31. 5. se konala na Svatém Kopečku Pouť modliteb za nejmenší. Přinášíme homilii světícího olomouckého biskupa Josefa Hrdličky a několik fotografií z této slavnosti.
Foto najdete
ZDE.
Drazí Kristovi přátelé,
při rozjímání k dnešní slavnosti Nejsvětější Trojice a k naší pouti účastníků
Modliteb za nejmenší jsem si poprvé uvědomil jeden závažný kontrast. Je
nenápadný, a přesto významný. Je to kontrast mezi pojmy největší
a nejmenší. Boží Trojice je největším tajemstvím, jaké církev chová. Je
bezedné, bezbřehé, nekonečné. Nemá hranic, je větší než vesmír. Je to
láska Boží, život Boží, do kterého nám Bůh dává milost nahlédnout.
A nejen nahlédnout, ale přijmout nás do něho, dát nám účast na jeho
životě v plnosti. Naše dnešní pouť je naopak o nejmenších. Máme na mysli
lidské tvorečky, které Bůh posílá do života a sleduje s nimi svůj plán lásky.
Největší a nejmenší.
Největší tajemství naší víry ve Sv. Trojici a nejmenší z těch, které Bůh touží
nazvat svými dětmi. Volá je k bytí, k životu, ale protože prostředí světa je
ohrožuje na životě a chce zmařit tento Boží záměr s nimi, probouzí si
k jejich ochraně duše, které se snaží udělat vše k jejich prospěchu. A ony
cítí touhu a poslání udělat vše, aby se Boží vůle mohla naplnit.
Jak možná víte, křesťanství zná jednu krásnou legendu z dávných dob.
Sv.Augustin, velký světec a zároveň genius, myslitel a filosof, rozjímá
o tajemství Nejsvětější Trojice. Chce je vyjádřit, vysvětlit, přiblížit, pochopit
a zapsat. Zároveň cítí, že téma je větší než mělké lidské srdce a žádná
slova nestačí. Tu vidí malého chlapečka, dítě na mořském břehu, které si
hraje tím, že do dolíčku v písku nalévá lasturou vodu z moře. Filosof se ho
ptá, co to dělá a dítě mu odpoví: „Přelévám moře“. A kam? „Do tohoto
dolíčku“. Filosof říká: „Ale jak můžeš tak velké moře přelít do tak malé
jamky?“ – Dítě se na něj zahledí a odpoví: „Dřív já přeliji moře do této
jamky, než ty Boží nekonečnost do své hlavy“. Moudrá, hluboká odpověď
dítěte. Souvisí i s námi. I my chceme být pozorní k osudům těch
nejmenších dětí, naslouchat tomu, co nám chce říci jejich úděl. Cožpak
neříká Ježíš: „Ten, kdo přijme jedno z těchto nejmenších, mne přijímá?“
Jaká výzva! Cožpak neříká Ježíš dospělým: „Nebudete-li jako děti,
nevejdete do nebeského království....“ ? Nebo „Co učiníte jednomu
z těchto nejmenších, mně jste učinili“ ? Ano, proto jsme zde. Věříme, že
žádná oběť, kterou jste ochotně přinesli v rámci této pouti - cesta,
vzdálenost, čas, výdaje, nepřijde nazmar. Ani ony každodenní úmysly
našich modliteb za nejmenší. které nás spojují. Církev je matka, vidí svůj
obraz v Marii, prostřednici všech milostí. Maria je taková doručovatelka
v obou směrech mezi Bohem a člověkem: vše, co nám leží na srdci, ona
dokonale předává svému Synu i s přímluvou jako v Káni Galilejské. A vše,
co on nám chce říci, jeho odpověď a jeho dary pro nás, Maria doručuje
nám a rozděluje, protože ona ví, co kde které její dítě potřebuje.
Usměrňuje Boží dary tam, kde je třeba. Na to je srdce Matky citlivé. To je i
v našem případě spolehlivá jistota.
Chci vám ještě říci několik aktualit z tohoto místa. Před 14 dny jsme zde
prožívali velké věci.
Diecézní Eucharistický kongres – V pátek byla mše sv. pro děti z celé
diecéze chodící do náboženství. Byla pod širým nebem, v Olomouci,
a přítomno bylo 5000 dětí raného školního věku. Když jsem k nim
promlouval, byl jsem udiven, jak byly hodné, pozorné a jak komunikovaly
s kazatelem. Zvolili jsme evangelium o zástupu 5 tisíc lidí při zázračném
nasycení. Tolik lidí nemělo co jíst, jen jeden jediný chlapec měl 5 chlebů
a dvě rybičky. Ježíš řekl: „Přineste mi je.“ Chlapec mu je dal a z tohoto
mála Ježíš nasytil tisíce. To dítě ale mohlo říci to, co běžně děti někdy říkají.
