Pan Miroslav Staněk nám poslal svoji vzpomínku na zbožnou ženu z Rosic, paní Nekudovou.
Paní Nekudová.
*Nekudka, Veronika, svatá či pobožná Nekudka (viz poznámku v textu)
Byla rosickým ženským fenoménem roků mého dětství a mládí. Potkával jsem ji nezřídka a při každém setkání mne obdarovala vlídným úsměvem ve tváři a stejně laděným oslovením. Ten úsměv, proto se o něm zmiňuji, to nebyl úsměv, jaký si lidé vymění při běžném potkávání. Byl to úsměv dítěte, které vám dává znát radost, že je vám nablízku, protože vás má rádo.. Z takového pohledu se dá vyčíst i to, že kdyby ta osoba mohla pro vás něco udělat, je připravena k jakékoliv pomoci. Svým vzezřením, třeba i jen šátkem na hlavě uvázaným dozadu, ale i postavou poněkud připomínala babičku Boženy Němcové, jak ji ve svých ilustracích stejnojmenného románu vyobrazil malíř Adolf Kašpar. A nejen to. Babičce byla blízká i svou upřímnou zbožností, prostou moudrostí a dobrotou.
Tato žena, ale hřešila proti politickému řádu, který byl nastolen tehdejšími vládci – komunistickými prominenty. Její vina spočívala v tom, že cestou kolem kříže na náměstí k němu přiklekla a modlila se. V té chvíli se pro ni celý svět zřetelně identifikoval se skulpturou kříže, u něhož klečela. Zabrána do své modlitby, cele do ní ponořena, neohlížeje se napravo ani nalevo, bez zájmu o dění kolem sebe, prostě, upřímně vyznávala svůj vztah k bytosti, která zde představována, položila základ jednoho z největších světových náboženských společenství. Náboženství, které patří k nejaktivnějším v procesu historického pokroku, především humanistické etiky. Mezi jiným kulturního růstu, vývoje lidské společnosti z ní vycházejícího (kultura umění ve všech oborech, ale i vědy, hospodářství, práva, lesnictví a zemědělství‚ vzdělání až po univerzity, práce – rozvoj řemesel a mnohé další). Hlavní je bohoslužebná činnost a všeobecné a náboženské vzdělávací působení ve společnosti (školní i mimoškolní) a aktivity v sociální oblasti, což vcelku má velký celospolečenský význam. Jeho společenský přínos spočívající v předávání svěřeného jí odkazu či poselství nijak nesnižuje ani skutečnost výskytu některých nechvalných (skutečných - antiklerikály nezkreslených) dějinných peripetií šiřitelů tohoto náboženství – církví, jak nepopíratelně ukazuje celkový, zatím dvoutisíciletý účinek jeho působení.
Korpus Ukřižovaného, nejen na paní Nekudovou, z kříže shlížel (shlíží) a se svými rozpjatými pažemi, s rukama a nohama probitýma hřeby, připomíná každému člověku i dnes trvale aktuální událost a její smysl, která se stala před dvěma tisíci roky. Upřímná zbožnost je identickým projevem plnosti lidství. Je především, ale nejen svým apelem na respekt mravního kodexu Desatera, bezpochyby výjimečnou, nezastupitelnou duchovní hodnotou člověka. Tato skutečnost byla zdrojem morální síly paní Nekudové, která u kříže vykonávala zmíněnou svoji osobní bohoslužbu. Vykonávala ji v tichosti své duše, nikoliv nahlas. Jsem žádostiv být poučen, co je na tom špatného, jak a komu slušnému bylo tím ublíženo nebo způsobena jakákoliv škoda, komu a proč to mělo vlastně vůbec vadit. Tento její projev však provázeli nenávistně založení a zaujatí lidé opět, a nemohlo tomu být jinak, než hrubě nadsazeným posměšným komentářem, zdůrazňujícím onu povahu posměchu. Byli to lidé, kteří v důsledku, nakonec víc než čtyřicetileté (a vlastně stále trvající) izolace, odvrácení se, přišli k nevědomosti o podstatných záležitostech víry a církve a k nezájmu o ně. Navíc ideově zpracovávaní masivní protináboženskou a proticírkevní propagandou vládnoucí komunistické strany, se jim stále opakovaná lež a polopravdy po čase staly pravdou. A samozřejmě se zde také zviditelňovali náboženští ignoranti, příp. protináboženští radikálové či fanatici, hlídači rosické občanky. Počínání paní Nekudové se v době „budování světlých zítřků komunizmu“, založeného na „jediném pravém“, zaručeně „vědeckém světovém názoru marxleninizmu“ - diktované víře, dle vůle vládců a jimi ovládaného davu nehodilo do krámu. Snad kdyby si ten kříž vybrali jako objekt své seberealizace nějací vandalové, nebudilo by to v kruzích strážců aktuálně prosazované „socialistické morálky“ takové zlostné reakce jako prostá modlitba této prosté, postarší už ženy…
