" "Proč jsem tady?" "Jak mám žít?" Křesťanská víra se objevila ve starověku v oblasti Středomoří a spojila v sobě prvky řecké, římské a hebrejské kultury, ale i jiných kultur. Byl to svět, ve kterém se snažili prosadit mnohé různorodé pohledy na základní otázky života.
5. Naše dnešní situace je podobná. Dnes, podobně jako ve Starověku, se kultury navzájem překrývají a pronikají jedna do druhé. Dnes, stejně jako tehdy, soupeří mezi sebou filozofie hledající smysl života, přičemž nabízí různé vize šťastného života. Zároveň se však často vyskytuje utrpení a chudoba, v některých kulturách dokonce pohrdání jakýmkoli náboženstvím či filozofií, které nabízejí závaznou nebo úplnou pravdu.
6. Naše doba, která přináší mnohé, nejednou rozporné odpovědi, je proto časem zmatku. Mnozí lidé dnes upřímně hledají smysl života, ale nevědí, komu věřit, nebo čemu obětovat svůj život.
7. Křesťané jsou - uprostřed této nejistoty - lidmi, kteří věří v Ježíše Krista. [3] [iii] Navzdory pochybnostem, které se vyskytovaly v průběhu dějin lidstva, je katolická cesta naděje a radosti, lásky a služby založená na setkání s Ježíšem. Jak napsal svatý Jan Pavel II. ve své první encyklice, "toto zjevení lásky a milosrdenství má v dějinách lidstva svou formu a jméno: nazývá se Ježíš Kristus". [4] [iv] Vše vyplývá z této skutečnosti. Ježíš Kristus je základem křesťanské víry. [5] [v]
Ježíš zjevuje Boha a plán se začíná odhalovat
8. V Bibli se Ježíš ptá svých učedníků:
"Za koho mě pokládáte vy?" (Mt 16, 13-20). Dějiny lidstva za uplynulých dva tisíce let směřují k odpovědi na tuto otázku. Křesťané jsou lidmi, kteří se setkali s Ježíšem, a to různým způsobem: prostřednictvím svědectví svatých a apoštolů, prostřednictvím Písma svatého a svátostí, v modlitbě a službě chudým, přes liturgii, přes přátele a rodinu. Na základě tohoto setkání křesťané uvěřili v Ježíše a spolu s Petrem mohou říci:
"Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého" (Mt 16, 16).
Ježíš na zemi vykonal mnoho věcí. Jednou z nich bylo to, že trpěl, a přece setrval v lásce. Ježíš byl ukřižován lidskýma rukama, ale vítězně vstal ze smrti. Protože to vše přetrpěl sám Bůh, křesťané věří, že Bůh není vzdálený od lidské existence. Nevěříme v jakéhosi rozmarného boha, nebo v božství, které soupeří s lidskými bytostmi. Bůh, v jehož věříme, chce, abychom se rozvíjeli. Právě díky Ježíši Kristu mohou katolíci důvěřovat v Boží lásku k člověku. Papež František to ve své první encyklice vysvětlil následovně:
"Trpícímu člověku Bůh nedává argumenty, které by mu všechno vysvětlily, ale nabízí mu svou odpověď v podobě přítomnosti, kterou ho provází, či v podobě zkušenosti dobra, které se spojuje s osudy utrpení, aby do něj vneslo paprsek světla. V Kristu sám Bůh chtěl s námi prožívat tuto cestu a nabídnout nám svůj pohled, abychom v ní mohli vidět světlo. Kristus je ten, který snášením bolesti je, původcem a završitelem víry "[6] [vi].
10. Celá křesťanská teologie je v určitém smyslu vysvětlením toho, co znamená říci, že Bůh se stal člověkem, zemřel a vstal z mrtvých. Boží přítomnost v Ježíšově lidském těle znamená, že transcendentální Stvořitel světa je zároveň náš imanentní, osobní, vysloveně něžný Otec. Trojjediný Bůh navždy zůstane nekonečným tajemstvím, přesto, tentýž
Bůh se stal konkrétním člověkem v daném čase a na daném místě. Bůh se stal zranitelným, ať už jako dítě v jeslích, nebo na kříži. Ježíš učil a říkal, smál se a plakal. Jeho život, smrt a vzkříšení znamenají, že ačkoli Bůh zůstává nevyčerpatelným tajemstvím, není nepřístupný. Právě Ježíš nám umožnil, abychom s důvěrou mohli mluvit o Bohu a o Boží pravdě.
