Často se naříká nad nedostatkem kněží, ale často se také kněží kritizují. Jeden za to, že chodí pozdě, druhý za dlouhá kázání, další za svou „přísnost“, jiný za to nebo ono. Říká se však, že máme tolik kněží, kolik si jich vymodlíme, a takové kněze, jaké si zasloužíme.
Kým je pro nás kněz, jak se na něj díváme?
Je to člověk povolaný Bohem, vybraný z nás. Člověk, který se musí potýkat se slabostmi našimi
i svými. Jako se na světě nenajdou dva stejní lidé, nejsou ani dva stejní kněží. Každý má své, své dary, nadání, zaměření, své dobré vlastnosti i slabosti a chyby, se kterými musí bojovat. Každý z nich ve své době uslyšel hlas Božího volání a musel se, mnohdy těžce, rozhodovat. Opustit svou rodinu,
kariéru, smířit se s tím, že nikdy nebude mít ženu, vlastní děti. Vystudovat náročnou vysokou školu
a počítat s tím, že nebude mít svůj stálý domov. Půjde vždy tam, kam ho pošle představený, do zapadlé vesničky nebo rušného velkoměsta. Musí počítat s tím, že bude perzekuován, pronásledován, vězněn, jak se tomu v nedávné době dělo a mnohde ve světě stále ještě děje... Že bude zesměšňován, pohrdán a bude snižována jeho důstojnost. Vždyť útoky proti Církvi jsou velmi časté a kněží stojí v první řadě, v první linii. Říkají lidem pravdu, kterou svět nechce přijmout. Ale kdo jiný než kněz má lidem pravdu říci? Při nějakém zaváhání bývají vláčeni bulvárním tiskem jako kdovíjaká atrakce.
Jak by asi dopadla anketa s tímto úkolem: Seřaďte podle vás 10 nejdůležitějších povolání (lékař, vědec, technik, umělec...). Na jakém místě a zda vůbec by se v takové anketě - „hitparádě
profesí“ - umístil kněz? A přece: Může někdo nahradit kněze?
Kněz je člověk, který přes svou lidskou nedokonalost a slabost vzal na sebe těžké poslání,
úkol: Přinášet lidem Krista, jeho evangelium. Je naším duchovním otcem, vůdcem, vychovatelem,
prostředníkem mezi námi a Bohem, stojí na místě Ježíše Krista.
Když jako člověk má své slabosti a chyby, má také od Krista duchovní moc.
Když při mši svaté pronáší slova proměnění, stává se z chleba a vína skutečně Tělo a Krev Ježíše Krista. Když křtí nebo ve svátosti smíření udílí rozhřešení, tak jeho prostřednictvím Bůh opravdu
odpouští hříchy. Když žehná, svolává Boží požehnání.
V tom a nejen v tom nemůže kněze nikdo nahradit. Buďme vděčni, že je máme, nepoukazujme
na jejich lidské chyby a zbytečně je nekritizujme. Naopak, snažme se jim pomáhat, spolupracovat s nimi, být jim oporou. A poslouchejme je. Respektujme, i když s nimi ve všem nemusíme vždy souhlasit.
Vždyť i kněz, bráno čistě lidsky, když za ním zapadnou dveře fary, zůstává sám, sám s radostmi
i smutkem, se svými starostmi, obtížemi, bolestmi i nemocí...
Kněz má velkou zodpovědnost, mnoho práce. Mimo všech duchovních aktivit má mnoho administrativní práce. Staří kněží, místo aby si v klidu užívali důchodu, zůstávají ve svých farách,
dokud to jde. Vědí, že za ně není náhrada, že po nich zůstane neobsazená farnost. Mladší
mají zase, mimo jiné, na starosti tolik farností, že je všechny stěží stačí objet. A při nejlepší vůli
nemohou být na více místech najednou.
A modleme se za kněze. Pamatujme na pravidlo, kterým jsme tuto úvahu začali: „Budeme mít
tolik kněží a takové kněze, jaké si vymodlíme, jaké si zasloužíme.“
Nedívejme se na ně příliš kriticky, spatra. Pamatujme, že „poklad víry máme v nádobě hliněné.“
I kdyby nádoba byla oprýskaná nebo prasklá, přec v sobě skrývá poklad nedozírné ceny. Nebo, budou-li mít v nějakém obchodě vzácné kvalitní zboží, které chci koupit, nebude mi vadit, že mi je prodá škaredá a mračící se prodavačka.
Dívejme se tedy na kněze jako na nositele Boží moci, kteří nám mohou zprostředkovat mnoho duchovních milostí.
Budeme-li se na kněze takto dívat, takto k nim přistupovat, budeme mnoha milostmi opravdu
obdařeni.
Roman Tomek
Vyšlo v časopise Immaculata č. 57; 5/2001
http://immaculata.minorite.cz/pdf/IM57.pdf
(Na Fatym.com vydáno 7. 7. 2015; 14. 7. 2024 - 7922 přečtení)
