Více než 200 tisíc občanů Evropy se podepsalo pod
petici za práva novorozenců, kteří přežili umělý potrat. Dnes bude přijetí petice posuzovat Komise Rady Evropy.
Podle časopisu British Journal of Obstetrics and Gynaecology v 23. týdnu těhotenství až deset procent dětí přežije svůj potrat. Nejde tedy o ojedinělý jev a stává se to i v zemích, kde je umělý potrat povolen jen do 12. či 14. týdne. Tyto děti jsou pak ponechány na smrt bez péče a později odstraněny jako biologický odpad.
Nezisková organizace
Evropské centrum pro právo a spravedlnost, která spolu s dalšími organizacemi spustila petici, předloží členům komise zprávu se statistikami a svědectvími, které dokládají uvedená fakta z více zemí. Zpráva obsahuje také výzvu, aby takové praktiky byly Radou Evropy odsouzeny a aby životaschopnost lidského plodu byla brána v úvahu v potratových legislativách členských států. Evropské středisko pro právo a spravedlnost pokračuje ve sbírání a dokumentování takových případů a vyzývá zdravotnický personál, aby jim své svědectví posílal na adresu
ecljofficiel@gmail.com.
Jako příklad je zde svědectví jedné francouzské studentky: "
Narodí se mrtvé, když bude mít štěstí". Svědectví je součástí
textu petice.
Studuji na porodní asistentku v posledním ročníku a během stáže v porodnici jsem v jednom okrese na severu Francie viděla narodit se živé dítě po lékařském potratu. Bylo v 24. týdnu a porodní sestra ho nechala bojovat s dýcháním opuštěné na stole pro dětskou reanimaci. Zemřelo za deset minut, velmi oslabené uměle vyvolanými stahy.
Před zákrokem jsme si neprověřili tlukot srdce, abychom tím "chránili" matku. Tehdy porodní sestra řekla, že "se narodí mrtvé, pokud bude mít štěstí, pokud ne ... tak co ... nedá se nic dělat ... je to pro rodiče".
Viděla jsem to dítě bojovat o život za totálního nezájmu o jeho utrpení ... nelidskost, která zamrazí. Jsou to hororové situace ...
Tehdy jsem měla 19 let, teď mám 22 a nikdy na to nezapomenu ... Toužím být lékařkou, abych mohla ošetřovat ty, co už nemají "právo" být ošetřeni.
Vzhledem k tomu, že jde o evropskou iniciativu, svědectví ze všech koutů Evropy jsou vítané a dokonce nezbytné, včetně (Česka) a Slovenska.
Štefan Danišovský
Autor je spolupracovník Postoy.sk, pracuje ve Francii.
Převzato z
http://postoy.sk,
článek z 23. 6. 2015 naleznete
zde.
SVĚDECTVÍ SESTER O PŘEŽITÝCH POTRATECH
Když se během potratu narodí děťátko živé, často ho nechají na potratové klinice, dokud nezemře. Ve vzácných případech se sám potratář ujme jeho zabití. Ale někdy ho převezou do nemocnice, kde se mu dostane zdravotní péče. Naneštěstí, praxe mnoha nemocnic je nechat je prostě umřít.
Sestřička Kathleen Malloyová z Jacksonville na Floridě byla svědkyní smrti jednoho děťátka, které se narodilo po solném potratu a bylo převezeno do její nemocnice. Melanie Greenova z organizace Služby posledních dnů citovala paní Malloyovou ve svém letáku: "
Děti - věci na vyhození?" Malloyová popisuje svou zkušenost:
............................................
Pracovala jsem ve směně od 23:00 do 07:00, a když jsme u nás nikoho neměli, chodila jsem vypomáhat k novorozeným dětem. Jednu noc jsem uviděla kolébku s plačícím, ale zcela vyvinutým děťátkem. Byl tam však jeden rozdíl. Kolébka byla celá obarená s dítětem, co přežilo solný potrat.
To malé děvčátko vypadalo, jako by je dali do kotle s horkou vodou. Nebyl zde žádný lékař, žádná sestřička, kteří by utěšovali to zraněné, spálené dítě. Nechali ji osamocenou, aby umřela v bolesti. Nepřijali ji k novorozencům, ani se neobtěžovali ji zakrýt.
V tu noc jsem se styděla za svou profesi! Je těžké věřit tomu, že se to může stát v našich moderních nemocnicích, ale děje se to. Děje se to celou dobu. Myslela jsem si, že nemocnice je místo, kde se léčí nemocní a ne místo na zabíjení.
Zeptala jsem se sestřičky z druhé nemocnice, co dělají s dětičkami, které byly potraceny solným roztokem. Na rozdíl od mé nemocnice, kde děťátko nechají trápit se, dokud dýchá, v její nemocnici dají děťátko do kbelíku a položí na něj víko. Udušení! Smrt udušením!
