Jelikož v červencovém čísle německého katolického žurnálu
Stimmen der Zeit (Hlasy doby) nedávno vydali rozhovor s kardinálem Walterem Kasperem týkající se problematiky rozvedených a znovu sezdaných osob a jejich možného přístupu ke svátostem, mohlo by být užitečné zmínit knihu publikovanou letos, a to v němčině i italštině. Knihu s názvem
Das Evangelium der ehelichen Treue (Evangelium manželské věrnosti) napsal laik Rainer Beckmann a publikovali ji ve Fe-Medienverlag v německém městě Kisslegg.
Sám Rainer Beckmann je rozvedený se svou manželkou, katoličkou, která se pak civilně provdala s jiným mužem. Říká, že se nachází přesně v takové situaci, o níž se kardinál Kasper vyjadřuje, že ji chce vyřešit. Právník Beckmann najednou po letech v manželství a rodinném životě zjistil, že je osamělý a smutný. Skrze jeho vlastní silnou katolickou víru mu však netrvalo dlouho - a bylo to jen krátce poté, co ho opustila manželka - pevně se rozhodnout, že zůstane věrný manželskému slibu, který vyslovil. Nyní tedy žije jako svobodný, přestože před očima Boha je stále ženatý. Doufá, že jeho kniha přispěje ke změně smýšlení jeho vlastní manželky a dokonce doufá, že se možná k němu vrátí.
V knize Beckmann s klidem reaguje na Kasperův návrh. V různých částech knihy uvádí Kardinálovy argumenty za účelem jejich vyvrácení. Kardinál Paul Josef Cordes, který napsal předmluva knihy, se vyjádřil:
Není to kardinál, kdo v této knize zvedá svůj hlas, ale někdo, kdo musel podstoupit své vlastní drama rozvodu v katolické církvi - a proto by ho měli poslouchat. [...] Autor této publikace si zaslouží především mimořádnou pozornost, protože uprostřed ruchu vyjádření biskupů a médií v rámci synody nese důležitou pravdu a tedy: znovu sezdání není pro rozvedené nutností. Je třeba to mít vyjasněné. Je to sice nepříjemné pro ty, kteří tvrdí, že jsou skutečně milosrdní (čím vlastně paradoxně "milosrdenství" totalizujú), ale je to nezbytné.
Kardinál Cordes nám také připomíná, že "
v 1500-leté historii Církve se dosud nenašel přijatelný koncept toho, jak zajistit znovu sezdaným rozvedeným přístup ke svátosti smíření a Eucharistii. Opatrní pastýři nejsou lhostejnými ,paličáky' nebo ,puritány'." Německý kardinál, který se podobně vyjádřil i v rozhovorech z března tohoto roku, zároveň připomíná čtenáři, že Církev je vázána Písmem svatým: "
Kdo se řídí Písmem svatým, ten rychle zpozoruje hranice, které jsou církevní reformě dány." Ve třech evangeliích je nerozlučnost manželství jasně prezentována. Proto by, podle Cordese, člověk toto učení neměl přehlížet:
Evangelia od církevní autority vyžadují respekt. Boží slovo jí není podřízené nebo jí kontrolované. Znovu oddaní rozvedení lidé jasně ignorují jednoznačné Ježíšovo přikázání. Žijí způsobem, který objektivně odporuje Božímu přikázání a tudíž jim není dovoleno "přistupovat k svatému přijímání."
Rainer Beckmann přesvědčivě prezentuje svou vlastní, srozumitelnou argumentaci, bránící morální učení Církve, a zároveň uplatňuje svůj argumentační a odůvodňující přístup právního experta (v současnosti pracuje jako soudce) v morálním učení týkající se pro-life záležitostí. Cituje kardinála Kaspera a zejména jeho knihu
The Gospel of the Family, která obsahuje Kasperův návrh prezentovaný na konzistoři kardinálů v únoru 2014,
Beckmann poukazuje na klíčový bod - a to skutečnost, že znovu oddaní rozvedení nejsou ochotni vystoupit ze svého hříchu, z hříchu cizoložství, protože se rozhodnou zůstat v tom stavu, v němž jsou. Dokud to tak bude, nemohou přijímat Eucharistii. Nápad stanovit těmto lidem období konání pokání a rozlišování, který by vedl k jejich přístupu ke svátostem, by podle Beckmanna nezměnil jejich stav. Pouze jejich obrácení a přizpůsobení života Božím přikázáním může pomoci k záchraně jejich duší.
Po prezentování skutečnosti, že mnoho německých katolíků žije takovým způsobem, Beckmann poukazuje na to, že v tomto kontextu je velmi náročné odvolávat se na sensus fidelium, jak to častokrát dělá kardinál Kasper.
