Útlá knížečka P. Jiřího Maria Veselého
Bl. Imelda Lambertiny, dominikánka vypráví o životě této světice, děvčátka, které zemřelo ve svých 12ti letech láskou a touhou po Svátostném Spasiteli.
Krátký životopis najdete zde
Přinášíme závěrečnou kapitolku této knížečky, která pojednává o blahodárných účincích svatého přijímání pro duši připravenou, ale i o hrůzných následcích svatokrádežného přijímání.
Svatá hostie je nekrvavým, avšak skutečným opakováním smírné smrti Spasitelovy na Golgotě (oběť). Ve svaté hostii zůstává stále přítomen pravý Bůh, jemuž se klaníme (tajemstvím). Avšak svatá hostie nebyla dána lidem jen proto, aby se jí klaněli, nýbrž především, aby byla duším pokrmem (svátost). Chlebem, o němž je psáno obrazně v písmu svatém: "A hle, anděl Páně se dotkl Eliáše a řekl mu: Vstaň a jez. Rozhlédl se, a hle u jeho hlavy chléb a nádoba vody; pojedl tedy a napil se a znovu usnul.
A vrátil se anděl Páně po druhé a dotekl se ho a řekl mu: Vstaň, jez, neboť veliká ti zbývá ještě cesta. Vstal, jedl a pil a kráčel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Orebu." (III. Kr. 19)
Sílu svaté hostie - zázračného chleba duše vypočítává liturgie (sv. Tomáš) v antifoně: "O sacrum convivium... Ó posvátná hostino, v níž se požívá Kristus, uctívá památka jeho umučení, mysl se plní milostí a dává se nám záruka budoucí slávy!" Theologie o tom učí toto:
1. Každým dobrým svatým přijímáním se duše spojuje s
Kristem Pánem: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm" (Jan 6,56). Je to jednota mystická, jednota dvou vůlí, dvou náklonností a srdcí ve vlité lásce. Láska proniká z hostie celou přijímající duši, takže je trvale věrná a propuká ve výbuchy žhavých vyznání Posvětiteli, který nás proměňuje v Krista ukřižovaného. Proto praví Spasitel svatému Augustinovi: "Jsem pokrm velkých duší, snaž se růsti, a budeš mě jísti; avšak neproměníš mě ty v sebe - jako pokrm svého těla - nýbrž ty budeš proměněn ve mne. "
2. Poněvadž je Kristus hlavou tajemného těla, jímž je Církev, spojuje dobré svaté přijímání duši i s
Církví sv. "A chléb, který lámeme, není-li společenstvím těla Kristova? Poněvadž (tedy) jeden chléb, jsme my mnozí tělem jedním" (1. Kor. 10,17).
A tak je eucharistie poutem nové lásky, nové rovnosti, nového bratrství, jímž začíná již zde nevýslovné, obcování svatých v dobře přijímající duši. Pak člověk není nikdy sám. Je v něm Kristus a Církev. Slavnost "Krve a Těla" - svatého přijímání a mše svaté - není nikdy slavností jen jedné duše ani jen za jednoho člověka. Kdykoli kněžské ruce zvedají hostii a dávají věřícím, je to Syn Boží a s ním Otec i Duch svatý, a v tajemném naznačení i andělé a svatí, přítomní, minulí i budoucí, v nichž se ztrácí podle slov sv. Pavla: "A budou dva tělo jedno. Tajemství toto je veliké, ale já to pravím o Církvi a o Kristu" (Ef. 5,31-2). Jak kalné a mdlé jsou všecky lidské radosti a lásky proti tomuto živému světlu s nebe ---
3. Dobré svaté přijímání
rozmnožuje posvěcující milost. Eucharistie je svátost živých, předpokládá v duši nadpřirozený život (milost). Neboť eucharistie je pokrm, a pokrm se nedává duším mrtvým, t. j. hříšníkům, nýbrž živým, které nemají vědomého těžkého hříchu. Účinky tohoto nebeského nasycení jsou nevýslovné. Neboť svatá hostie:
a) udržuje duši v milosti, sytí ji, zachovává v ní oheň lásky Boží. Duše pak žije trvale z Boha a nepodlehne hříchu.
b) Nejen že vyrovnává ztráty z denního života, nýbrž
rozmnožuje milost a posiluje růst ve ctnostech. Proto volá sv. Augustin: "Ó svátosti zbožnosti, ó znamení jednoty, ó pouto lásky."
c) Nahrazuje ztráty,
hojí rány hříchu, smývá skvrny slabosti, prozařuje stíny nedokonalosti, tiší vášně, učí pokoře.
d)
Dává radost. Plní duši nadšením a odvahou konati dobro vždy a všude. Hostie jest chléb, jež má v sobě všechno potěšení, jenž uvádí duši do stavu opojení sladkou Boží dobrotou a jenž ji noří do živého ticha Věčné Moudrosti.