11. Ježíš mluví o sobě jako o synovi Otce a spolu se svým Otcem posílá svého Ducha svému lidu. Od něho se tedy učíme, že Boží přirozenost je věčným společenstvím tří božských osob, Otce, Syna a Ducha svatého. Skrze křest udělený v církvi, Ježíš zve každého, aby měl účast na Boží smlouvě a byl součástí Božího Společenství. Dějiny Izraele a následně dějiny církve jsou dějinami, které mají univerzální význam, protože povolávají člověka k životu Božího lidu a k účasti na Božím společenství.
Ježíš zjevuje naši lidskou identitu a úděl / poslání
12. Ježíš nám zjevuje, kdo je Bůh, a také to, že Bůh nás miluje a chce se k nám přiblížit. Ježíš však zjevuje i to, co znamená být člověkem. Druhý vatikánský koncil o Ježíši jako o Božím Slově učil, že "tajemství člověka se stává opravdu jasným pouze v tajemství vtěleného Slova." [7] [vii] V Ježíši Kristu se učíme, kdo jsme, co bychom jinak neobjevili a nevěděli. Bible to uvádí následovně: "váš život je s Kristem ukryt v Bohu." (Kol 3, 3). Katolíci věří, že Bůh tak miloval svět (srov. Jan 3, 16), že místo toho, aby nás nechal v nejistotě, vzal na sebe lidské tělo, aby odhalil,
kdo je Bůh a kdo jsme my. Druhý vatikánský koncil to vysvětluje takto:
"Nejvyšší důvod lidské důstojnosti spočívá v povolání člověka do společenství s Bohem. Člověk je už od začátku svého bytí pozván na dialog s Bohem. Vždyť existuje pouze proto, že ho Bůh z lásky stvořil a stále ho z lásky udržuje. A žije naplno podle pravdy, pouze pokud tuto lásku svobodně uznává a dává se svému Stvořiteli. "[8] [viii]
Jak zdůraznil papež Benedikt XVI. na Světovém setkání rodin v Miláně v roce 2012:
"Právě láska dělá lidskou osobu autentickým obrazem blažené Trojice, Božím obrazem". [9] [ix].
13. Výraz "Boží obraz" pochází z knihy Genesis (Gen 1, 26-27; 5, 1 a 9, 6) a znamená, že každá jednotlivá osoba je vzácná a má svou jedinečnou a nezmenšitelnou důstojnost. Můžeme zneužít nebo využít jiné lidi, včetně sebe, ale nemůžeme vymazat pravdu o tom,
jak nás Bůh stvořil. Naše základní lidská důstojnost není podmíněna našimi selháními, či úspěchy. Boží dobrota a jeho láska k nám je prvotní, a mnohem zásadnější než jakýkoli lidský hřích. Boží obraz přebývá v nás nezávisle na tom, čím ho zacloníme. To, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, poukazuje na skutečnost, že naše pravá radost a naplnění spočívají v tom, abychom znali a milovali jeden druhého, a sloužili si navzájem, jak nám to ukázal Bůh.
14. Mluvit o muži a ženě jako o "Božím obrazu" znamená, že nemůžeme mluvit o lidské přirozenosti bez zmínky o Bohu. Pokud přirozeností Boha je společenství Trojice - Otce, Syna a Ducha svatého a pokud jsme stvořeni k tomuto obrazu, pak naše přirozenost je charakterizována
vzájemným vztahem. Abychom byli osobou, na to potřebujeme společenství. [10] [x]
"Být osobou podle Božího obrazu a k Boží podobě vyžaduje i být ve vzájemném vztahu, ve sjednocení s druhým, ja'" [11] [xi] Abychom byli sami sebou, potřebujeme jeden druhého a potřebujeme Boha. Potřebujeme někoho, abychom ho milovali a aby někdo miloval nás. Abychom byli tím, čím jsme byli stvořeni, musíme dávat sebe našim bližním.
