" Nejsem řeholnice, ale dalo by se říci, že svět je mým klášterem. Jsem svobodná laička a Ježíše v sobě nosím všude, kam se pohnu - jestli jsem na kurzu španělštiny v Mexiku, na pouti v Camino de Santiago de Compostela ve Španělsku nebo doma v arizonském Phoenixu s přítelkyní na kávě."
Životní sílu a inspiraci čerpám ze života v celibátu. Svou identitu a poslání nevidím jen v tom, že jsem matka a žena. To, co mě každé ráno pohání z postele, je slib, že budu přinášet duchovní ovoce, žít pro něco, co mě přesahuje. Ale nebylo to tak odjakživa.
Když jsem dovršila třicítku, uvízl můj život ve slepé uličce. Po anulaci našeho manželství jsem totiž předpokládala, že se brzy znovu vdám. Jednoduše budu pokračovat v práci na částečný úvazek a čekat, dokud se jednoho dne nezjeví princ na bílém koni a já se znovu šíleně, bláznivě zamiluju. Čekala jsem na muže, který přijde a zachrání mě. Čekala jsem na romantickou lásku, aby mi do života vnesla vzrušení, energii a dala mu cíl. Čekala jsem, čekala a ... čekala.
Po dvou letech čekání jsem konečně pochopila, že se musím pohnout z místa a životem kráčet dál jako neprovdaná žena - najít si koníčky, zájmy a způsob, jak sloužit Bohu. Musela jsem se naučit žít jako žena bez partnera a nechápat tento stav jako přechodnou etapu, ale přijmout ho s radostí jako milostiplný způsob života.
Tvořit s někým jednotu
Možná vás to překvapí, ale žít sama jsem se učila od Prvního páru. Ne, teď nemám na mysli prince Williama a Kate, ale Adama a Evu. Dokud Bůh nestvořil Evu, Adam byl sám. Když se rozhlédl kolem sebe, uviděl, že vše živé kolem je "spárované", jen on neměl nikoho. Bůh však neměl v úmyslu nechat ho samotného, a tak na něj seslal spánek a stvořil z jeho žebra ženu. Když Adam otevřel oči, zajásal, že vidí někoho stejné podstaty jako sebe.
A pak následuje verš, který mě nepřestává fascinovat:
"Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své manželce a budou jedním tělem" (Gn 2, 24). Zatímco byl Adam sám, neměl ke komu přimknout. Stvořením Evy se všechno změnilo, až tehdy vznikla možnost tvořit s někým jednotu.
Na první pohled to pro svobodné lidí nevypadá jako dobrá novina, otevírá však netušené horizonty. Hned vysvětlím, jaké.
Tělo je dar
Svatý Jan Pavel II. na začátku svého pontifikátu rozebíral v cyklu svých středečních audiencí 27. verš z první kapitoly knihy Genesis - soustředil se na obrovský význam toho, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu jako muže a ženu:
"A stvořil Bůh člověka k obrazu, k Božímu obrazu ho stvořil, muže a ženu je stvořil"(Gn 1, 27). Tuto teologickou antropologii aplikoval na vykoupení, celibát, nebe, manželství a čistotu manželského vztahu. Sbírka sto třiceti tří textů přednesených na audiencích, dnes známá pod názvem Teologie těla, způsobila převrat v katechezi.
Novátorský je jeho pohled na tělo, protože v minulosti se právě tělo pokládalo za největší překážku v přiblížení se k Božímu obrazu. Platón tvrdil, že tělo je vězením duše a "spásu" viděl v osvobození duše od těla. Svatý Jan Pavel II. přichází s opačným názorem. Tělo není vězením, nýbrž darem.
Prostřednictvím viditelného těla se projevuje neviditelná duše. Jan Pavel II. dokonce říká, že tělo je "svátostné". Tělo je viditelným projevem neviditelné duše a navíc zvěstuje neviditelného Boha. Nikdo přece neřekne:
"Zapomeňme na chléb a víno, přijímejme Ježíše přímo," a právě tak nemůžeme říci:
"Zbavme se těla, abychom Boha mohli zvěstovat přímo." Takhle to nefunguje. Podle Božího záměru zvěstujeme Boha právě prostřednictvím svého těla, ne bez něj.
Pokud je každý člověk stvořen k obrazu a podobě Boha, pak každý z nás je stvořen, aby sám sebou odhaloval Boha. Z Nového zákona víme, že Bůh je jeden, ale trojjediný. Nejsvětější Trojici ráda zobrazuji pojmy převzatými z teologie těla: Otec se dává jako dar Synu. Syn sebou obdarovává Otce a Duch svatý se vylévá jako plod jejich vzájemné sebadarující lásky. Jako lidské bytosti jsme tedy obrazem Svaté Trojice, pokud jeden druhého nezištně obdarujeme sebou samým. A tento dar nemá být sterilní, ale plodný.
Každý může být darem
A tady by snadno mohlo vzniknout nedorozumění. Bylo by chybou chápat sv. Jana Pavla II. a jeho teologii těla tak, že plodná, sebadarující láska se může naplnit pouze v manželství. Ujišťuji vás, že to tak není. Každý jeden člověk - ať svobodný, ať žijící v manželství nebo v celibátu - má pozvání darovat sám sebe a stát se vyjádřením trojičního Společenství. Každá lidská bytost je stvořena prožívat toto sebedarování - nejprve s Bohem, pak s ostatními lidmi, s přírodou, ba dokonce ve svém nitru i se sebou samým - mezi svou tělesnou a duchovní stránkou.
