V liturgii Církev slaví Tajemství smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Rodina, domácí církev, má jako základní buňka církve na tomto slavení své nezastupitelné místo. Církev slavící liturgii bez svých "maličkých" - starých, postižených lidí a malých kojených dětí by byla handicapovaná a její soustředěnost falešná. Účast rodiny s malými dětmi na nedělní mši svaté by se měla nést v duchu ohleduplnosti k celému společenství věřících.
V Listárni Katolických novin ze 17.5.2015 odpověděl na
čtenářovu otázku týkající se kojení a krmení dětí v kostele VDP. SLLic. PaedDr. Pavel Zvara PhD.
P. Zvara zdůraznil důležitost 14. odstavce konstituce Druhého Vatikánského koncilu o posvátné liturgii
Sacrosanctum Concilium: "
Matka Církev si velmi přeje, aby všichni věřící byli vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických slavnostech, kterou vyžaduje sama povaha liturgie ..." Autor odpovědi soudí, že malé děti, které vyžadují pozornost a péči svých rodičů, mají zůstat doma, protože znemožňují svým rodičům, ale i dalším přihlížejícím věřícím, plnou, vědomou a aktivní účast na liturgii. Rodičům doporučuje u dětí se vystřídat nebo, pokud to pro ně není možné, nejsou vázáni účastí na nedělní mši. P. Zvara se staví tak proti krmení dětí na mši sv. jídlem, hraní si s hračkami, jakož i proti kojení dětí.
Jsem vděčná P. Zvarovi za jeho odpověď, která rozproudila diskuse mezi mnoha věřícími rodinami s malými dětmi a dala jim podnět k zamyšlení se nad tak důležitou otázkou, jako je důstojná účast na liturgii.
K citovanému odstavci z konstituce Sacrosanctum Concilium bych ráda doplnila několik dalších citátů a poukázala na hlubokou a legitimní touhu rodin s malými dětmi slavit nedělní liturgii společně jako rodina, důležitost podpory této touhy a hledání způsobů slavení mší svatých za účasti dětí, které by byly čím méně rušivé pro jiné věřící.
Liturgie je vrcholem a zároveň pramenem činnosti církve
V liturgii slaví Církev Tajemství smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. [1] Liturgie není jednou z mnoha činností Církve:
"
... Je vrcholem, k němuž směřuje činnost Církve, a zároveň pramenem, z něhož proudí veškerá její síla. Vždyť apoštolské práce si kladou za cíl, aby se všichni, kteří se vírou a křtem stali Božími dětmi, shromažďovali v Církvi a chválili Boha, měli účast na oběti a požívali Pánovu večeři (...) Tedy z liturgie, zvláště z Eucharistie, jako z pramene proudí do nás milost a jí se s největší účinností dosahuje posvěcení lidí a oslava Boha v Kristu. "[2]
Liturgie je tedy kulminačním bodem, ke kterému směřuje činnost Církve. V ní se věřící - podle latinského originálu - mají scházet v jedno (
ut omnes, ..., in unum convenient), aby chválili Boha, měli účast na oběti a požívali Pánovu večeři. Klíčové je, že věřící se scházejí v jedno, shromažďují se, aby budovali jednotu - mezi sebou navzájem a spolu s Pánem. [3] V liturgii se Nevěsta Církev setkává se svým Ženichem, aby se s Ním sjednotila prostřednictvím naslouchání Jeho Slovu, přijímání Jeho Těla a prostřednictvím Společenství, které tvoří.
Nedělní liturgie jako privilegované místo jednoty
Rodina je domácí církev a jako taková je základní buňkou Církve. [4] Manželství muže a ženy, které je základem rodiny, je obrazem jednoty a lásky Krista a Církve. Tato jednota manželů nachází své místo zvlášť v účasti na nedělní liturgii, která je podle sv. Jana Pavla II:
"
... Privilegovaným místem jednoty: tam se slaví totiž svátost jednoty, která hluboce charakterizuje Církev, lid shromážděný "jednotou" a "v jednotě" Otce, Syna i Ducha Svatého. V ní křesťanské rodiny prožívají jeden z nejkvalifikovanějších projevů své totožnosti a své "služby" "domácích církví", kdy rodiče mají spolu se svými dětmi účast na jediném stole slova a Chlebu života." [5]
Manželé, kteří přicházejí do chrámu s malými dětmi, velmi dobře intuitivní chápou tuto skutečnost. Chápou nesmírnou důležitost toho, aby se v liturgii sjednocovali jako manželé, jako rodina, jako farnost - s celou všeobecnou Církví:"... eucharistický chléb vytváří z různých údů rodinného společenství jediné tělo, které je projevením a účastí na plnější jednotě Církve." [6 ]
Mnozí manželé, kteří se z různých vážných příčin při účasti na nedělní liturgii střídají v péči o děti, zažívají jakousi rozpolcenost nebo prázdnotu. Na liturgii jim chybí jejich manžel, chybí jim jejich děti. I proto často podstupují tu užší a namáhavější cestu a berou do chrámu děti s sebou. Vědí, že to bude znamenat, že nebudou plně soustředěni během každé minuty mše svaté. Vědí, že budou ve stresu, jestli jejich děti náhodou někoho neruší. Nikdy nevědí, dokdy se jim podaří zůstat v chrámu a kdy ho už budou muset opustit. Avšak cítí, že když přicházejí do chrámu jako rodina, sjednocují se na té nejzákladnější úrovni - sjednocují se jako manželé, sjednocují se jako rodina. Cítí, že ačkoli nejsou po celou mši svatou plně mentálně přítomni, srdcem jsou velmi blízko Ježíše, který řekl: "
Nechte maličká přicházet ke mně." (Lk 18,16)
Jsem přesvědčena, že tuto touhu je třeba v rodinách s malými dětmi podporovat, protože, jak čteme na stejném místě v konstituci o liturgii: "
Tedy z liturgie, zvláště z Eucharistie, jako z pramene proudí do nás milost a jí se s největší účinností dosahuje posvěcení lidí a oslava Boha v Kristu."[7] I malé děti, které jsou přítomny na liturgii, přijímají tuto milost.
