Zamyšlení nad evangeliem 12 neděle v mezidobí.
Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh!“ Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jeli s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč! Buď zticha!“ A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? „ Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“ (Mk 4,35-41)
Ježíš nechrání učedníky před bouřemi
o nichž dobře věděl předem. Náboženství není pojištěním proti krupobití a bleskům; modlitba není ochranou zdí před nemocemi, úrazy či před lidskou zlobou; zbožnost není poduškou ani skleněným poklopem pro zchoulostivělé a ustrašené! Jen naivní křesťané si chtějí vymodlit ochranu před každou zkouškou Boží – chtějí přemluvit Boží moudrost, aby zbavila pozemský život jeho základních znaků zkoušky a osvědčení…
To platí pro jednotlivce i celý Boží lid. Lodička zmítaná vlnami, strach učedníků, hrozivá bouře – a uprostřed Kristus, poroučející s klidem a pánovitou mocí: není to obraz dějin Církve? Jízda po moři dějin k věčnému přístavu nebude asi pro Církev nikdy klidná, bouře budou ve všech dobách přicházet jedna za druhou… Křesťané budou stále znovu malomyslnět a často zapomínat, že je v jejich lodičce Pán všehomíra a že být u něho znamená být v bezpečí. Kolikrát už byla Církev v dějinném nebezpečí zahynutí – a Pán vždy znovu poručil větru a vlnám… Kdo zná dějiny a posuzuje bez předsudků dějinné krize Církve, musí znovu s úžasem opakovat: „Kdo to asi je, že ho větry i moře poslouchají?“ I v dnešních krizích církevní obnovy po druhém vatikánském sněmu je Spasitel v loďce Církve – a kdo by se bál?
Pán nechrání před bouřemi, ale je PÁNEM všehomíra a uchrání v bouřích všechny své věrné!
Unavený Pán, pravý člověk
Kristus se nám stal ve všem podoben kromě hříchu. Byl opravdovým člověkem, který měl lidskou matku, žíznivě pil u Jakubovy studnice a na kříži, jedl s námi, radoval se na svatbě s radujícími, plakal nad hrobem přítele Lazara a nad sebevražednou zatvrzelostí Jeruzaléma, chtěl se před vizí svého umučení na Olivetské hoře, měl zaprášené nohy od putování po venkovských cestách Judska a nyní spí unaven po apoštolské cestě v loďce na jezeře. Pravý Bůh a pravý člověk!
Spasitel zná všechny přednosti a slabosti lidské přirozenosti, rozumí naším obavám, radostem a prosbám:
obracím se s důvěrou na nejsvětější Srdce Ježíšovo? Kristus Pán byl unaven hledáním mé spásy; čím jsem já unaven?
Bůh spí
mohlo by se zdát, že tento výrok je skoro rouháním, ale přezkoušejme jeho smysl. Bohočlověk Ježíš spí v loďce; žalmista říká totéž o Bohu: „Vstaň, Pane, proč spíš?“ (Ž 43,23). Neměli světci a jiní zbožní lidé v minulosti i přítomnosti dojem, že je Bůh nechává na holičkách jako spící Pán apoštoly v loďce? Proč „spí“ Bůh? Je to Boží metoda vůči člověku v pozemské zkoušce; způsobuje, aby rostla víra v lidském srdci a člověk se opravdově zasadil o dobro. Kdyby byla stále po ruce hmatatelná Boží pomoc, zůstala by lidská víra bez osvědčení; Boží odmlčení je však školou víry, především oddané důvěry v Boží vůli. Boží metoda je ovšem riskantní, protože netrpěliví a povrchni lidé se často odkloní od mlčícího Pána a popřou někdy dokonce i jeho existenci. Ale uznejme: co vlastně není ve světě pro člověka riskantní a nebezpečné?
Všechno lidské i božské se může stát člověku kámenem úrazu, i nejušlechtilejší a nejsvětější věci jako pravda a láska, Boží slovo, svátost oltářní, Bohordička aj. Každý způsob Božího jednání s člověkem je riskantní: odpuštění i trest, svoboda i dopuštění, odpuštění i přísné napomenutí.
Důvod nebezpečí pro člověka není však ve způsobu Božího jednání, nýbrž v nestálosti a nepevnosti lidského srdce. Pán nekárá apoštoly, že ho rušili ve spánku či že ho chtějí prosit o ochranu, nýbrž kárá malověrnost, tedy rozrušenou důvěru, kterou pocítili přes přítomnost Páně.
Malá víra je v těžkostech nervózní a myslí, že Bůh musí něco udělat; pravé víře stačí vědomí, že Bůh je s námi. Vědění, že kříž Kristův je údělem všech opravdových křesťanů a důvěra, že „těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“, udržují v srdci svatý klid i v největší bouři života. Křesťanu s touto důvěrou v Pána se nemůže stát nic zlého, ani když se děje to nejhorší, např. potopení životní lodičky.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