"Být osobou ... se nemůže uskutečnit, pouze pokud v 'upřímném darování sebe'. Příkladem tohoto výkladu o osobě je sám Bůh jako Trojice, jako společenství Osob. Říci, že člověk je stvořen k obrazu a k podobě tohoto Boha, znamená totéž jako říci, že i člověk je povolán být, pro jiné, stát se darem. "[12] [xii] Zachránit si život znamená ztratit ho pro Boha (srov. Mt 10,39; 16,25). Toto teologické chápání lidské osoby se stane programem pro celou morální teologii, včetně katolického učení o rodině.
15. Můžeme fantazírovat o soběstačnosti, jsme však stvořeni k Božímu obrazu. A pokud chceme žít jako Boží dcery a synové, což opravdu jsme, pak musíme přijmout Boží poslání -
milovat Boha a bližního. Tak jako Ježíš zjevil Boží přirozenost skrze svou lásku a oběť, tak i my přijmeme naši pravou lidskost naplno tehdy, když vstoupíme do vztahů lásky a služby vůči našim bližním a vůči Bohu.
16. Druhý vatikánský koncil vzhledem k lidské důstojnositi uvedl, že mnozí ateisté si myslí, že
"samotné vědecké uvažování" nám může říct všechno, co potřebujeme vědět o nás samých, aniž bychom se odvolávali na něco mimo přirozený svět. [13] [xiii] Katolíci se však domnívají, že teologie je základem pro antropologii; jinými slovy, věříme, že chápání Boha a jeho důvodu pro stvoření je zásadní pro jakýkoliv ucelený popis lidské bytosti. Katolíci věří, že Boží sebezjevení v Ježíši nás přivádí zpět k nám samým. Zjevuje nám totiž
pravdu o tom, kdo jsme, a zásadním způsobem nám odhaluje skutečnost, že patříme Bohu. Boží láska je základem naší identity, je mnohem zásadnější než jakákoli úzkost, úsilí, nebo otázky, které můžeme mít. Svatý Jan Pavel II. na začátku svého pontifikátu učil:
"Člověk, který chce důkladně pochopit sám sebe - a to ne pouze podle bezprostředních, částečných, často povrchních, ba dokonce zdánlivých kritérií svého bytí - musí se přiblížit ke Kristu i se svým neklidem a nejistotou, se svou slabostí a hříšností, se svým životem a smrtí." [14] [xiv]
17. Co se týče
učení o manželství, sám Ježíš se odvolává na Boží plán a cíl stvoření. Když farizeové kladou Ježíšovi dotaz ohledně rozvodu, ve své odpovědi jim připomíná, že Bůh stvořil lidské bytosti jako muže a ženu, a že manžel a manželka se stávají jedním tělem. [15] [xv] (Mt 19, 3-12; Mk 10 , 2-12). Podobně, když apoštol Pavel píše Korinťanům o sexuální etice, připomíná jim jednotu těla muže a ženy při stvoření (1 Kor 6, 16). Když píše Efezanům o manželství, znovu jim připomíná tuto jednotu a říká jim, že je to "velké tajemství", které se vztahuje na Krista a církev (Ef 5, 32). Když píše církvi v Římě, hovoří o Boží přirozenosti a vůli zjevené v stvoření a o mnoha hříších - včetně sexuálních hříchů - ke kterým dochází tehdy, když se člověk odvrátí od poznání Stvořitele. (Ř 1, 18-32).