Svobodní lidé žijící v celibátu - ať už v klášteře nebo mimo něj - nemusí více hledat svou identitu a poslání, neboť všichni jsme povoláni prožívat plodnou a čistou jednotu s Bohem a ostatními lidmi. Jen takto můžeme žít jako věrné obrazy Boha na tomto světě. Jak jinak mohou svobodní lidé žijící v celibátu chápat Janova slova:
"Můj Otec je oslaven tím, že ponesete hojné ovoce" (Jan 15, 8)?
Duchovní plodnost
D
O duchovní plodnosti jsem nikdy neuvažovala. Až jednou, když jsem jednoho dne seděla v autě a uháněla na setkání s mužem, se kterým jsem tehdy chodila, Duch Svatý mi najednou napověděl:
"Modli se, aby se tvoje romantická láska proměnila na mateřskou." Moje první reakce, ovšem, byla :
"Ani za nic na světě!" Ale pak jsem přece jen poslechla a začala se modlit, aby se můj romantický cit k tomu muži změnil na mateřský. Nejdřív jsem si však musela ujasnit, co je mateřská láska.
Odpověď přišla za několik týdnů. Mateřská láska je to, co cítím ke svému synovi Michaelovi: je to láska vytrvalá a bezvýhradná. Je to láska, která nečeká dík. V té chvíli jsem ještě nevěděla, že Duch Svatý mě právě dovedl k pojmu, který se v mém životě svobodné ženy stane klíčovým - k duchovnímu mateřství, které definuji takto: Duchovní mateřství znamená rozvíjet emocionální, morální, kulturní a duchovní život jiných.
Mateřství....
Duchovní mateřství dává smysl života každé ženě žijící v celibátu. Ženy mohou být duchovními matkami kdekoli - v kanceláři, v obchodě, v autobuse či vlaku, v klášteře. Například pokud učím naše seniory společenské tance a celou dobu se na ně povzbudivě usmívám, jsem jim duchovní matkou. Když připravuji děti na biřmování, rozvíjím jejich vnitřní život. A duchovní matkou jsem i tehdy, když si s pochopením poslechnu nářek přítelkyně, kterou dovádí k slzám neposlušnost jejich malých synů.
Vidí svět moje duchovní mateřství a vyjádří mi uznání? Ovšemže ne. A to samé platí i pro kláštery. Za svou duchovní plodnost, za nekonečné hodiny modliteb a obětí se nikdy nedočkáte slavnostního předávání cen (ani jednou za měsíc, ani jednou za rok).
Na duchovním mateřství je nejtěžší právě to, že se odehrává v skrytosti. Svatá Terezie z Lisieux otevřeně přiznala, že ji stálo hodně námahy, aby projevila laskavost a velkorysost vůči těm spolusestrám, které ji kritizovaly a ponižovaly.Toto byla její skrytá oběť duchovnímu mateřství. Avšak právě takto se lidé mění ve světce a mystiky: nepozorovatelně, v modlitbě, v oběti.
.... otcovství
A co svobodní muži v celibátu? Jak je povolává Bůh k plodnému sebedarování? Odpovědí je jediné slovo - kněžství. První, co většinu lidí napadne, je kněžství svátostné, ale já mám na mysli kněžství duchovní. Tak jako je každá žena povolána vyjádřit svou panenskou plodnost prostřednictvím duchovního mateřství, povoláním každého muže je vyjádřit ji duchovním kněžstvím.
Jednou z tragédií protestantské revoluce je ztráta kněžství. Kněžství je ve své podstatě pastýřské, ale jeho kořeny sahají mnohem hlouběji - je to obětování vlastního života, aby se jiní mohli přiblížit k Bohu. Ve Starém zákoně je kněžství ritualizované v systému obětí, jejichž cílem bylo očistit Izrael od hříchu a jeho důsledků. Jedině kněz směl obětovat tělo a krev zvířete pro očištění lidu.
Ježíšova smrt na kříži a ustanovení Eucharistie navždy změnila poslání mužů. Ježíš Velekněz přináší jako oběť za odpuštění hříchů nejen krev býků a koz, ale na kříži, na novém Božím trůnu, vylévá vlastní krev a obětuje vlastní tělo. V
Listu Židům uvádí tato Kristova slova:
"Nechtěl jsi oběť ani dar, ale dal jsi mi tělo" (10, 5). Pro naplnění svého kněžského poslání musel Ježíš na odčinění hříchů obětovat vlastní tělo. Kněžství - i to duchovní - je vtělené do fyzického těla. Vyžaduje oběť vlastního těla, aby se svět očistil od hříchu a jeho následků.
Jak se mohou svobodní muži a muži v celibátu stát duchovními kněžími v každodenním životě? Tím, že odolají lákadlům, jako je pornografie a sebeuspokojování. Tím, že svou práci o nic neukrátí, budou ji provádět poctivě a čestně. Tím, že se budou denně věnovat modlitbě a vytvářet bratrství s jinými muži.
Cesta k oslavě
Odpovědnost za boj proti kultuře smrti a budování kultury života neleží pouze na bedrech svátostných kněží. Je to úkol každého muže jako duchovního kněze a každé ženy jako duchovní matky. V minulosti hrály kláštery v životě církve roli významných center duchovní obnovy a vzdělanosti. Dnes teologie těla v kombinaci s celibátním způsobem života nabízí novou alternativu pro úplné sebedarování: to je cesta, jak zaplavit svět duchovní plodností a změnit život společnosti tak, aby se stal oslavou Boha.
Katarina Zeno, Andrea Žiaková
Převzato ze
zastolom.sk, 10. června 2015,
článek naleznete
zde.