A nevidíme-li vždy těchto účinků u lidí, chodících často k stolu Páně, může to býti buď pro špatnou, vlažnou přípravu, buď pro přirozenou tvrdost srdce, nebo pro skryté hříšné náklonnosti. Anebo je to zkouška od Boha.
4. Bůh ve svaté hostii při dobrém svatém přijímání působí v duši
odpuštění lehkých hříchů. Neboť v něm přichází do duše nekonečná živá Láska, která ji zapaluje k lásce větší a k horlivějším úkolům; a láska přikrývá hříchy. Obsahem této svátosti je láska a úkon lásky shlazuje všední hříchy. Je tedy eucharistie lék a protijed, který osvobozuje duši od denních slabostí, a to podle toho, jak velikou má kdo lásku k Bohu. Dobrým svatým přijímáním
se odpouští též časné tresty za hříchy, a to zase podle stupně vroucnosti a zbožnosti, s níž kdo vítá Boha k sobě, hlavně v okamžiku svatého přijímání a bezprostředně po něm, neboť Boží láska má všechny zákony a krásy lásky lidské. Ale božským způsobem.
5. Nepřijímat znamená cestu k zavržení. Přijímat špatně znamená smrt duše a peklo. Svatokrádežně přijatá eucharistie zabíjí duši a dává ji do moci ďábla: "Namočiv skývu, podal ji Jidáši Iěškariotskému. Po té skývě vešel do něj satan" (Jan 13,27). Těžkým hříchem brání člověk svévolně Bohu přijíti do jeho srdce. Těžký hřích totiž zabíjí duši, a mrtvý nemůže jíst. A jak může přijíti Kristus k duši, která těžce hřeší, t. j. miluje se s ďáblem v jeho hořké radosti? V srdci hříšníkově je peklo pod vládou ďáblovou. Tam zve nehodně přijímající Krista, tam jej místo lásky dává znovu do moci satanovy, tam Ho s ním znovu tupí, trýzní a zabíjí. A tak si jí a pije svatokrádce odsouzení a smrt.
6. Sv. hostie je duši proto
zárukou vzkříšení a věčného života. "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v den poslední", řekl Pán Ježíš (Jan 6,54). Tělo se stává nositele Boha, duše se ztrácí v Bohu. Kdo jí tento chléb, bude žíti na věky, bude míti sílu proti zlu, dokud neodejde domů, k Otci. Proto káže Církev přijímati, když se blíží smrt. Aby člověk šťastně došel. Avšak je nutné, abychom nejprve s Kristem trpěli, a pak teprve s ním byli oslaveni.
Z toho všeho je jasné, že eucharistie je pramenem všech milostí, poněvadž v ní přichází do duše nebe, Bůh, Kristus Pán, naše štěstí, náš život. Nade všecky ctnosti a oběti obohacuje duši láska k eucharistickému Králi, nade všecky bázně a tresty nás drží v dobru myšlenka, že On přijde; žízeň a touha po opakování tohoto příchodu (duchovní svaté přijímání). Ve sv. hostii je ukřižovaný Kristus. Vše tedy, co dává Golgota, dává i svatostánek. Chce-li Bůh, a neprotiví-li se člověk, může stačiti jediné svaté přijímání k úplnému posvěcení duše i těla. Bl. Imelda chtěla a připravila se. Bůh k ní přišel. Sežehlo ji to. Co na tom? Teď je na nebi a na oltáři. Vítězně šťastná.
Z knihy:
P. Jiří Maria Veselý O.P.
BL. IMELDA LAMBERTINI
DOMINIKÁNKA
Druhé rozšířené vydání
Dominikánské Edice Krystal Olomouc . 1939
str. 93 - 98
Nihil obstat
P. Reginaldus Dacík O. P.
Imprimatur
P. Mag. Dr. Met. Habáň O. P. , provincialis
Prague 28. Octobris 1939
Nihil obstat
P. Aemil Soukup O. P., censor ex offo
Imprimatur
Dr. Johannes Martinů, Vicarius generalis
Olomoucii, die 18. XI. 1939 - Nr. 17.220
MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ:
Bože, ty nám dáváš svátostný pokrm,
aby nás posiloval
na cestě k věčnému životu:
vyslyš naše prosby a nedopusť,
aby přijímání této svátosti
vedlo k našemu odsouzení.
Prosíme o to skrze Krista,
našeho Pána.
(středa 4. postního týdne)
(Na Fatym.com vydáno 22. 7. 2015;
11. 4. 2017 - 3292; 12. 5. 2020 - 8650 shlédnutí; 12. 6. 2022 - 12631)