Láska je posláním rodiny
18. Teď by už mělo být jasné, proč téma Světového setkání rodin v roce 2015 zní:
"Láska je naše poslání". Jeden z nejdůležitějších papežských dokumentů 20. stol. o rodině a jejím životě - Familiaris consortio svatého papeže Jana Pavla II. - je shrnutím katolického učení o Bohu a lidské přirozenosti, a tak představuje katolickou víru o tom, jak máme žít:
"Bůh stvořil člověka k obrazu a podobě. Tím, že ho z lásky povolal k životu, zároveň ho i určil pro lásku. Bůh je láska a sám v sobě tajemství osobního společenství lásky. Tím, že lidskou přirozenost muže a ženy stvořil ke svému obrazu a stále ji udržuje v bytí, Bůh vložil do ní povolání a tím i schopnost a úlohu milovat a žít ve společenství. Proto láska je hlavním a přirozeným povoláním každého člověka. "[16] [xvi]
Boží láska nás nikdy nepřestane povolávat. Nemůžeme být zbaveni tohoto pozvání. Byli jsme stvořeni k obrazu Božímu, a navzdory skutečnosti lidského hříchu, toto povolání - vepsané do našeho stvoření - nemůže být nikdy vymazáno.
19. Katolický pohled na manželství, rodinu a sexualitu patří k širšímu povolání žít takovým způsobem, který zviditelňuje a vyzařuje Boží lásku. Žít toto povolání znamená prožívat naplno každodenní život s Boží radostí. Celá lidská osoba - tělo a duše, naše mužství a ženskost, a vše, co z toho vyplývá - je zahrnuta do Božího pozvání. Téma nejbližšího Světového setkání rodin -
"rodina plná života" je proto opodstatněná. Rodina je tehdy naplno živá, když přijímáme Boží pozvání, abychom se stali syny a dcerami, takovými, jakými nás Bůh stvořil.
20. Naše doba je časem zmatku a nejistoty. Ježíš Kristus je bezpečným útočištěm.
Lidská důstojnost je pevně zakotvena v Ježíši, Bohu, který se stal člověkem. Ježíš nám zjevil, kdo je Bůh a kdo jsme my. V Ježíši se setkáváme s Bohem, který nás hledá, který vytváří společenství a zve nás, abychom měli účast na jeho radosti. Jsme stvořeni k Božímu obrazu a povoláni do společenství s ním a mezi sebou navzájem. Tato láska dává smysl a ztvárňuje všechny aspekty lidského života, včetně rodiny.
Otázky k diskuzi:
1. Co je to, co dělá Ježíše důvěryhodným?
2. Co tě v tvém životě odvádí od Ježíše? Co by napomohlo k tomu, aby ti byl Ježíš bližší, nebo aby se dokonce stal tvým důvěrným přítelem?
3. Co znamená být "stvořen k Božímu obrazu"? Je možné pochopit lidskou identitu bez Boha? Proč ano, proč ne?
4. "Láska je naše poslání" - tak zní ústřední téma těchto katechezí. Co znamená "láska" v tvém životě? Jak může poslání milovat ovlivňovat tvé rozhodnutí, tvé priority a ambice?
Vysvětlivky:
[i] Porov. Katechizmus Katolíckej cirkvi, 425-427.
[ii] Porov. FRANTIŠEK, encyklika Lumen fidei, 29. júna 2013, 52.
[iii] Porov. Lumen fidei, 57.
[iv] Srov. JAN PAVEL II., Encyklika Redemptor hominis, 4. března 1979, 9.
[v] Katechismus katolické církve, 426.
[vi] Lumen fidei, 57. Porov. Hebr 12, 2.
[vii] DRUHÝ vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes (1965), 22.
[viii] Gaudium et spes, 19.
[ix] Benedikt XVI., Homilie při slavení eucharistie. Sedmé světové setkání rodin, Milán (2. června 2012).
[x] Katechismus katolické církve, 2331
[xi] JAN PAVEL II., apoštolský list Mulieris dignitatem (1988), 7.
[xii] Mulieris Dignitatem, 7.
[xiii] Srov. Gaudium et spes, 19.
[xiv] Redemptor hominis 10.
[xv] Srov. Gn 1, 26-27; 2, 24.
[xvi] Jan Pavel II .: apoštolská exhortace Familiaris Consortio (1981), 11. Srov. Gen 1, 26-27; 1 Jan 4,8; Gaudium et spes, 12.
Převzato ze
zastolom.sk, 14. července 2015,
článek naleznete
zde.
