Nabízíme k přečtení svědectví paní Lucie, o tom, jak od mládí bojuje se svou psychickou nemocí...
Mám příběh, o který bych se s vámi chtěla podělit. Je to příběh o životě s nemocí, před kterou všichni zavírají oči. Je to můj příběh.
Jmenuji se Lucie a mám schizofrenii. Není to lehký život už z toho důvodu, jak moc je tato nemoc předsudková. Každý si pod jménem schizofrenik vybaví vraždícího maniaka a média tomu taky moc nepomáhají. Je to však všechno jinak. Je to nemoc tajemná a zcela ovlivní život váš i vašeho okolí.
Když jsem se narodila do milující rodiny, byla jsem pokřtěna a vyrůstala ve víře. Ještě jsem ji však nechápala, asi jako každé dítě. Vnímala jsem však, že je moje teta jiná. Rodiče mi to vysvětlovali asi tak, že je to nemoc, která tetě nedovoluje žít jako ostatní. Až o hodně později jsem se dozvěděla diagnózu. Teta má schizofrenii.
Já jsem šťastně vyrůstala, ale neustále jsem v sobě něco cítila. Když si tak vzpomínám na své rané dětství, musím si něco přiznat. Až teď si plně uvědomuji, že to už byl ten známý strašák jménem schizofrenie. Skoro každou noc před usnutím jsem slýchávala hlasy. Byly to hlasy lidí, které jsem znala, nebo i neznala a ty si mezi sebou povídali. Občas na mne vychrlily nějaký příkaz, ale zcela nesmyslný. Nebyly to hlasy, které by mi snad něco hrozného říkali a které by mne obtěžovaly. Ne, já jsem to vnímala jako něco zcela přirozeného. A proto jsem to neřešila. Myslela jsem si, že to tak mají i ostatní.
Plně se to začalo projevovat až asi ve 12-13 letech mého života. Měla jsem pocity, že jsem neustále pozorována kamerami, že si mi všichni smějí a baví se o mně. Bylo a je to hrozně nepříjemné. Představte si pocity, že jste neustále někým sledováni, nebo že jste pořád středem nepříjemné pozornosti. Také se ke mně pomalu začaly vkrádat ty úzkosti. Měla jsem je hrozně silné. Asi každý je zná, ale představte si, že je máte o 1000 % silnější. Když mne přepadly, jen jsem ležela na posteli a brečela. Všechno tohle začalo velmi ovlivňovat můj život. Já jsem se toho ale tak bála, že jsem to přes rok před světem skrývala. A začala jsem poprvé vážně uvažovat o sebevraždě.
Bůh ví, že jsem rodiče trápit nechtěla. Ale máma to po chvíli začala u mne pozorovat. Vždyť vyrůstala s mou tetou celý svůj život. Je to její setra. A tak se trápila. Nevěděla, co se děje. Ani už nevím, kdy zjistila, že je něco špatně nebo kdy jsem jí to vše řekla, ale jistě si pamatuji ten hrozný a přitom v něčem krásný týden. Byl to ten týden před první hospitalizací. Já jsem už na tom byla tak špatně, že jsem to před svými rodiči a rodinou prostě neutajila. Ten týden mne máma omluvila ze školy a já jsem s ní chodila po zoologických zahradách, kinech a podobných místech. Máma mě také vzala do nemocnice Motol k psychiatrovi. Nejdřív jsem s paní doktorkou mluvila já. Upřímně jsem jí vše řekla i to, že uvažuji o sebevraždě. Nastalo okamžité přijetí do DPK. Dětské Psychiatrické Kliniky v Motole.
Na svojí první hospitalizaci i na ty ostatní tři v DPK si vzpomínám moc dobře. Bylo to však období mého života, na které bych dnes nejraději zapomněla. Vyváděla jsem strašné věci a přidělala rodině spoustu vrásek. Například jsem si začala ubližovat. Propašovat do nemocnice něco ostrého nebyl nesnadný úkol. Sice všechny věci po příchodu prohlíželi, ale schovat žiletku do dutého plyšáka je přeci snadné. Jednou, když jsem byla sama v pokoji jsem jí vytáhla, nastavila levou ruku a na boční straně jsem udělala první zářez. A už to jelo. Ta chvilková úleva fyzické bolesti od bolesti psychické je sice hezká, ale stopy mi zůstaly dodnes. Řezala jsem se pokaždé, když jsem byla sama. Neustále jsem na to myslela a stala se na tom závislá. Nosila jsem dlouhé rukávy i když bylo horko a dobře jsem si hlídala, abych se před nikým nemusela svlékat, nebo koupat. Nemohla jsem to však tajit napořád.
A tak nastala nejhorší chvíle mého života. Bylo to, když to zjistili rodiče. Jednou v nemocnici jsem ve sprše upadla a sestry mi chtěli zkontrolovat tlak. Řekli mi tedy, ať si sundám tričko. Krve by se ve mně nedořezal (odpusťte mi ten příměr)! A tak mne přeložili na malé a dobře hlídané oddělení. Stála jsem u průhledných dveří, ruku celou zelenou od dezinfekce. Najednou se objevila máma. Šla za paní doktorkou, aby jí řekla, že si o mne dělá starosti.
Podívala se na mne a v očích jí visela otázka. „Co děláš na tomhle JIP oddělení?“ Jen jsem jí ukázala ruku. Ta chvíle její bolesti mne pronásleduje dodnes. Bůh mi odpusť.
Jestli jste si mysleli, že jsem byla naprosto od řezání vyléčená, mýlili jste se. Ani to, kolik bolesti jsem své úžasné rodině způsobila mne toho nezbavila. A dělala jsem ještě horší věci.
V DPK jsem dohromady strávila půl roku za ty čtyři hospitalizace. A několikrát se pokusila o sebevraždu. Dvakrát jsem se pokusila si podřezat žíly a z toho jednou se mi to povedlo. Ale rychle si toho všimli a pomohli mi. A jednou jsem se pokusila se otrávit. Jelikož jsem věděla, že tis je jedovatý a že nám roste na zahradě, kam nás vodili z nemocnice na vyvenčení, nasbírala jsem si plnou tašku plodu tisu a večer to na záchodech všechno snědla. Šla jsem spát s tím, že už se neprobudím. Ale probudila a tis mi vůbec nic neudělal. Jednou jsem také doma skočila z okna, ale jen z pár metrů a výsledek byl jen to, že jsem chodila o berlích. Rodičům jsem řekla, že jsem spadla ze schodů. Až po dvou týdnech jsem se tátovi přiznala.
Dlouho se doktoři dohadovali, co mi vlastně je. A výsledkem byla diagnóza se kterou už budu žít celý život. Schizofrenie. Nastali další hospitalizace i v dospělosti a někde jinde. Vyzkoušeli na mně spoustu léků a spoustu metod. Měla jsem dohromady 17 elektrošoků a za devět let sedm hospitalizací. S pomocí Boží a rodiny jsem se už přestala řezat a ubližovat si. Přestaly i pokusy o sebevraždu. Občas mě to samozřejmě obojí napadne, ale dnes už to s pomocí doktorů, rodiny a také Boha dokážu přemoci a vím, že je to špatné.
Poslední hospitalizaci jsem měla před měsícem, ale od té doby mám léky nějak nastavené. Hlasy, chutě i divné pocity se mi nevyhnou, ale já jsem odhodlaná bojovat. A budu bojovat celý život.