Je mi namítáno, jestli „se nepředváděla“, „nehrála divadlo“. Tak jak jsem ji poznal, mohu s čistým svědomím a s jistotou, tyto pochybnosti odmítnout. Její konání vycházelo z prosté, nestrojené, nepředstírané zbožnosti, která tuto motivaci vylučuje. A i kdyby; někdy člověk nerozumí ani sám sobě, natož aby jasnovidně viděl do druhého a mohl ho soudit. Lze mít za to, že především z těch, kdo paní Nekudovou odsuzovali, se ozývá snaha po sebeospravedlnění. Že jde o podsouvání úmyslů podle rčení, že přání je otcem myšlenky. Nebo také - podle sebe soudím tebe. Tehdejší polovina 20. stejně jako dnešní počátek 21. století je dobou pokročilé civilizace a kulturnosti společnosti, ve které není místa pro netoleranci člověka, který nikomu neubližuje ani neškodí. Obzvlášť jde-li o akt dobra. Byť by vycházel z kořenů, které jsou u mnohých v nelibosti, ale jejichž pozitivní charakter nelze nijak a ničím zpochybnit ani vyvrátit.
Paní Nekudová byla případem, kdy militaristická stavba tehdejšího militantního režimu byla k ničemu. Dva protivníci – paní Nekudová na straně jedné a po zuby vyzbrojený komunistický stát na druhé se tu setkali v ne tak bezvýznamném střetu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Navíc ve velice nerovném zápasu. Mocný státní represivní aparát byl se svojí mocenskou silou, se svými mocenskými nástroji včetně kriminálů a koncentračních táborů, v koncích. Co s takovou „poblázněnou“ ženskou dělat? Nikdo proti ní nevznesl ani udání, že by někomu nějak, byť i jen slovem, pomluvou ublížila nebo uškodila, což už by mohla být záminka aspoň k nějakému úřednímu postihu (provinění proti socialistickému soužití). A tak jako obvykle, tam kde selhávají v ideovém zápase běžné zbraně, především rozumové argumentace, tam se vytasí tzv. „rány pod pás“ – pomluvy, osočování, ponižování, strojené, předstírané opovrhování, štvaní veřejnosti proti nepohodlné osobě, demagogické převracení pojmů dobra a zla (podle Lenina, že mravné je vše, co přináší zisk či prospěch straně), posměch (*výrazy v podtitulu jsou příklady hanlivých přezdívek, kterých se jí dostávalo), a mnoho dalších takových „podpásovek“. Iniciátoři tohoto štvavého tažení proti paní Nekudově si tak dělali naděje, že ji zastraší. Ale chyba lávky. Opak se stal skutečností. Byla to osoba znalá lidských povah a měla vše dobře v hlavě srovnané. I to s kým má tu čest. Její vnímání situace se dá označit jako, že „stála nad problémem“. Tu duchovní sílu jistě čerpala právě ze své víry, která jí poskytovala dostatečné poučení a vysvětlení čeho všeho je člověk schopen; nejen v dobrých, ale i ve svých zlých projevech či skutcích. Svým chováním neskrývaně ujišťovala, že má v bloku svých modliteb zařazenu i tu za své protivníky a soudce (kterým působilo radost, že se zařadili do davu, který pořádal štvanici na bezbrannou, bezelstnou, prostou ženu): “Sancta simplicitas, Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí“. Pozorný člověk na ní nemohl poznat žádnou změnu v její povaze, která by mohla být způsobena tímto atakem. Stále tentýž úsměv, vlídnost, vstřícnost, uctivost či zdvořilost. Pohodová žena. Mnohý jiný by se na jejím místě asi dávno „zhoupnul na provaze“. Ten boj s paní Nekudovou, do kterého byla vtažena i rosická veřejnost, měl za následek jen to, že manželé Nekudovi se stáhli do soukromí a pokud vůbec, pak to bylo velice málo lidí, s nimiž mohli ztratit slovo. Prostě pokud jsem nebyl jediný (asi ne), koho občas oslovila, pak jsem byl jeden z velice mála takových lidí. Ta nenávistná kampaň dohnala Nekudovy k tomu, že se začali lidí stranit. Je snad čemu se divit?