Církev bez postižených, starých a malých dětí je Církev handicapovaná
Církev je mystickým tělem Krista, který je její hlavou. [8] Církev je společenství, které je na cestě k dokonalosti lásky. [9] V křehkosti své nedokonalosti přichází ke svému Pánu, aby vždy znovu zažila jeho přijetí.
Každé společenství věřících, které se schází, aby slavilo liturgii, je poznamenáno touto nedokonalostí - nejen morální, ale i prosto lidskou. Každý jeden člen tohoto společenství si nese svou vlastní křehkost nedokonalosti a touží po přijetí - Pánem i svým společenstvím. Někteří členové Společenství jsou vůči nepřijetí zranitelnější než jiní. Postižení věřící, kteří se celou mši sv. vrtí a koukají po jiných, staří, kteří mlaskají nebo páchnou, protože se už o sebe nedokáží dokonale starat, věřící, který zpívá falešně a - ano - mladé matky živých dětí. Všichni tito lidé přicházejí, a přesto, že mohou místy rušit ostatní věřící, je dobré, že přicházejí, protože ukazují, čím Církev opravdu je, totiž společenstvím nedokonalých směřujících k dokonalé jednotě s Pánem. A do tohoto společenství patří i postižení, i babička, i malé nezbedné děti. Kdyby tito zůstali doma, v chrámu by se setkala handicapovaná Církev. Církev, která by byla ochuzená o své vlastní údy a hověla by si ve své, bohužel, jen falešně soustředěné kontemplativní dokonalosti.
Výchova dětí k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgii
Vést děti k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických slavnostech vyžaduje ze strany rodičů dlouhodobé, soustředěné úsilí. [10] Klíčové jsou dva aspekty - příklad rodičů a liturgická katecheze, ať už domácí nebo prostřednictvím katechety nebo animátora. [11] Z praktického hlediska je důležité uvědomit si, že mše svatá začíná ještě doma. Domov je místem, kde probíhá první liturgická katecheze. Doma dětem vysvětlujeme, co je mše svatá, co se na ní děje, jak se na ní chováme. Praktické rady vám nabídne článek
Jak naučit děti prožívat mši svatou.
Ideální je připravit se na každou nedělní mši svatou předem doma pomocí katecheze určené dětem. Pro ty menší děti je vhodná
Cestička +, pro ty starší (cca od 4-5 let)
Nedělní bulletin.
Stanovit hranice toho, co je v chrámu přípustné a co ne - to je úloha rodičů ve spolupráci s knězem. Jako dobrý vzor může posloužit tento text jedné bratislavské farnosti -
DETI NA SVÄTEJ OMŠI
I když je výchova dětí místy velmi frustrující a pokořující záležitost, Bůh vidí úsilí rodičů a žehná mu. Vést děti k Bohu a liturgicky je formovat je krásné a nesmírně důležité poslání. Jeho přijetím se rodiče stávají těmi, kteří dávají život nejen fyzický, ale i duchovní.
Poznámky k textu:
[1] Porov. Katechizmus Katolíckej Cirkvi, 1067.
[2] DRUHÝ VATIKÁNSKY KONCIL, konšt. Sacrosanctum concilium, 10.
[3] Porov. tiež Katechizmus Katolíckej Cirkvi, 1108.
[4] Porov. JÁN PAVOL II, apoštolská exhortácia Familiaris consortio, 49.
[5] JÁN PAVOL II, Dies Domini, 36.
[6] JÁN PAVOL II, apoštolská exhortácia Familiaris consortio, 57.
[7] DRUHÝ VATIKÁNSKY KONCIL, konšt. Sacrosanctum concilium, 10.
[8] Porov. Katechizmus Katolíckej Cirkvi, 792.
[9] Porov. Tamtiež, 825-828.
[10] Porov. JÁN PAVOL II, Dies Domini, 36.
[11] "Váš příklad, doprovázený čestným smýšlením i jednáním a podpořený společnou modlitbou, má takovou váhu jako škola pro život, jako zvlášť záslužný bohoslužebný úkon. Takto vnášejte pokoj do svých domovů: Pokoj tomuto domu !? A nezapomínejte, že takto budujete Církev! "Pavel VI, apoštolské povzbuzení Marialis cultus, č_ 52-54: AAS 66 (1974), str_ 160 n_ In: JAN PAVEL II, apoštolská exhortace, Familiaris consortio, 60.
Článek napsala: Andrea Mikolášiková
ThLic. ANDREA MIKOLÁŠIKOVÁ je vdaná, má dvě děti, s rodinou žije v blízkosti Bratislavy. Studovala katolickou teologii se specializací na teologii manželství a rodiny v Bratislavě, Leuven (Belgie) a Trumau (Rakousko). Její touhou je přispět k tomu, aby Bůh nebyl jen kulturním reliktem (zbytkem), ale živým centrem Slovenských rodin.
Převzato z
http://zastolom.sk/,
článek z 1. 6. 2015 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 17. 6. 2015 / 1495 přečtení)
