V Písmu svatém nacházíme morální požadavky kladené na rodiče ve vztahu k dětem - aby je vychovávali správně a součástí takové výchovy je úcta k Bohu. Úkolem dětí je především poslouchat rodiče.
Úkolem rodičů je tedy mimo jiné i duchovní doprovázení svých dětí. Kristus vyzývá, aby se nebránilo dětem přijít k němu. Zejména pokřtěné děti mají právo být doprovázeni na cestě k Bohu. Aby dítě mohlo přijmout své povolání Božího dítěte, musí mu být víra zprostředkovaná.
Vztah s Bohem je víc než vědomosti
O co v duchovním doprovázení dětí jde? Především o zprostředkování víry v Boží existenci a její smysluplnosti. Velmi důležitou úlohou v duchovním doprovázení dítěte je pomoci mu poznat, jaký je Bůh, aby se učilo samostatnosti v rozpoznávání Boha ve vlastním životě a odpovědět na Jeho volání. Duchovní doprovázení dětí, mnohem více než doprovod dospělých, jde ruku v ruce s výchovou, přičemž platí, že cílem je spíše vychovat autentického, upřímného člověka, než "spratka prošpikovaného katechismem". V deklaraci Druhého vatikánského koncilu Gravissimum educationis se píše:
"
Protože rodiče dali život svým dětem, váže je velmi přísná povinnost poskytnout svému potomstvu i výchovu.
Proto je třeba považovat je za první a hlavní vychovatele svých dětí. Tato jejich výchovná úloha je tak důležitá, že pokud chybí, jen těžko se dá nahradit. [...] Zejména v křesťanské rodině, obohacené milostí a posláním svátostného manželství, se děti mají již od útlého věku učit být vnímavými vůči Bohu, ctít ho a milovat i bližního, v souladu s vírou, kterou přijali křtem."
Zprostředkovávat Boží lásku
Na duchovní doprovázení dětí mají prvořadé právo jeho vlastní rodiče. Stejně jako mají za své dítě prvořadou zodpovědnost, přísluší jim i prvořadé právo duchovně vést své dítě. Jiní lidé - rodinní příslušníci, kněží, učitelé náboženství, či celé společenství lidí (např. Stát) si nemohou nárokovat být (prvořadým) duchovním vůdcem dítěte.
Jediným vychovatelem ve víře je Duch Svatý. My máme pouze plnit své mateřské či otcovské poslání a svými omezeními a nedostatky se příliš neznepokojovat. (Ch. Ponsardová, Víra v rodině). Duchovní doprovázení se děje především vztahem založeném na lásce a důvěře, realizovaném v konkrétních situacích. Jakým způsobem?
Při duchovním doprovázeni dětí jde především o zprostředkování Boží lásky a péče, o zprostředkování víry v Jeho existenci a v Jeho konání v životech lidí a ve světě. Nejdůležitější je, aby se rodič nestavěl mezi Boha a dítě jinak jako pomocník, jako prostředník - aby dítě nemanipuloval odkazujíc na Boha. Pokud je to v silách rodiče, má se vyhýbat tomu, aby v dítěti vytvářel nesprávné představy o Bohu, právě naopak, jeho úkolem je pomoci nesprávným představám o Bohu zamezit, resp. je odstraňovat.
Na úrovni, kterou dítě dosáhlo
Jako při duchovním doprovázení dospělého člověka, tak i u dítěte je třeba brát ohled na konkrétní dítě s jeho vlastními schopnostmi, danostmi, charakterem. Duchovní doprovázení je třeba přizpůsobovat vzhledem k rozumnosti dítěte, na jeho dosažený stupeň zralosti, neexistuje předepsaný postup, který by nám to v tomto směru usnadnil.
Ve výchově a ve víře je totiž tolik správných odpovědí, kolik je osob (Pondsardová).
Duchovní doprovázení se má opírat o vlastní zkušenost dítěte se světem, proto modlitba s těžkými teologickými formulacemi, či naopak, formou rýmované básničky, není vhodná. Při modlitbě je třeba používat taková slova, které dítě zná a které jsou blízké jeho světu. Dítě je přirozeně zvědavé a kreativní, je dobré využít to a zapojit kreativitu dítěte do jeho poznávání Boha - prostřednictvím hry, či tvůrčí činnosti. Cílem duchovního doprovázení dítěte je také uvedení do modlitebního života a začlenění se do Církve.
To nejpodstatnější ze všeho je naučit dítě milovat. Ať už jde o výchovu obecně, nebo o výchovu, která jde ruku v ruce s duchovním doprovodem.
,br>
Milovat. To je nepochybně základ všeho. Všichni potřebujeme milovat a být milováni. Ježíš nám zanechal jedno jediné přikázání: milovat Boha a milovat se navzájem. Vychovávat dítě ve víře není nic jiného, než naučit ho milovat.
Život s Bohem není nadstavba
Při takové definici se můžeme ptát v čem vlastně spočívá rozdíl mezi duchovním doprovázením a dobrou výchovou. Bez dobré výchovy není dobrého duchovního doprovázení. Nicméně pro člověka, který je jednotou těla a duše, nebo ještě lépe - jednotou těla, duše a ducha není vhodné brát duchovní doprovázení jako nějakou nástavbu, jako něco navíc. Důležité je právě takové chápání člověka, Boha a jejich vzájemného vztahu, že Bůh proniká a má pronikat každou oblast lidského života a ne být něčím navíc. Bůh nemá být mimo běžného dne rodiče či dítěte. Duchovní doprovázení dítěte má být součástí životního stylu křesťanského rodiče.
autor: Diana Hricová
Převzato z
http://zastolom.sk,
článek z 8. října 2014 naleznete
zde.