Verše Svatopluka Čecha jsou realistickou vizí naší společnosti komunistické éry. Jakoby prozrazovaly neměnnost (nepoučitelnost) české národní povahy. Pokud nějaká taková vůbec existuje. Věnujme jim proto svoji pozornost:
Ze všech kleteb otročiny, jíž nás stihl Bůh, nejtrapnější, nejhroznější, otrocký je duch.
Hleďme kolem na své řady, co tu klamu, lsti a zrady,
co tu nízkosti se plazí, co tu záští srdce mrazí
co tu zmijí před cizím se podle svíjí, svým pak vztekle syčí v sluch.
Hle, tu rab, jejž za hlídače otrokář nám dal, kterak zapírá nás rázem prodejný ten chám.
Cit svůj, rozum, duši třeba, prodává mu za kus chleba,
číhá na kyn jeho brvy, by zved důtky na nás prvý,
stokrát hůře proti vlastním bratrům zuře, nežli otrokář náš sám.
Jiným otroctví tak vniklo do všech žil a šlach, že se hrbí dobrovolně, by je šlapal vrah.
(S. Čech Písně otroka – Otrocký duch – výtah).
Dodnes neznám ani křestní jméno paní Nekudové. Vím jen, že byla původem Slovenka a že žila se svým mužem v bezdětném manželství v prostém domku na horním konci Husovy ulice. Jenom její život, její zápas, ten nerovný zápas slabé, staré ženy, který mi dodnes zůstává v paměti, je pro mne neméně pozoruhodný jako poutavý román. A především velice poučný.
V únorovém čísle Rosy byl článek o panu Ťápalovi – statečném sedlákovi. V tomto případě máme co dělat nejen se šťastnou, jak by jistě řekla kněžna Zaháňská, ale i statečnou to ženou.
Nevím, jestli v našem malém městě by se ještě dnes našli lidé, kteří by se nad takovým počínáním, jaké vykazovala paní Nekudová, jakkoliv pozastavovali nebo dokonce pohoršovali, jestli by si ho vůbec všímali. Ale ve společenských poměrech velkých měst, by to nikomu určitě nepřišlo jakkoliv divné. Ani ne pro povahu věci samé, ale proto, že ve velkých městech se víc ví o tom, co je člověku vlastní – o jedinečnosti lidské osobnosti. V takovém prostředí se pouličním klepnám a jejich iniciativám holt nedaří.
Nesoudím „soudce“ paní Nekudové. To náleží do pravomoci kompetentního, spravedlivého Soudce. Nemohu ale zkušenost, nad jiné poučnou, nenabídnout k zamyšlení. Případ předkládám tak, jak jsem jej já osobně poznal. Příběh skutečný, ale jakoby z pohádky O prosté ženě a diktatuře proletariátu - aneb o soudruhu diktátorovi, jeho zlovolné nabubřelosti a hrbících se podlézavcích.
V době nepříliš vzdálené, ve dvou údobích krátce po sobě (1939-1945 a po únoru r. 1948) jsme získali poznatek, co to je doba temna. Jak různí nazývají období kdysi ve středověku. Nejsme proto odkázáni na zprostředkované polopravdy, lži a jiné podvody o časech hodně vzdálených s účelovým zkreslováním historie (umožněné časovým odstupem a vyvolávané záměry, zájmy jejich šiřitelů). Víme také, že všechny zločiny, spáchané komunisty v moderní době a nejen na (poctivých, čestných, úhrnem slušných, nevinných) lidech, jsou neospravedlnitelné. Na tom nic nemění ani současný neuspokojivý stav (ne)spravedlnosti, který umožňuje mnoha zločincům (včetně dotčené strany soudruhů) dělat „dlouhý nos“ a navenek hrát samomluvnou, intenzivně šířenou komedii jakoby na nich nespočívala žádná vina. Přes 40 roků páchané svoje zlo vydávají za nebe na zemi. S národem začali hrát hru na ztrátu paměti. Mám věřit, že toto už jsou jiní, hodní komunisté než v minulosti. Jenom mi neříkají, podle čeho to mám poznat. Nezměnili se, což nelze ani očekávat. Ale „historia magistra vitae“ platí i zde.
Miroslav Staněk.
Doporučeno:
Karel Čapek: Od člověka k člověku, 1. díl, esej Proč nejsem komunistou
/www.youtube.com
Text byl určen pro rosický zpravodaj ROSA.