Při solném potratu se vpichuje žhavý solný roztok do plodové vody, která obklopuje nenarozené děťátko v druhém trimestru. Děťátko v tekutině dýchá, což mu spálí plíce a popálí pokožku, čímž je mu způsobena smrt do několika hodin. Pak je u matky vyvolán porod, při kterém porodí mrtvé dítě. Tento typ potratu se dnes provádí pouze zřídka, protože vedl k množství živých porodů a byl velmi nebezpečný pro ženy. Potenciálně mohl způsobit obrovské zranění v těle ženy, pokud se roztok vpíchl do jejího krevního oběhu. Provádí se ale podobná procedura, při které je jedovatá látka vpíchnutá do srdce dítěte, nebo někdy také do plodové vody. Tato metoda se používá na konci druhého až ve třetím trimestru.
Děťátko, které Malloyová viděla umírat nikdy nemělo jméno ani šanci žít. V podobném případě bylo Gianne Jessenové, která také měla být potracena solným roztokem, poskytnuta zdravotní péče a přežila. Nyní je pro-life aktivistka a její
webstránku můžete najít zde.
V článku ze žurnálu klinického porodnictví je naznačeno, že zdravotní sestřičky se setkávajíé se živě narozenými děťátky po potratech s jistou frekvencí. Podle článku:
V případě ukončení v pozdním stádiu, smrt plodu před porodem, i když je obvyklá, není nezbytná, kromě vzácných případů extrémní fyzické abnormality [.] ... Někdy se plod skutečně pokouší dýchat nebo pohybovat končetinami, což sestrám způsobuje extrémně rozrušující zážitek. Rovněž, zatímco žena podstoupí takovou proceduru pravděpodobně pouze jednou za život, sestřičky tím přecházejí několik krát do roka nebo dokonce během téhož týdne.
V článku citují autorku a přednášející Annette D. Huntingtonovou, BN, Ph.D., která říká, že živé porody po potratech jsou "
běžné".
Také další sestřička se ocitla v hrozné pozici postarat se o potracené děťátko. Svůj příběh popsala v časopise Centra přátelského těhotenství (nyní se nazývá Centrum ženiny první volby) v Morristown, New Jersey.
Celý její příběh si můžete přečíst zde, je skutečně srdcervoucí. V tu noc, kdy jim přišlo potracené děťátko, se na oddělení starali o tři předčasně narozené děti. Dvě ze tří byly v nebezpečí života a lékaři dělali vše, aby zachránili jejich životy. Zatímco se lékaři věnovali pomoci těmto dvěma dětem, přinesly potracené děťátko:
............................................
Sestřička z porodního oddělení k nám vešla s dekou a vyhlásila "
Je to prostaglandinový potrat. Bije mu srdce, takže jsme ho donesli sem." Dali jsme ho do sálavého ohřívače a řekli mi o něm zbývající fakta. Podle ultrazvuku jej odhadovali na 23. týden těhotenství. Matka měla rakovinu a podstoupila chemoterapii před tím, než zjistila, že je těhotná. Rodičům řekli, že kvůli chemoterapii bude jejich děťátko strašně znetvořené.
Podívala jsem se na chlapečka, který ležel přede mnou a z každé strany jsem viděla, že byl dokonale vyvinutý. Měl silný tep srdce. Věděla jsem to i bez použití stetoskopu, protože jsem viděla, jak se jeho hruď hýbe v souladu s rytmem tlukotu jeho srdce. Pomocí stetoskopu jsem slyšela, že srdce mu mohutně pumpuje. Ohlédla jsem si jeho velikost a kůži, zcela jistě vypadal starší než na 23. týden. Vážili jsme ho a zjistili, že má 900 gramů. To bylo skoro dvakrát tolik jako někteří synáčkové, které se nám podařilo zachránit. Zavolali lékařku. Když přišla, děťátko začalo pohybovat svýma drobnýma ručičkama a kopat nožkama. Pokoušel se nadechnout, ale nedařilo se mu dostat vzduch do svých plic. Celé jeho tělo se chvělo při pokusu nadechnout se. Připojil se k nám poporodní lékař a já jsem je prosila: "
Děťátko je životaschopné, podívejte se na jeho velikost, na jeho kůži, vypadá mnohem starší než 23 - týdenní."
