Ležela jsem na studené podlaze, slzy mi stékaly po tvářích a zdálo se mi, že můj svět se rozpadá na marné kousky.
Měla jsem pocit jako bych se topila a nemohla se nadechnout. Mezi výbuchy pláče jsem lapala po dechu a celá místnost se se mnou začala točit. Další věc, kterou jsem vnímala, bylo, že jsem na podlaze a naklánějí se nade mě dvě sestřičky. Jedna mě ovívala a druhá se mi snažila dát napít vody.
Měla jsem zlomené srdce. A byla jsem těhotná.
Vyrůstala jsem v křesťanské rodině a celý život jsem chodila do soukromé školy. Z hloubi duše jsem věděla, že potrat je nesprávný. Jako dítě jsem spolu s rodinou dokonce pochodovala před potratovou klinikou a modlila jsem se za život. Ale dovolila jsem strachu, aby pohltil mé myšlenky a uvěřila jsem lži, že potrat je tou jedinou cestou.
Jak jsem ležela na podlaze v potratové místnosti, neuměla jsem si představit, jak bude vypadat zítřek. Natož můj život o devět měsíců později. Neviděla jsem jinou možnost, neuměla si představit, jak bych mohla pokračovat v těhotenství a zároveň nezahanbit mou rodinu a nezklamat všechny, které jsem milovala.
Sestřičky mi pomáhaly, ale slzy mi nepřestávaly téct. Dnes, když si vyprávím se ženami, které byly na potratu, připomínají mi tu část mého příběhu, která není běžná:
Měla jsem u sebe sestřičku, které na mně opravdu záleželo.
V té chvíli mi sestřička řekla: "
Dnes nejedete na potrat. Můžete přijít jindy, ale dnes není váš den." Tak jsem vyšla ven, vstoupila jsem do čekárny, kde čekal otec našeho dítěte. S červenýma očima a oteklou tváří, jsem se na něj podívala a řekla, "
Jsme stále těhotní."
Tehdy jsme se rozhodli změnit život. Rozhodli jsme se podívat strachu do očí a konfrontovat se s výzvou před námi. Rozhodli jsme se být odvážní a říct naší rodině a milovaným, co se stalo a že naše životy už nikdy nebudou takové jako předtím.
Tehdy jsme neměli ani tušení, že toto naše rozhodnutí se stane největším požehnáním, jaké jsme kdy mohli dostat. Nevěděli jsme, jak Bůh použije tento zázrak na sjednocení našich rodin a vybudování dědictví, které mělo změnit generace.
Byla jsem v 16. týdnu, když jsem řekla své "
Ano." Slíbila jsem celoživotní lásku nejen svému manželovi, ale i tomuto děťátku, které změnilo můj život.
Nyní, o 16 let později, jsme požehnáni čtyřmi dětmi, které velmi milujeme a láskou mezi mým manželem a mnou, která bude trvat celý život. Často se díváme zpět na tu chvíli, kdy jsme téměř ztratili našeho syna kvůli našemu strachu z budoucnosti. Téměř jsme ztratili všechno.
Dodnes, při všech potížích a starostech, které přináší velká a zaneprázdněná rodina, mezi hodinami basketbalu a plavání, když vařím večeři v kuchyni a děti si hrají v obýváku, přichází za mnou manžel, zezadu mě obejme a zašeptá mi do ucha: "
Děkuji, že jsi byla ta silná. Děkuji, že sis vybrala život i v mé nejtěžší chvíli. Děkuji, že sis vybrala nás. "
A já se podívám směrem k Bohu a děkuji Mu za požehnání, kterým nás nepřestává obdarovávat.
Zdroj:
www.lifesitenews.com, 9. 7. 2015
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