„Nedám. Je to moje! Měli jste si vzít..“. Nebo to mohl zapřít a jen potají
ukusovat, aby druzí neviděli, že on má co jíst. Nebo si mohl třeba říci:
Nechám si aspoň 1 rybičku a 1 chléb. Ale on dal všechno k dispozici. -
A Ježíš z tohoto malého daru způsobil, že se nasytili všichni. Ježíš zná i
dnes cesty, aby z nepatrných našich obětí, i z obětí těch nejmenších,
udělal velké věci k prospěchu všech. I dnes děti a jejich malé dětské oběti
mohou způsobit mnoho dobra.
Děti na této mši sv. to docela chápavě přijaly. A já jsem myslel i na ty
nejmenší děti a na blížící se pouť MZN, protože i tyto děti mají významné
místo v Božím plánu.
Touto dobou před 14 dny – právě zde na Svatém Kopečku - jsme slavili mši
sv. na památku 20 let od chvíle, kdy zde měl dnes již svatý Jan Pavel II. své
nezapomenutelné setkání s mladými. Hlavním celebrantem byl Stanisław
Dziwisz, kardinál z Krakova a papežův mnohaletý sekretář. Vzpomínal na
sílu těch okamžiků i na otázku Svatého otce položenou tehdy mladým:
Chcete mít opravdu Boha na 1. místě v životě? I na jejich nadšenou
spontánní odpověď.
Víme, že v těch dobách řekl i myšlenku, že národy bez dětí jsou národy bez
budoucnosti... A stejně i prorockou vizi, že na počátku nového tisíciletí
bude Evropa buď křesťanská nebo nebude vůbec. To, co ztratí duši, vlastně
umírá a zaniká. Tentýž svatý muž ale také vydal signál velké naděje: Řekl,
že Bůh nabízí velké milosti naší době. Podle věty: Kde se rozmohl hřích,
tam se ještě více rozhojnila milost. Na zlo a ještě větší zlo Bůh odpovídá
tím většími a ještě většími investicemi svého milosrdenství, naděje
a pomoci. – Ale Jan Pavel dodává: Varujme se povrchního křesťanství.
Varujme se průměrné víry. Průměrná víra nikdy nedosáhne k těmto štědře
nabízeným milostem. I dnes papež František říká podobnou větu s ještě
naléhavějším akcentem: My, křesťané dnešní doby, tváří v tvář dnešnímu
světu si nemůžeme dovolit být průměrnými křesťany. To, čemu věříme, je
tak nesmírné poselství o naději a Božím milosrdenství, že kdyby o něm
chtěl svědčit někdo jen ledabyle, povrchně či průměrně, jen by to vše
zpochybnil ještě víc. Na lásku i my máme odpovědět láskou a plným
nasazením života a srdce.
Chtěl bych spolu s vámi prosit dnes Trojjediného Boha i prostřednici všech
milostí Pannu Marii, abychom i my postupně zvedali laťku své víry od
průměrnosti třeba až k heroismu, který vyžaduje každé úsilí o svatost
života. Neochabujme a věřme, že i když jsme menšina, Bůh může i z mála
nasytit všechny. Díky každému z vás, že ve skrytosti své duše, kam nikdo
nevidí - jen Bůh a Vaše svědomí - se denně vracíte ke společným úmyslům
Modliteb za nejmenší. Děkuji otci Jiřímu Kordovi, jehož povzbudivé
inspirující dopisy i já vděčně otvírám a čtu, díky otci Bogdanovi i mnoha
kněžím za mše svaté sloužené na řadě míst za nejmenší a za všechny jiné
projevy lásky a víry na tyto úmysly.
Chci se zmínit ještě o jedné nadějné věci: Tak jako jsou v nemocnicích
oddělení, kde se koná k velké bolesti Boha Tvůrce i k velké škodě
vymírajícího národa usmrcování nejmenších v lůně matek, a to vědomě
a chtěně, jsou i pracoviště neonatologické péče, která sledují naopak
ušlechtilou snahu děti předčasně narozené a nedonošené léčit a pomáhat
jim k životu. Vážíme si jak lékařů odborníků tak i zdravotního personálu,
kteří nasazují své síly odborné i lidské, aby ve spolupráci s rodičkami
a rodinami těchto dětí svou službu životu vykonávali co nejlépe. Je to
oblast, kde také modlitba a víra je pociťována jako mocný zdroj. Rodí se už
i myšlenka vystavět někde zde v blízkosti Svatého Kopečku kapli na
poděkování Bohu za všechny tyto děti z inkubátorů a za vše, co se dobrého
podařilo s pomocí Boží vykonat k jejich prospěchu. Přicházejí nové
podněty, inspirace, a Bůh je dává, vysílá je k nám, ukazuje cestu i našemu
hnutí. Vždyť kde se rozmohl hřích, ještě více se rozmnožila milost. Ježíš
plní, co slíbil. Kéž i Panna Maria, prostřednice všech milostí, k tomu
pomáhá svými přímluvami.
Amen.