Byla to strašná chvíle, kdy každý z nás zápasil se svými vlastními etickými standardy. Argumentovala jsem, že bychom se měli pokusit ho resuscitovat, pomoci mu dýchat. Službukonající lékař mi řekl, "
Toto je potrat. Nemáme žádné právo do toho zasahovat." Odborný lékař, který byl za rozhodnutí zodpovědný, si silně tiskl ruce a tiše řekl: "
Je to tak těžké. Ó, Bože, je to tak těžké, když je k tomu tak blízko." Nakonec jsem prohrála. Nepokusili jsme se resuscitovat toto děťátko. Tak jsem udělala jedinou věc, kterou jsem mohla. Namočila jsem svůj ukazováček do sterilní vody a položila mu jej na hlavu a pokřtila jsem ho. Pak jsem ho zabalila, aby zůstal v teple a držela jsem ho. Bylo to jediné opatření, které jsem za těch podmínek mohla učinit bez ohledu na to, jak moc jsem chtěla udělat víc. Držela jsem tohoto malého chlapce, který se sám pokoušel nadechnout a přežít. Slzy mi tekly po tváři a modlila jsem se k Bohu, aby vzal toto děťátko do své péče a aby mi odpustil mou vlastní účast na jeho smrti. Po chvíli se přestal pokoušet nadechnout. Jeho srdíčko bilo, ale stále pomaleji a slaběji, dokud nepřestalo. Zesnul.
............................................
Ironií je, že v době, kdy tato sestřička držela umírající potracené děťátko, lékaři se v téže místnosti snažili zachránit život jiného předčasně narozeného (ale chtěného) děťátka méně než dva metry od nich. Naneštěstí i toto děťátko zemřelo, ale byla mu poskytnuta veškerá možná zdravotní péče, zatímco potraceno děťátko bylo zcela odignorované.
Jiná sestřička, Joan S. Smithová,
vypověděla následující příběh:
............................................
Byla to noc, na kterou nikdy nezapomenu. Bylo 11 hodin v noci a já s kolegyní Karen jsme se "
převlékli do stejnokroje" na začátku naší směny na oddělení Speciální péče o novorozence ve velké fakultní nemocnici. ... Bez varování k nám vběhla rozrušená sestřička.
Její bílá uniforma vypadala zvláštně na místě v nemocnici, kde se nosí pouze chirurgické zelené oděvy.
"
Tady, vezměte si tohle," řekla a vtiskla mi do rukou malou stříbrnou misku na vzorky, zakrytou papírovým kapesníkem.
"
Co to je?" Zeptala jsem se, vědoma si podle jejího pohledu, že to bylo velmi špatné.
"
Je to potrat v 22. týdnu, který se dělal u nás. Ale je stále živé," vysvětlila, pak se otočila a zmizela. Odložila jsem papírový kapesník a uviděla dokonale vytvarované chlapecké tělíčko svinuté ve studené kovové misce. ... Karen mi přišla na pomoc. "
Toto se stává dost často," smutně mi vysvětlila. Vyučila se v nemocnici a pracovala v ní již více než 15 let.
[Joan pak zavolala lékaře, který jí jednoduše řekl, aby nic nedělala, pouze vyplnila čas, kdy dítě zemřelo.] Držíc jeho drobnou ručku jsem se pokoušela vypořádat s náporem mých emocí. Cítila jsem se bezmocná, naštvaná a přemožena smutkem. Jak může být náš medicínský systém plný tolika rozporů. Seděla jsem zde obklopená medicínskou technologií, ale nebyl z ní žádný užitek pro toto drobné děťátko. Ptala jsem se, jestli rodičům vůbec řekli, že jejich syna přijali do nemocnice jako živý porod, kterému vzali otisky nohou, dali identifikační číslo, náramek a o jeho narození informovali lékaře. Přesto to zůstalo pouze jako nepředvídaná komplikace rutinního potratu. Trvalo téměř čtyři hodiny, než to malé srdíčko přestalo bít. Se slzami v očích jsem zabalila jeho tělíčko do márnice. Bylo to všechno, co toto děťátko kdy zažilo. Nikdy nepozná teplo matčina objetí. Nikdo nebude slavit jeho narození. Nikdy mu ani nedají jméno.
............................................
Není vzácné, aby děti narozené v 22.-23. týdnu přežily za pomoci medicínské techniky. Malá Amillo Taylor se narodila, když měla pouze
21 týdnů a 6 dní a vážila méně než 300 gramů. Přežila a teď je z ní zdravé batole. Její matka dokonce musela lhát, aby se lékaři postarali o její děťátko. Poskytovali péči pouze pro děti narozené od 23. týdne.
V Německu se narodilo děťátko v 21. týdnu a 5 dnech a také přežilo.
Jeho příběh naleznete zde. V článku se také odvolávají na případ kanadského děťátka narozeného před 22. týdnem, které přežilo.
Případy potratů v pozdním stadiu těhotenství stírají hranici mezi potratem a zabitím novorozence. Zjevně, když dítě dokáže samo přežít, i když pouze krátkou chvíli, je jasné, že potrat je zabití lidského tvora. Ve skutečnosti plyne život nepřetržitě od početí po přirozenou smrt. I když dětičky potracené v pozdějším stádiu těhotenství jsou více vyvinuté, potrat je vraždou od samého začátku. A příběhy dětí narozených po potratu zaživa, kterým je pak odmítnuta zdravotní péče, trhají srdce a jsou strašným svědectvím o naší společnosti, která povoluje takové bestiální chování.
Zdroj:
www.lifesitenews.com, 23. 4. 2013
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