Beckmann se ptá, zda má Kasper na mysli pouze ty katolické páry, které ignorují Boží učení nebo k nim patří i ty, které zůstaly věrné svým manželským slibům přesto, že se jeden od druhého oddělili. Říká:
"Věřící," o kterých se kardinál [Kasper] vyjadřuje, zjevně nejsou ti, kteří navzdory odluce zůstali svému manželovi / manželce věrní, ale ti, kteří požadují přístup ke svátostem pro znovu sezdané rozvedené. A to je už ve své podstatě jednostranné, předpojaté stanovisko. Mají sensus fidei pouze ti ["znovu sezdaní" rozvedení] "věřící," kteří si přejí změnu současných norem Církve? Nebo to závisí na tom, která z těch dvou skupin věřících je větší nebo schopnější stát si za svými požadavky a být úspěšnější?
Nesprávné chápání katolické víry mezi mnoha věřícími v Německu je podle Beckmanna způsobeno nesprávným "
sensus fidei v řadách mnoha pastýřů," kteří jsou stále méně ochotni prezentovat věřícím morální učení Církve.
Rainer Beckmann potvrzuje svátost manželství tím, že nese břemeno žití v samotě. Tvrdí, že to je proveditelné:
Život bez partnera určitě není lehký; od osoby, které se to týká, vyžaduje vysokou osobní participaci a taková osoba si zaslouží podporu společnosti a lidí. Objektivně však nelze hovořit o "potřebě" a "opoře" dalšího manželství.
Autor zároveň poukazuje na to, že je často přítomné
falešné slitování, v případě, pokud někdo neřekne hříšníkovi pravdu, ačkoli to někdy může být náročné. Připomíná nám, že jednou z duchovních realizací milosrdenství je "
poučovat nevědomé a hříšníky." Dodává: "
Tam, kde soused chybí, je třeba ,bratrské napomenutí.'" Beckmann také říká, že "
to ne Církev odnímá znovu sezdaným rozvedeným svátost smíření; dělají to oni sami."
Má pravdu, když zdůrazňuje, že
dát rozhřešení člověku, který neplánuje změnit své jednání, není vůbec pomocí nebo skutkem milosrdenství, ale "povzbuzením ke konání zla." Autor také trvá na tom, že Kasperův návrh koneckonců stejně křivdí těm opuštěným manželům nebo manželkám, kteří zůstali věrní svým partnerům, i když se oni podruhé oženili / vdaly. Kardinálův návrh by umožnil těm, kteří přerušili své manželství a "znovu se vzali," mít stejný přístup ke svátostem a životu Církve jako mají lidé, kteří zůstali věrní Kristovým zákonům. Beckmann se zároveň ptá:
Pokud by byl v novém partnerství neomezený přístup ke svátostem, nemohl by pak člověk považovat takové nové partnerství nejen za atraktivní řešení, ale dokonce za "lepší alternativu?"
Rainer Beckmann se opakovaně vrací k problematice "
levného milosrdenství." "
Milosrdenství, které nepožaduje změnu chování, si nezaslouží takové pojmenování. Pouze povzbudí hříšníky k tomu, aby pokračovali ve svém hříšném jednání, a to není pomoc." Změna života a návrat k manželce / manželovi ze svátosti manželství by byly činy hodnými skutečného milosrdenství a ne "
levného milosrdenství"
Na závěr krátké recenze knihy - Beckmann také poukazuje na to, že Kasperův návrh povede k morálnímu relativismu. Od začátku do konce autor následuje svou argumentaci a zvažuje několik důsledků; k povolení přijímat svátosti nekajícím se znovu sezdaným osobám se s respektem vyjadřuje: "
Pak by se mohlo odpustit i podvodníkům a zlodějům, kteří chtějí pokračovat v kradení majetku jiných, a dovolit jim přijímat Eucharistii."
Kniha Rainera Beckmanna je napsána velmi dobře a prezentuje několik důležitých argumentů na obranu tradičního učení Církve o manželství. (Jednou z věcí, které v knize chyběly, je ohled na děti, zejména důsledky rozvodu na malé děti. Pro mě je to značné opomenutí.) Pro anglicky mluvící svět by bylo přínosem najít vydavatele, který by knihu publikoval v angličtině.
Zbývá jen doufat, že argumenty muže, který trpí ztrátou své manželky a který hájí posvátnost manželství a svědčí o ní každodenním životem, nezůstanou nepovšimnuty. Ať je tato kniha dalším základem věrné obrany Kristova učení, přinášejícím ovoce. A ať je silnějším důkazem závadnosti Kasperová návrhu.
Zdroj:
www.lifesitenews.com, 8. 7. 2015
Převzato z
www.lifenews.s,
článek naleznete
zde.
