V dobách socialismu dostala nabídku jet do Lurd. Vzala tedy všechny peníze našetřené na pohřeb; a jela. Dnes žije v domově sociálních služeb a těší se, že tentokrát Panna Maria přišla za ní.
Poslední domov
Domovy důchodců mají osobitou vůni. V ovzduší se vznáší esence stáří, léků, aktuálního poledního menu. A čas tam má své vlastní tempo. Již není kam chvátat, a i kdyby bylo, už na to nejsou síly. Každý klient sem přišel s vlastními vzpomínkami, očekáváními, předsudky. Někteří mají všechny věci v sobě uzavřené. Většina ne. A ve svém posledním domově se až do konce pasují se svými strachy, hříchy, osobními démony. S tím, co udělali, co neudělali, co mohli udělat jinak.
Procházejíc chodbami michalovské Teresy Benedicty, občanského sdružení, vidím, že každý z důchodců snáší svůj úděl po svém. Vždyť i navzdory mnoha společenským aktivitám, kterými personál oživuje ubytovaným důchodcům stereotypní dny, je tu přece jen každý sám za sebe. A každý chce svoje poslední roky, měsíce, týdny či dny využít po svém. Z jednoho pokoje zní znělka Nákupních mániček. Z další se na mě usmívají dva dědečkové. V jiné se bělovlasá babička modlí z ošuntělé knížečky. A v další se důchodkyně se smutným pohledem sklání nad miminkem - panenkou. S láskou a něžností ji přebaluje. Než dojdu na Magdalenčin pokoj, letmo se o mě otře vzorek různých osudů.
"On umře ..."
Magdalenka je zde jedna z najčipernějších ubytovaných. Na rozdíl od životem či chorobou vyčerpaných důchodců, kteří apaticky postávají či posedávají na chodbě, ona patří do sorty těch, kteří o život kolem neztratili zájem. Zajímá ji, kdy a za koho se vdá ekonomka Julie, s radostí "vaří" papírová jídla v aktivitách terapeutky Peťky, nemůže se dočkat nedělního svátku. "
Bude odpust, půjdu na něj. Už jsem řekla knězi, že v neděli tu nebudu moct číst první čtení ..." vysvětluje mi s radostí.
Svůj životní příběh mi už jednou vyprávěla, nyní se těžce nechala přesvědčit, že si ho i nahraji. "
Ale pak ho vymažete, Mařenka, že? ..." Ujišťuji ji, že ano. Neznám Magdalenku dlouho, ale pochopila jsem, že nepatří k těm, kteří chtějí po sobě zanechat stopy. Deníčky, listy, videa. Dokonce ani fotky prý nemá. "
Jen jednu, z maturity. Tehdy jsem byla ještě tak mladá a pěkná ... Ale i tu fotku jsem nechala u sestry. Nač by mi tu byla?" Po návrhu, že ji vyfotím nyní, zděšeně kroutí hlavou: "
Ne, ne, vždyť já už nemám zuby ..." Alespoň na rozhovor přistoupila.
Když k ní však vejdu do pokoje tentokrát, pláče. Musí ji utěšovat oblíbená Peťka. Po chvíli se dozvídáme, co je příčinou Magdalenčiných slz. Jeden z klientů na dolním patře dostal rakovinu. Michal. "
On umře a já nevím, jak mu mám pomoci ..., " bezmocně se chvěje Magdalenka. Po rozhovoru s Petkou se nakonec z ničeho nic zvedne a zamíří k parapetu. Mezi obrázky s náboženskými motivy vybírá jeden v rámečku - archanděla Michaela. "
Dám mu ten obrázek, on je jeho patron," těší se Magdalenka a vzápětí začne odříkávat archaickou modlitbu k andělu ve svých rukou ...
Místo pohřbu Lurdy
Magdalenka žila sama, naposledy v Košicích, na Furči. "
Měla jsem ctitele, ale odmítala jsem je, do žádného jsem se nezamilovala. Když mi jeden kněz řekl, že se mám modlit za budoucího manžela, uvědomila jsem si, že já rodinu nechci," vysvětluje mi. Prý se takto chtěla zasvětit Ježíši. V dětsky velkých modrých očích ještě i dnes září odhodlání.
Každý život má své vlastní peripetie, horší či lepší období, milníky. Tím největším mezníkem v životě Magdalenky byl zřejmě výlet do Lurd. Ať už vypráví svůj životní příběh komukoliv a v bůhvíkolikáté verzi, Lurdskou kapitolu nevynechá nikdy. V Magdalečině vyprávění i v jejím životě měla zřejmě specifické místo. Přitom v době, kdy tehdy osmatřicetiletá Magdalenka jela do Lurd, byl u nás ještě socialismus. "
Jednou za mnou přišla kamarádka, která dělala v družstvu ekonomku. Já jsem v jiném družstvu dělala s účty. Prý by chtěla jet do Lurd, ale nemá s kým. Věděla, že tam chci jet." Magdalenka nepřemýšlela. Chápala, že podobná nabídka se jí už nikdy nemusí naskytnout. "
Jela jsem, zcela bez rozmýšlení. Neuměla jsem řeč, němčinu jsem měla na střední škole pouze v prvním ročníku, francouzštinu vůbec." Neměla ani peníze, jen ty, které si na vkladní knížce spořila na pohřeb. Kdyby náhodou. Všechny obětovala na výlet.
Ještě i po letech se zdá, že finanční hledisko a jazyková bariéra byly jediné překážky, které zvažovala. Dnes, po mnoha letech, mi neumí vysvětlit, jak bylo možné, že se jí v dobách socialismu podařilo přes Německo dostat rovnou cestou do Lurd. Nedokáže se rozpomenout na technické detaily, přesnou cestu. Snad pro Magdalenka nebylo možné riziko tehdy vůbec důležité. Nebo alespoň ne důležitější než snaha splnit si svůj velký sen o návštěvě místa, kde se zjevila Panna Maria. Ačkoli, jak přiznává, později se bály. Kamarádka o práci, Magdalenka měla pocit, že by ji mohli zavřít. Když jim jeden z kněží, které ve Francii poznali, poslal dopis, kamarádka ho zabavila, ať Magdalenka neodepisuje. Doteď ji mrzí, že vzápětí přišel nový, už jen s jednou větou: "
Sejde z očí, sejde z mysli ...?"
Nejkrásnější zážitky
"
Bůh nás provázel a ochraňoval," zazní v jejím vyprávění několikrát. Magdalenka se dosud těší z toho, jaké měly štěstí. Jakoby prý Bůh opravdu chtěl, aby si výlet vychutnaly naplno. "
Pomohly nám dvě sestry, Slovenky. Ony jely do Lurd v šedesátém osmém, když se politická situace trochu zjemnila. Pak však přišla revoluce a už se nemohly vrátit zpět. Dovolili jim to až v sedmdesátých letech. Jedna se vrátila, druhá tam zůstala, protože si ve Francii našla muže. Právě ona nám vybavila ubytování. Týden nebo dva, nepamatuji si přesně, jsme tam byly ubytovány i s jídlem zdarma," vzpomíná na dobrodinku. Právě díky její plynulé francouzštině najednou zmizely i problémy s komunikací. Magdalenka s kamarádkou tak už najednou nebyly odkázány na slovníky, které by jim byly při přímém rozhovoru s tamními obyvateli i tak zbytečné.
Ještě více je však Magdalenka vděčná za něco jiného: "
Jednou jsme seděly v jídelně a přišel ke mně jeden velmi pěkný kněz. Řekl mi, že jsou zde z Polska ve dvou autobusech a že mají dvě volná místa. Že nás mohou brát s sebou. Zůstala jsem šťastná jako blecha, i jsem zapomněla odpovědět. Pouze kamarádka do mě šťouchla, ať konečně něco řeknu." Skupina slovanských krajanů, s nimiž neměly problém komunikovat, měla vybavené exkurze i na místa, kam se prý jiní poutníci nedostali. Magdalenka například dosud vzpomíná na privátní mši v polštině, kterou kněz vedl přímo v místě, kde kdysi Bernardetta viděla Marii. Magdalenka na mši četla první čtení. A dosud je přesvědčena o jednom: "
Tehdy jsem dostala dar řeči. Teď jsem upovídaná, ale předtím jsem byla takové zakřiknuté děvče."
Medailka
Možná více než samotné Lurdy však na Magdalenku zapůsobila návštěva Paříže: místa, kde působila sv. Katarína Laboure. Světice, kterou křesťanský svět registruje zejména kvůli zázračné medailce Neposkvrněné Panny Marie. Jeden takový skoro celý život nosila Magdalenka na krku. Potom ho však ztratila. A život šel dál, až ... Magdalenka už žila v zařízení sociálních služeb. Život v něm si zpříjemňuje po svém. Modlí se, ráda poslouchá Radio Lumen ... Zejména ve tři, když se modlí hodinka Božího milosrdenství. Rádio poslouchá ve společenské místnosti. A jednou ...
"
Jak jsem se tak modlila u rádia, uviděla jsem v té místnosti krabici. Byla plná starých knih." Než se však Magdalenka během následujících dní rozhodla, že některou z nich by si vzala, krabice zmizela na půdě. Magdalenka se tedy obrátila na personál, zmobilizovala vedoucí, a pak se už konečně probírala starší duchovní literaturou. Až se v jejích rukou cosi zablyštilo. Medailka. Ta zázračná. Magdalenka se těší, když mi vypráví tento příběh, a nadšeně mi ukazuje přívěšek, co se jí houpe na krku. Prý je přesně stejný jako ten, co měla dříve. "
Takto zázračně se ke mně medailonek vrátil," uzavírá. Pro Magdalenku je to zázrak - nebo alespoň důkaz, že Bůh na ni pamatuje, že Maria se jí připomíná. A nadšeně mi ukazuje i knížku Zázračná medaile. I tu našla mezi starými knihami. "
Přečetla jsem ji zatím dvakrát, čtu ji potřetí a přečtu ji minimálně ještě zase dvakrát," zdůrazňuje a popisuje, jak je ta knížka úžasná. "
Když ji čtu, oživuje to ve mně čas, když jsem byla v Paříži na Rue du Bac," vysloví název francouzského místa, kde odpočívá Katarína Laboure.
Zdá se, že zázraky mají různou podobu. Ten, ve který věří Magdalenka, se jí houpe na krku. Když podvědomě sáhne po medailonku - jakoby se chtěla ujistit, že tam ještě je - s naprostou samozřejmostí a radostí zároveň mi ještě jednou zdůrazní: "
Panna Maria se ke mně vrátila."
Odchod
Když odcházím od Magdalenky, v domově právě podávají svačinu. Dnes to bude dětská výživa. Magdalenka se chce s tou svojí podělit, ale odmítnu. Rozloučíme se, ona se chystá modlit. Já kráčím chodbou, na níž jsou slyšet zvuky jídelního vozíku. Většina klientů zmizela ve svých pokojích. Dveře do nich jsou opět dokořán otevřeny. Na místě, kde není po fyzické stránce ani jeden vysloveně zdravý klient, je to nutnost. Prý úplně každý zde má svůj chorobopis. U posledního pokoje neodolám, i tentokrát alespoň letmým pohledem nakouknu dovnitř. Paní, která přebalovala panenku, stále sedí na stejném místě. Panenka je na stolku, přebalená, už se na ni jen dívá, hladí ji. Vedle paní sedí muž, možná doktor, možná ošetřovatel, možná syn. Nevím. Také se dívá na panenku, a když ho důchodkyně vyzve, také ji něžně pohladí. Můj pohled ženu vyleká, intuitivně se k panence sehne, aby ji chránila. Omluvně se usměji a nechávám ji na pokoji.
Má na něj právo.
Napsala Mária Bilá
Pani Magdalénka nesouhlasila s fotografováním (vysvětlení v textu, ilustrační foto)
Převzato z
www.postoy.sk,
článek z 20. 6. 2015 naleznete
zde.
| Zdroj: www. postoy.sk
